Zavržená

Sundala si boty a vydala se po dlážděném chodníku kamsi do města. Bosé nohy ji zábly a bolely, přesto si však nechtěla znovu nazout tenisky. Jen tak je nesla v rukou, uchopené za tkaničky, kývaly se jí podél těla, občas jí narazily do stehen. Na sobě měla oranžový rolák, zhruba takový, který se hodí pro sychravá podzimní dopoledne a tmavomodré džíny, volně visící podél jejích nohou.

Dlouhé tmavohnědé vlasy jí zakrývaly vyhublou tvář pokrytou slzami a rozpitými očními linkami. Ploužila se jako duch tichými zapadlými uličkami, sledovala město a v hlavě měla takové prázdno, jaké není ani na nejvyprahlejší poušti světa, S jistou letargií si prohlížela domky a zahrady, nově vyspravená okna i skřípající vrata. Ulice byly pusté a tiché, všichni pracovali nebo se učili ve škole. Městem se linuly pouze zvuky projíždějících aut, občasné zaštěkání psa a její tiché kroky.

Uviděla hromadu ostrých kamenů. Schválně do nich šlápla, až se jí pravá noha zbarvila červeně od krve. Bolelo to, ale ona přece chtěla bolest, spíše chtěla zahnat bolest bolestí.

Vystrašeně pohlédla za sebe, zaslechla totiž lidské kroky. Ano, tam vzadu v tmavých uličkách šel jakýsi člověk, muž v dlouhém saku, šále a čepici. Našlapoval velmi hlasitě, skoro tím ničil klid města. Naštěstí si jí nevšiml.

Tak se šinula dále dopředu, pomaleji a pomaleji, se stále více a více rozedranýma nohama. Znovu uslyšela jakýsi podivný hluk. Byly to dětské hlasy někde z povzdálí. Rozhodla se je ignorovat. Jen šla dál, a dál…

Před očima se jí začala rýsovat silueta vysokého mostu. Při pohledu na něj se jí stáhnul žaludek, zároveň však pocítila nepatrnou úlevu. Zrychlila. Nakonec už skoro běžela. V kapse jí zavrčel mobil. SMSka, nebo zpráva na Messengeru, pomyslela si. Ustala v pohybu a vytáhla to zařízení z malé kapsičky u kalhot. Psala jí spolužačka, nebo možná její holka, sama neměla ponětí. „Kde jsi? Přijdeš dneska do školy?“

Strnule koukala na ty 2 věty a nebyla sto nic učinit. Nakonec zprávu zavřela a mobil opět schovala do kapsičky. Pokračovala dál směrem k mostu, už stála téměř u jeho úpatí. Podívala se vzhůru. Je tak vysoký, tak nádherně vysoký. Pomalu stoupala směrem k jeho vrcholu. Pak se zastavila a zahleděla se pod sebe. Taková výška, a dole tak tvrdá zem! „I wish that I could fly, wake up in the sky, like a bird so high. Oh I might just try…“, vybavila se jí slova z písně od Holywood Undead. „Třeba poletím…“

Její pohled padl na kapsu s telefonem. Náhlý pocit viny ji donutil vytáhnout ho z té skrýše a znovu otevřít zprávu od své kamarádky, nebo snad holky, kdo ví. „Kde jsi? Přijdeš dneska do školy?“ Rozbrečela se usedavým pláčem. Slzy se jí řinuly z očí jako proudy vody, nedaly se zastavit. Moje drahá Nati…, přemýšlela. Mám odepsat nebo ne, mám odepsat nebo ne, opakovala si v hlavě, plna zoufalství, plna beznaděje. Nakonec roztřesenýma rukama vyťukala pár shluků písmen: „Natálko, dnes, za pár minut, se zabiju. Skočím z mostu za městem. Pokud se po smrti probudím a budu moci létat, vznesu se a poletím k tobě. Miluju tě. Tvoje Nicol.“ Asi desetkrát po sobě si zprávu přečetla a nejméně stokrát dostala chuť ji celou smazat a neodeslat ani řádku, nakonec však klikla na tlačítko send a věty letěly éterem až do Natálčina mobilu.

Zavřela oči. Cítila se tak zle. Tolik jí ublížím, pomyslela si. Byla však rozhodnuta. Vlasy jí zavlály v náhlém poryvu větru. A jakoby jí ten vítr dodal sílu, přelezla hbitě zábradlí mostu a stála přímo tam, odkud plánovala skočit dolů.

Nejprve upustila svoje boty. Sledovala, jak letí nádherně volným pádem k zemi, pak trochu zaduní a zůstávají na místě nehybně ležet, mrtvé, bez majitelky, která se však brzo vydá za nimi. Taky budu nehnutě ležet jako ty boty, pomyslela si. Zatmělo se jí před očima a jejím tělem projel nával strachu, nestačil však na vnitřní bolest, kterou prožívala. Párkrát se zhluboka nadechla. Kyslík se zdál být tak těžký, že jí ani nemohl volně neproudit do plic.

Za chvíli bude dobře, bude dobře, přemýšlela. Jenom skočím, udělám jeden jediný krok a bude tomu všemu konec. Znovu zavál studený vítr. Naposledy se nadechla, zavřela oči a skočila.

Padala dlouhým, nádherně dlouhým, volným pádem. Projela jí vlna úlevy a paniky zároveň. Obrazy hrůzy jí vyrazily před očima. Pak pocítila příval nesnesitelné bolesti, ale jen na chvilku.

Náhle zavládlo ticho, nebylo nic. Svoboda.