Barva uvnitř

Milí čtenáři, pro dnešní den jsem si připravila článek, který se poněkud liší od všech ostatních. Jedná se o svého druhu experiment. V současnosti si procházím čímsi na pomezí hypomanické a manické epizody. Rozhodla jsem se proto převést svoje emoce do podoby písmen, slov a vět. Pokusila jsem se zaznamenat svoje myšlenky naprosto volně, tak, jak přicházely a s jejich pomocí vyjádřit a popsat emoce, které prožívám. Mám jistou odchylku s názvem synestezie. Zjednodušeně řečeno se jedná o jakési slučování vjemů z několika různých smyslových nebo kognitivních drah. V praxi to znamená následující. Synestéti kupříkladu vidí hudbu; písmena abecedy nebo čísla se jim automaticky spojují s určitou barvou; v moment, kdy ucítí jistou vůni, uslyší určitý tón… Druhů synestézie existuje mnoho. Ten můj spočívá v tom, že si každou emoci, kterou prožívám, zcela automaticky spojuji s určitou, stále stejnou barvou, kombinací barev, v některých případech i s tvarem. Ona barva mi skutečně vyrazí před oč

Každý z nás má jistou osobnost , jakýsi ustálený vzorec chování, cítění a myšlení, který se s časem příliš nemění. Základních osobnostních charakteristik druhých lidí si obvykle povšimneme velmi brzy, hned, co je alespoň částečně poznáme. Pro názornost si uveďme příklad. Záhy poté, co se seznámíme s novou kolegyní v práci, tušíme, jaká asi bude, vidíme, že je extrovertní, milá, kamarádská, ráda všem za každé situace pomůže, nemá problém se spoluprácí a snadno se ztotožní s názory autorit. Naše osobnost z nás dělá to, kým jsme. Díky ní jsme jedineční, jasně odlišitelní od ostatních lidí. Většinou však spadáme do jakéhosi pomyslného osobnostního rámce , do určité normy . V jistých směrech jsme si zkrátka velmi podobní, nepřekračujeme některé hranice, naše osobnostní rysy nemají tendenci zacházet do přílišných extrémů. Občas však narazíme na někoho, kdo se svým chováním, myšlením i vnímáním okolního světa zřetelně vymyká. Pokud tomuto člověku jeho odlišnost způsobuje výrazné potíže,

Jednou ze základních vlastností živé hmoty je schopnost reprodukce . I my lidé se musíme množit, abychom nevymřeli. Z toho důvodu přicházíme na svět jako chlapci a dívky , s rozdílnými pohlavními orgány, s rozdílnými pohlavními buňkami. To, zda se z nás stanou muži nebo ženy, je předem určeno, před narozením. To vše nám může připadat docela přirozené a prosté. Nic však nebývá tak jednoduché, jako se na první pohled zdá. Najdou se mezi námi lidé, kteří mají všechny pohlavní znaky ženy, přesto se jako ženy necítí. Stejně tak dobře existují tací, kteří by se z biologického hlediska dali zcela jistě považovat za muže, přesto však nemají pocit, že by muži skutečně byli . Jak je něco takového možné? Odpověď není příliš složitá. Nikoho z nás zkrátka nedefinuje pouze pohlaví. Kromě pohlaví biologického , které vyjadřuje , jaké pohlavní orgány máme, existuje taktéž gender a generová identita. Gender  představuje chování pro dané pohlaví typické, které je dáno společenskou rolí. S při

Pohled na autismus a ty, kteří s ním žijí, se neustále vyvíjí a mění. Dříve byl například velice často spojován s  nedostatkem představivosti . Tyto a podobné názory pramenily mimo jiné z faktu, že si autistické děti mnohdy nehrají tak, jako jejich neurotypičtí vrstevníci. Malý autista si často raději převrátí autíčko vzhůru nohama a otáčí s jeho koly, než aby s ním jezdil po zemi; raději staví kostičky do řady na základě barev nebo tvarů, než aby je použil k postavení hradu. Soudě podle tohoto deficitu ve fantazijní hře došli mnozí k závěru, že autisté obecně postrádají představivost, fantazii . V současnosti od tohoto stanoviska většina vědecké obce spíše ustupuje. Naopak se ukazuje, že mnoho autistů mírou svojí představivosti dalece převyšuje mnohé jiné. Co se týče kreativity, některé studie nasvědčují tomu, že jsou lidé s PAS kreativní trochu jiným způsobem než ostatní, ani náhodou však méně. My, reálně existující autisté, jsme toho ostatně důkazem. Vždyť z našich řad pochází