Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2018

Porucha regulace vnitřních smyslů: Život bez hladu, věčná žízeň…

Obrázek
Milí čtenáři, vítejte u nového příspěvku, posledního dílu ze série informativních článků zaměřených na nejrůznější poruchy zpracování smyslových vjemů. Tentokrát se společně podíváme na to, co se stane, má-li náš mozek problém správně interpretovat a následně regulovat signály, které k němu přicházejí prostřednictvím nervových drah z vnitřních orgánů.
Možná se ptáte, kde se bere spojitost mezi tělesnými orgány a smyslovými vjemy. Odpověď je prostá. Kromě nám všem dobře známých smyslů vnějších, za jejichž zástupce lze považovat kupříkladu zrak nebo sluch, je každý člověk obdařen taktéž pestrou sadou smyslů vnitřních. Informace z nich poskytují takzvané interoreceptory, podobným způsobem, jako chuťové buňky zajišťují vnímání chuti. Na rozdíl od nich jsou ovšem rozesety v nitrech jednotlivých orgánů a neustále nás informují o jejich aktuálním stavu. Kupříkladu nám dávají vědět, jak moc plný nebo prázdný je náš močový měchýř.
Interoreceptory nacházející se v našich tělech jsou pro každý …

Proprioceptivní hyposenzitivita

Obrázek
Milí čtenáři, sledujete-li náš blog již nějaký ten měsíc, možná si vzpomínáte na jistou sérii článků zaměřující se na všemožné poruchy zpracování smyslových vjemů. Co to znamená? Zkrátka a dobře, píši o odchylkách ve vyhodnocování signálů přicházejících do našeho mozku z nejrůznějších smyslů. Tímto článkem bych na onu sérii ráda navázala.  Tentokrát se společně podíváme pod pokličku málo známé, přesto však nepříliš vzácné poruchy, proprioceptivní hyposenzitivitě.
Propriocepce, česky též polohocit, představuje označení pro méně známý smysl, který zajišťuje vnímání našeho těla a jeho jednotlivých částí v prostoru. Právě on je tedy zodpovědný za to, že se dokážeme kupříkladu dotknout špičky nosu se zavřenýma očima, „cítíme“ totiž, kde se náš nos nachází, aniž bychom ho museli vidět. Mozek některých lidí však nedokáže zpracovávat proprioceptivní vjemy správným způsobem. Jedná-li se o náš případ, pak dost možná trpíme proprioceptivní hypersenzitivitou, kterou jsme si popsali v předchozím č…

O mých démonech

Obrázek
Milí čtenáři, všechny Vás srdečně vítám na našem blogu. Tentokrát jsem si pro Vás připravila článek lišící se od všech ostatních příspěvků, které se kdy vyskytly na těchto stránkách. Jedná se o jakýsi pokus o obrazný popis bipolární poruchy, s kterou zvláště v posledních dnech usilovně bojuji, ač za úporného a neodbytného pocitu, že tento boj prohrávám. V onom krátkém textu, který zde čeká na Vaše přečtení, se snažím zachytit, jak svoji nemoc cítím uvnitř, jak by asi vypadala, kdybych ji nakreslila na kus papíru, jakým způsobem zasahuje do mého života… Avšak, dost bylo řečí. Raději Vám na tomto místě popřeji příjemné čtení.

Pořád, ať už jdu kamkoli, ať už se nacházím kdekoli, mě objímají dva démoni. Jeden z nich je celý modrý, s očima plnýma šíleného nadšení, nadšení nad tím, jak nade mnou získává moc. Druhý démon, šedivý, někdy černý a divoký jako zuřivá bouře, neustále pláče. Jeho slzy vtékají do mého nitra a tam jako jed hubí radost. Ti démoni jsou bratři, přesněji siamská dvojčat…

Kde je dno?

Obrázek
Říká se, že když si člověk sáhne na samé dno, může se od něj odrazit a stoupat vzhůru. Ale kde je dno? Co když nikdy neklesneme až úplně dolů, protože žádné dno není? Možná lze vždy klesnout ještě hlouběji, nehledě na to, jak moc jsme hluboko.

Chtěla bych padnout na dno a vystoupat vzhůru, místo toho však stále jen padám, padám a dno nepřichází. Lidská bolest se může stupňovat donekonečna, stejně tak jako radost může být nekonečně velká. I vztek dovede nabývat nekonečných rozměrů. Žádné nekonečno však není tak velké, aby nemohlo být jiné nekonečno ještě větší. Na to přišli matematikové už dávno. Není to vlastně tak komplikované.

Emoce jsou v tomto ohledu právě jako čísla, taktéž neznají hranic. Nikde nekončí, mohou se rozvíjet a táhnout donekonečna. Vlastně je to nekonečně děsivé.