O mých démonech

Milí čtenáři, všechny Vás srdečně vítám na našem blogu. Tentokrát jsem si pro Vás připravila článek lišící se od všech ostatních příspěvků, které se kdy vyskytly na těchto stránkách. Jedná se o jakýsi pokus o obrazný popis bipolární poruchy, s kterou zvláště v posledních dnech usilovně bojuji, ač za úporného a neodbytného pocitu, že tento boj prohrávám. V onom krátkém textu, který zde čeká na Vaše přečtení, se snažím zachytit, jak svoji nemoc cítím uvnitř, jak by asi vypadala, kdybych ji nakreslila na kus papíru, jakým způsobem zasahuje do mého života… Avšak, dost bylo řečí. Raději Vám na tomto místě popřeji příjemné čtení.

Pořád, ať už jdu kamkoli, ať už se nacházím kdekoli, mě objímají dva démoni. Jeden z nich je celý modrý, s očima plnýma šíleného nadšení, nadšení nad tím, jak nade mnou získává moc. Druhý démon, šedivý, někdy černý a divoký jako zuřivá bouře, neustále pláče. Jeho slzy vtékají do mého nitra a tam jako jed hubí radost. Ti démoni jsou bratři, přesněji siamská dvojčata. Srůstají k sobě spodními částmi svých těl a nikdy, za žádných okolností, nemohou být odděleni.

Jejich sourozenecké soužití nepatří mezi ty nejideálnější, a to vše jen díky neukojitelné touze po moci. Často spolu soupeří, jeden se chce navždy odtrhnout od druhého, aby nade mnou získal onu pověstnou neomezenou moc. Takto se perou velice často, až občas zapomenou na mou existenci a nechají mě prozatím na pokoji, jen aby přemohli svého sourozence. Jindy některý z nich dočasně vyhrává a okamžitě se chápe kontroly, někdy na dny, někdy na měsíce. Druhý, poražený bratr, jen přihlíží, slabý a nemocný. Avšak, jde přece o siamská dvojčata. Vláda dominantního démona vyčerpává a síla, která mu díky jeho urputné snaze udržet si moc stále ubývá a ubývá, se postupně přelévá do jeho předchozím bojem znaveného druha, až dokud nenabude takové energie a síly, že své dvojče svrhne z trůnu. Ten boj je věčný, vyčerpávající, únavný a jednou za čas démonům na jistou dobu dojde jeho zbytečnost. Mimo to se kdesi hluboko v nich probudí skrytá sourozenecká láska, dostanou chuť skoncovat s tím nekonečným válčením. Spojí se a vytvoří vládnoucí koalici. Kontrolují mě oba, jeden smývá slzami mou radost i veškeré zbytky zájmů, druhý mě zářivými blesky šlehajícími do mého těla nabíjí energií, která mně nedovoluje na chvilku vydechnout, do mé hlavy vnáší hurikány myšlenek, zatemňuje mi mozek vztekem, občas stahuje mnou bránici v záchvatech smíchu, zatímco mi druhý démon šeptá do ucha, jak zbytečná, porouchaná a ubohá vlastně jsem.

Mohli byste se ptát, proč tohle dělají. Víte, živí se z mých emocí. Čím větších extrémů ty emoce dosahují, tím lépe se najedí. Já však strádám, den ode dne víc, chřadnu, pomalu umírám, aniž by si kdokoli všiml. Mí dva příživníci mi způsobují nesnesitelná muka a bolesti, zvláště když působí ruku v ruce. A já se postupně dostávám na samý okraj svých možností. Smrtí se od nich osvobodím, zemřu já a zemřou oni, neboť parazit nepřežije bez hostitele. Jako jediná úniková cesta se tedy jeví skončit se životem. Proč tu cestu nevyužít? Protože je to společensky nepřijatelné? Protože bych ublížila svým blízkým? Víte, plačící démon mě již přesvědčil, že na mně nikomu vlastně nezáleží.

Pokus o znázornění mých démonů barvevnými pastelkami na list papíru.