O nás

O Christině

Jmenuji se Christina. Jsem jedna ze správců tohoto blogu. A chtěla bych vám říct něco málo o svém životě.

Když mi bylo 3,5 roku, zemřel mi starší bráška, kterému bylo téměř 6 let. Byl to úžasný člověk, od narození vtipálek, rád hrával hokej a dobře se o mně staral... Pak, jednoho dne, jsme jeli autem a on zničeho nic omdlel... Rychle jsme ho zavezli do nemocnice, dělali co mohli, ale od té doby jsem ho už nikdy neviděla... Později mi rodiče řekli, že odešel do nebíčka a že se už nikdy nevrátí...

Uplynulo několik let, ve kterých jsem se cítila neskutečně osaměle... Rodiče hodně pracovali.

Nevím, zda máte sourozence nebo ne. Pokud ano, nejspíš vám přijde, že máte málo soukromí, že vás často ruší, nikdy nemáte chvilku klidu... Pokud nemáte sourozence, nejspíš jste zvyklí se zabavovat sami a jste s tím srovnaní, protože jste nikdy nezažili nic jiného... Ale já byla tři a půl roku zvyklá na společnost, bráška se mi staral o zábavu, hrál si se mnou... A najednou jsem si musela zvykat na to, že tu už není, kdo by si se mnou hrál.

Každopádně v tomto duchu pokračoval můj život. Nastoupila jsem na základní školu a nějak jsem to zvládala. Pak jsem se dostala na gymnázium. Ze základky jsem byla zvyklá se moc neučit, protože jsem dostávala jedničky i tak.

Gympl byl o dost těžší. Tak jsem začala dostávat horší a horší známky, rodiče mi sháněli doučování a postupně se to zlepšilo. Makala jsem jako nikdy, abych měla co nejvíce jedniček na vysvědčení. Ale pořád se mi nedařilo mít samé jedničky a rodiče pořád nebyli spokojení.

A tak začal můj dvojí život. Život ve škole, kde jsem se často přetvařovala, a život doma, kde jsem ze sebe stres dostávala tím, že jsem se vybrečela. Fungovala jsem tak strašně dlouho! Dala jsem do té přetvářky celé své srdce... Ale byla jsem neustále tak hrozně unavená! Neměla jsem skoro na nic sílu...

A pak přišel minulý rok 2016. Začal zcela nevinně... Někdy v březnu jsme se museli rozloučit s jedním z našich pejsků a v červnu s naší kočičkou... Byly to pro mě hrozné rány pod pás... Celý červenec ani srpen jsem se v podstatě nezastavila, protože pořád bylo něco... Září bylo pro mě plné stresu z písemek ze školy. Říjen jsem přežila pouze ze setrvačnosti. V listopadu jsem se definitivně složila...

Už jsem všeho měla plné zuby. Napsala jsem rodičům dopis, ve kterém jsem vysvětlovala některé ze svých pocitů. A začalo se to řešit. Nebylo to lehké. A když jsem konečně byla objednaná k psychiatričce, byla jsem na konci provazu. Už jsem prostě nemohla takhle dál existovat. A naplánovala jsem si sebevraždu. Na stejný den, kdy mělo dojít k té schůzce. Napsala jsem dopis na rozloučenou, a snažila se přežít poslední dny před mou možnou smrtí. Pokud mi nepomůžou na "Psychině", tak už nikde...

A jak vidíte, jsem pořád tu. Přežila jsem. Byla jsem několik měsíců hospitalizovaná v Brně, v Bohunicích, v Psychiatrické léčebně na oddělení č. 21, kde jsem se také seznámila s Mončou. Jsem ve fázi uzdravování se z depresivní epizody se suicidálními myšlenkami. A jsem tu, abych vám se svou skvělou kamarádkou Mončou poskytla co nejvíce informací a co nejvíce podpory, kterou vy, nebo vaši známí možná potřebují.

Je mi 16 let. A můžete se na mě kdykoli obrátit s jakoukoli prosbou, dotazem, či jen s touhou si promluvit, pokud postrádáte někoho, kdo by vám naslouchal.

O Monči

Jmenuju se Monika Malachová a stejně jako Christýnka jsem správcem tohoto blogu. Jinak jsem obyčejně neobyčejný 17-letý člověk s množstvím zvláštností, nemocí i odchylek.

Jsem autista s OCD, který se dennodenně  potýká s bipolárnní afektivní poruchou, nemocí ze skupiny poruch nálad.

Nepřipadám si ani jako holka, ani jako kluk, zkrátka a dobře jsem pouze člověk, odborně tedy agender. Taky mě nikdo a nic sexuálně nepřitahuje, jsem proto asexuál a nemám v sobě potřebu po romantickém vztahu, tedy patřím mezi aromantiky.

Už od narození jsem jiná než ostatní, a to v mnoha ohledech. První 2 měsíce svého života jsem dle výpovědi rodičů celé probrečela neutišitelným pláčem. Sama mám vzpomínky až na dobu od dvou let dál. Moje dětství si vybavuju jako temné a strašidelné období plné nepochopení a bolesti. Již od narození jsem si připadala jinačí, na planetě Zemi tak cizí, jako mimozemšťan, který spadnul z nebe. Pořád mě trápily úzkosti a strach. 

Ač jsem už od mala vynikala skvělou slovní zásobou, měla jsem vždy problém navazovat kontakty s dětmi, oslovit je a přidat se k jejich hrám. Byla jsem nejspíše vždy příliš jinačí, než abych mohla lidem kolem sebe pořádně rozumět a aby mohli oni pořádně rozumět mně.

Na první základní škole jsem se díky své odlišnosti stala snadným terčem šikany, psychické, později do jisté míry taktéž fyzické. Zažila jsem si 3 hrůzostrašné roky, z nichž ten třetí jednoznačně vedl, co se tedy "hroznosti" týče. 

Nakonec jsem, z části kvůli šikaně, z části kvůli stěhování, nastoupila na novou ZŠ do 4. třídy. Ještě před nástupem samotným, mi hlavou projela jasná myšlenka, která jaksi determinovala celý můj pobyt na oné škole. Zkrátka jsem vydedukovala, že se mnou musí být něco velmi v nepořádku, když mi děti ubližují a že se musím změnit, být jiná. Celou základní školu jsem se o onu změnu snažila, samozřejmě bez úspěchu. Nakonec jsem se úplně stáhla do sebe, vždy jsem zůstávala sama v lavici, bez přátel.

Následně jsem nastoupila na gymnázium, kde jsem si konečně, poprvé v životě, našla kamarády. Začali se ovšem stupňovat moje duševní problémy. Trpěla jsem depresivními epizodami, které přicházely  a zase odcházely, mezi nimi jsem pak často zažívala euforické výtrysky, kdy jsem plna energie a zcela bez zábran dělala, co mě jen napadlo.

Moje duševní zdraví se rapidně zhoršilo v dubnu 2016, před plánovaným odjezdem na dovolenou do Maroka. Přesně si vybavuju, jak moc úzkostná a depresivní jsem tehdy byla. Od tohoto momentu už šlo všechno jaksi z kopce. 

Že jsem autista, jsem zjistila o prázdninách roku 2015, rodičům jsem se ovšem s tímto faktem svěřila až na začátku školního roku 2016/2017, tedy v době, kdy jsem nastupovala do 3. ročníku na gymnáziu. Okamžitě mě objednali na diagnostiku, kde se můj autismus potvrdil. To mi přineslo obrovskou úlevu. Najednou jsem nebyla ta divná a špatná, moje odlišnost dostala jméno, autismus.

Ani udělení diagnózy však nemohlo zabránit mým rostoucím psychickým problémům. Na začátku roku 2017, jsem skončila hospitalizovaná na psychiatrii v Bohunicích, konkrétně pak na dětském oddělení 21, kde jsem strávila zhruba 2 měsíce svého života. Neuplynuli ani tři týdny, a už jsem nastupovala do dalšího psychitrického zařízení, tentokrát na dětské oddělení v pražském Motole. Zde mi doktoři oficielně diagnostikovali bipolární poruchu, nemoc projevující se abnormálním střídáním nálad od deprese po obdobý nadměrně povznesené či extrémě podrážděné nálady, takzvané mánie. Překvapená jsem nebyla, již v Bohunicích jsem se domnívala, že jsem bipolární.

Motolší doktoři mi nastavili správnou léčbu, kterou užívám do teď. S problémy, pramenícími z mých nemocí, z bipolární poruchy pak především, však bojuji neustále. Přesto neztrácím naději. Pokud by kdokoli z vás, drazí čtenáři, potřeboval poradit, udělat si jasno ve své diagnóze, probrat svoje problémy, zeptat se na jakoukoli otázku nebo se jen svěřit, neváhejte mi napsat. Jsem tu vždy pro vás!