Znám někoho, kdo je nejspíš autista, ale neví o tom. – Měl bych mu to říct?

Každý z nás nejspíš někdy narazil na člověka, který se zdál být jiný než většina ostatních lidí. Možná to bylo malé nemluvící dítě, co chodí s vaší dcerou do školky, které vídáte stavět kostičky do řady, váš 15letý žák bez jediného kamaráda, který ví všechno o planetách sluneční soustavy nebo spolupracovnice, která se lidem kouká na nos místo do očí a nosí tmavé brýle kdykoli svítí slunce. Nevíte-li mnoho o autismu, dost možná jste si pomysleli, že jsou prostě zvláštní a nevěnovali jim dále přílišnou pozornost. Pokud však o autismu něco víte nebo máte autisty mezi svými blízkými, pak vás mohlo napadnout, zda nemůžou být autisté taky. Čím více času s nimi trávíte, tím více jste přesvědčeni, že nejspíš patří někam na autistické spektrum, ale nejste si jistí, jak se zachovat. Měli byste jim nebo jejich rodičům říct o svém podezření? Neurazí se? Nepomyslí si, že se pletete do něčeho, do čeho vám nic není? Nevystrašíte je zbytečně, aniž by k tomu byl důvod?

Lidé v mém okolí se začali dozvídat, že jsem autista, když jsem dostala oficiální diagnózu ve svých 17ti letech. Krátce na to mě, případně mé rodině, dva lidé řekli, že celou dobu o mém autismu tušili. Tato slova mě šokovala. Nedovedla jsem pochopit, proč nic neřekli, ba ani nenaznačili, dřív. Jediné, co bych si bývala přála bylo, aby mi řekli předtím, než jsem na svou diagnózu musela přijít sama.

Myslím, že podobné pocity zažívá většina autistů, kteří se dozvěděli, že o jejich autismu někdo tušil dlouho před nimi. Jedno z nejčastějších přání, které slýchám od těch, kteří zjistili, že jsou autisty v dospělosti nebo v pubertě je totiž přání, aby se o svém autismu dozvěděli dřív.

Většina nediagnostikovaných autistů trpí pocitem, že je s nimi něco, nebo snad i všechno, špatně. Od útlého věku vidíme, že jsme jiní než ostatní. Hrajeme si odlišně něž jiné děti, jinak se hýbeme, bolí nás zvuky, světla a doteky, které jiní téměř nevnímají, děláme věci pořád stejně, nedaří se nám najít si kamarády, a mnozí z nás nemluví, když už všichni okolo mluvit začali. Okolní svět nám přitom neustále dává najevo, že způsob, jakým existujeme, je špatně. Že bychom si měli hrát jako ostatní, hýbat se jako ostatní děti, cítit, vnímat a myslel jako ostatní děti, zkrátka být a vyvíjet se „normálně“ protože jinak jsme v očích společnosti defektní. Většina z nás v dětství slýchala, abychom se dívali lidem do očí, přestali stimovat, nebyli necitliví nebo neslušní, když jsme ani nevěděli, že jsme něco udělali špatně nebo abychom se prostě uklidnili, když jsme měli meltdown. Tyto věty a drobné poznámky se pak jako střípky zaryly do našich dětských duší a my se naučili sami sebe nenávidět, protože vše, co nám bylo přirozené jako by bylo v očích druhých špatné.

Později během života se pak mnozí z nás pokoušeli co nejlépe napodobit lidi kolem nás, či co víc, přestat být námi a být jako oni, protože jsme toužili po přijetí, kterému se nám jinak nedostávalo a taky proto, že jsme uvěřili, že být námi znamená být špatný. Tyto pokusy však nikdy nebyly příliš úspěšné a my se pak nenáviděli ještě více. Cokoli jsme udělali, o cokoli se pokusili, jako by to vše bylo selháním. Sebenenávist, neustálé pochybnosti, a pocit, že jsme sami a nepatříme nikam byl všudypřítomný a zdánlivě z něj nebylo cesty ven. To vše až do doby, než přišla diagnóza.

Zjištění, že jsme autisté bylo pro mnohé z nás jedním z nejdůležitějších, pokud ne nejdůležitějším milníkem našeho života. S diagnózou totiž přišlo pochopení, že nejsme špatní nebo defektní, ale pouze jiní. Pak mohl konečně následovat proces uzdravování, během nějž se postupně učíme, jak se přijímat a mít se rádi.

Tentýž proces uzdravování nastal po diagnóze i u mě. Když jsem s jistotu zjistila, že jsem autista, měla jsem konečně klid na duši. Poprvé za celý život jsem se necítila sama, protože jsem věděla, že každý 44tý je jako já. Navíc jsem konečně jsem měla název pro to, kým jsem a čím víc jsme četla, poslouchala a byla v kontaktu s autisty, tím víc jsem viděla, že s námi není špatně vůbec nic. Poprvé za celý svůj život jsem se přestávala nenávidět a viděla na sobě i to krásné.

I přesto, že stále zápolím s mnohými problémy, jsem se díky diagnóze stala sebevědomým dospělým člověkem spokojeným s tím, kým jsem. Mám se ráda, autismus je v mých očích nádherný a fascinující neurotyp, a pokud bych se mohla narodit znovu a vybrat si kdo budu, byla bych znovu autistou. Oficiální diagnóza mi také umožnila využít individuálního vzdělávacího plánu, díky kterému jsem zvládla dokončit střední školu, a speciálních podmínek díky nimž úspěšně studuji vysokou školu. Jedinou věc, kterou bych si přála jinak, by byla dřívější diagnóza, aby se mi klidu na duši, stejně tak jako vnější podpory, dostalo dřív.

Pokud znáte někoho, kdo by mohl být autista, ale neví o tom, prosím, řekněte mu. Neublížíte mu, ba naopak, mlčet by ublížilo víc. I přes možný počáteční šok a období popírání pro něj bude lepší o svém autismu vědět. Poté, co se o autistickém spektru dozví více a zjistí, co to být autistou vlastně znamená, může proces uzdravování začít u něj, tak jako začal před 5 lety u mě. Navíc mu otevřete dveře k podpoře ve škole, na pracovišti a snad i k většímu pochopní od okolí, pokud se rozhodně svoji diagnózu s ostatními sdílet.

Jestliže znáte dítě, které by mohlo být na autistickém spektru, prosím, seberte odvahu a řekněte jeho rodičům. Dítě, stejně tak jako dospělí, potřebuje vědět, a rodiče potřebují vědět taky. Musí porozumět tomu, proč je jejich dítě jiné, naučit se, jak se k němu chovat, jak mu co nejlépe pomoct, jak mu ukázat lásku, tak, aby ji cítilo, jak vysvětlit jeho chování okolí a jak mu zařídit podporu ve školce a ve škole. Stejně tak potřebují o autismu vědět pro vlastní klid a uvědomění, že neudělali nikde chybu. Snad se z nich pak stanou šťastnější rodiče a z jejich dítěte vyroste zdravý a sebevědomí dospělý.

A co když se pletete a váš známí autista není? Nebo se rozhodne autismem dále nezabývat? Pak aspoň uděláte, co bylo ve vašich silách a ukážete mu, že vám na něm záleží na tolik, že jste našli odvahu dát mu vědět o svém podezření. 

Tím, že o autismu vašemu známému řeknete, můžete změnit jeho život. Pokud je opravdu autista, nejspíš se stanete důležitým, ba možná jedním z nejdůležitějších lidí, které kdy potkal, protože jej ušetříte let a snad i dekád tápání a pochybování o sobě samém. Prosím, využijte této příležitosti. Váš známí vám dost možná bude na vždy vděčný, tak jako bych vám byla vděčná já.

Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/18/Neurodiversity_Crowd_2.png

Děkuji za přečetní dnešního článku. Abych předešla případným nedorozuměním, ráda bych závěrem zdůraznila, že článek přestavuje pouze můj názor. Nemluvím, ani nechci mluvit, za celou autistickou komunitu a uvědomuji si, že jiní lidé mohou mít na diagnózu, zvlášť tu oficiální, jiné názory. Pokud jste autista, a máte názor jiný, budu vám vděčná, pokud zanecháte komentář. V dalším díle dnešního článku se pokusím představit různorodé pohledy a názory na téma diagnózy autismu jak od autistů, tak od rodičů autistů, abych vám tak poskytla širší obrázek. Také se pokusím sepsat článek s typy a rady, jak někomu co nejlépe sdělit, že by mohl být autista. Na viděnou!