Bílo uvnitř

Tento článek věnuji všem svým čtenářům, kterým jsem až doposud neposkytla žádnou odpověď, proč jsem přestala přispívat na blog, a všem vám, kteří se cítíte jako já. Nejste v tom sami!

8:58. Pokojem se rozezní pronikavý zvuk. "Ach jo, to už je zas ráno..." pomyslím si hned co mi dojde, že to, co zvoní, je budík. Zvednu se, seberu mobil z nočního stolku, budík vypnu a s mobilem si lehnu zpátky do postele, jakoby to mělo ještě nějakou cenu. V 8:59 zvoní budík znovu. Ač nerada, opět se zvedám a budík opět vypínám. Tentokrát se už nenamáhám lehat, protože škola začíná za 1 minutu. Místo toho udělám asi 8 kroků směrem ke gauči ve vedlejší místnosti, na který se posadím. Pár sekund na to otevřu počítač, který leží vždy na stejném místě na polštáři v rohu gauče, zapnu Zoom a dalších pár hodin strávím posloucháním přednášek. 

Chvíli po deváté si vzpomenu, že jsem si nevzala jídlo. Seberu se proto, udělám dalších cca 5 kroků k velké zelené krabici u zdi, vytáhnu z ní nutridrink, vrátím se zpět na gauč a poslouchám dál. U toho popíjím své jídlo a sem tam kouknu na mobil. 

Velmi rychle se přistihnu, jak pozoruju hodiny. Visí na zdi nalevo ode mne a stále ukazují zimní čas. Jejich modrá sekundová ručička se plynule pohybuje v pravidelných kruzích. Víc se však soustředím na tu minutovou. Někdy mi přijde, jako by se zasekla. Když se podívám poprvé, je někde na čtyřce. Kouknu podruhé a je pořád defacto na čtyřce. To nebylo ani pět minut...? Kdy už to skončí?

Nakonec to skončí. Máme krátkou přestávku, pak další krátkou přestávku, a pak obědovou pauzu. Tu napůl proležím napůl prospím. Pak se učíme ještě další dvě hodiny, a to je pro dnešek všechno. 

Dřív než skončíme však přemýšlím nad tím, jak zoufale často se nemůžu dočkat, až bude po přednášce. Universita, na kterou chodím, je škola, kterou jsem si vysnila. V 19 jsem byla ochotná udělat cokoli, jen abych se na ni dostala a živě si vybavuju radost, kterou jsem měla, když jsem zjistila, že mě vzali. "ADMITTED" stálo 11. července 2019 u mé přihlášky v portálu universitadmissions.se. Ta hůlková zelená písmena se mi vryla do paměti. Nemohla jsem jim uvěřit, ba ani pochopit, že to, co vidím před sebou na displeji není sen anebo omyl. Vidina toho, že pojedu do Švédska a budu studovat Biomedicínu na Karolinska Institutet byla prostě... neuvěřitelná, příliš fantaskní, než aby to mohla být pravda. 

Vzpomínám si, že jsem ještě několik týdnů nato tak trochu čekala, že mi někdo napíše omluvný e-mail s tím, že se stal omyl a ve skutečnosti přijatá nejsem. Pochybnosti mě přešly teprve na konci srpna 2019, kdy jsem se ve Stockholmu zapsala k prvnímu kurzu a začala chodit na první přednášky. 

K žádné administrativní chybě nedošlo, to už je jasné. Spletla jsem se však jinde. Myslela jsem si, nebo jsem si aspoň chtěla myslet, že zde, v malém Stockholmském apartmánu, prožiju nejlepší roky svého života. Místo toho se ospale povaluju na gauči, poslouchám učitele, jak mluví o něčem, co mě dřív fascinovalo a čím jsem trávila všechen svůj čas, a bez zájmu a motivace čekám, kdy už bude té přednášky konec. Jako dítě jsem se ve škole nemohla dočkat, až skončí přestávky, ne hodiny. Stále nemůžu uvěřit, jak jsem to skončila.  Témata, která mě fascinovala mě teď ... nudí?  "Sad..." zašeptám do vzduchu, protože vím, že mě nikdo neslyší.  “Just sad”.

Znovu cítím ten už dobře známí pocit smutku nad tím, že jsem ztratila svůj zájem, o medicínu, a vlastně o všechno. Ten pocit mě navštěvuje skoro každý den, někdy i několikrát denně. Většinou ho ignoruju. Teď se v něm však na chvilku zastavím. Občas to dělávám. Rychle se mi z něj však začíná chtít křičet a zvracet, takže ho umně zapudím sledováním nudných YouTube videí.

Po pár hodinách bezcílného brouzdání po internetu si čím dál tím palčivěji uvědomuju, že musím začít pracovat. Musím se učit, jinak mi zas nezbude nic jiného než jít na test v druhém termínu. Taky bych měla vynést koš, vyházet krabice, uklidit apartmán, konečně se vysprchovat, vyvětrat, poslat učiteli e-mail, nebo napsat na blog, který si snad už ani nikdo nepamatuje… Chvíli se snažím najím motivaci udělat aspoň něco, bohužel však žádnou nemám, a nejsmutnější je, že mi na tom ani moc nezáleží. Prostě pokračuju s koukáním na YouTube a zabíjením nudy.

Pozdě večer se konečně donutím na chvíli učit. Pak zavolám babičce s dědem, jako každý den, řekneme si dobrou noc, já dopiju poslední nutridrink, odložím počítač na roh gauče, převleču se do pyžama, nastavím budík na další den, lehnu si do postele a snažím se spát.

Jako téměř vždycky, i dnes nemůžu usnout, a tak zůstávám sama se svými myšlenkami. V těch minutách, co se netrpělivě převaluji na posteli, přemýšlím, jak patetický život to vlastně vedu. Každý den je stejný jako ten předchozí: vstanu, zapnu Zoom a poslouchám školu, která mě nebaví, zaháním nudu internetem, chvíli se učím, sním to naprosté minimum abych zůstala na živu a jdu spát. Skoro si připadám, jako bych se zasekla v časové smyčce. Ve smyčce, kde chybí veškeré potěšení, motivace, zájem poznávat, učit se, žít… Jako bych vevnitř neměla nic, jen prázdno, bílo. A myslím, že z té smyčky asi nikdy neuniknu.

Chtěla bych chtít umřít, protože smrt zní jako jediná cesta ven. Bohužel ale umřít nechci. Nechci umřít, ani žít. Emoce tak silná, že bych začala toužit po smrti, je něco, co můj mozek už nejspíš neumí. 

Asi by pomohlo, kdybych nebyla pořád sama nebo občas chodila ven. Veškerou touhu po kontaktu s lidmi jsem ovšem ztratila, a kontakty které začnu, udržet nedokážu. Vůle na to vyjít z domu je všechna pryč. Možná by pomohla terapie, ale nemám ani motivaci zavolat a požádat si o ni. Tak nejspíš zůstanu ve svém vězení, přemítám, ledaže by přišla další epizoda mé bipolární poruchy. Pak bych se nejspíš cítila … jinak? Při té myšlence pociťuji, jak se pomalu začínám propadat do spánku. Třeba bude líp ve snu, pomyslím si, a tiše usínám.

Poznámka: Děkuji za přečtení dnešního článku. Tento náhled do mého života vydávám jako snahu osvětlit, proč jsem dva roky a půl nenapsala jediný text. Uvědomuji si však, že možná přináším víc otázek než odpovědí. Pokusím se tedy vysvětlit více. Již alespoň 3 roky trpím postupně se zhoršující adhedonií (ztrátou schopnosti prožívat radost), amotivací a ztrátou zájmu o kontakt s lidmi bez známé příčiny. Proto jsem po tak dlouhou dobu nenašla motivaci přispívat na blog. Článek, který jste právě dočetli, jsem rozepsala v květnu roku 2021 (proto také v třetím odstavci zmiňuji hodiny ukazující zimní čas), ale nenašla sílu k jeho dokončení. V posledních týdnech však po 3 letech trvající remisi nejspíš procházím smíšenou epizodou bipolární poruchy, která zvyšuje mou motivaci, a tak jsem dnes konečně našla sílu článek dopsat.

Přijměte prosím dnešní příspěvek jako omluvu za mou absenci a jako zprávu pro ty, kteří se cítí podobně jako já a taktéž nemají žádné vysvětlení pro své potíže: Nejste v tom sami!