Znám někoho, kdo je nejspíš autista, ale neví o tom. – Měl bych mu to říct?
Každý z nás
nejspíš někdy narazil na člověka, který se zdál být jiný než většina ostatních
lidí. Možná to bylo malé nemluvící dítě, co chodí s vaší dcerou do školky,
které vídáte stavět kostičky do řady, váš 15letý žák bez jediného kamaráda,
který ví všechno o planetách sluneční soustavy nebo spolupracovnice, která se
lidem kouká na nos místo do očí a nosí tmavé brýle kdykoli svítí slunce.
Nevíte-li mnoho o autismu, dost možná jste si pomysleli, že jsou prostě
zvláštní a nevěnovali jim dále přílišnou pozornost. Pokud však o autismu něco
víte nebo máte autisty mezi svými blízkými, pak vás mohlo napadnout, zda
nemůžou být autisté taky. Čím více času s nimi trávíte, tím více jste
přesvědčeni, že nejspíš patří někam na autistické spektrum, ale nejste si
jistí, jak se zachovat. Měli byste jim nebo jejich rodičům říct o svém
podezření? Neurazí se? Nepomyslí si, že se pletete do něčeho, do čeho vám nic
není? Nevystrašíte je zbytečně, aniž by k tomu byl důvod?
Lidé v mém okolí
se začali dozvídat, že jsem autista, když jsem dostala oficiální diagnózu ve
svých 17ti letech. Krátce na to mě, případně mé rodině, dva lidé řekli, že
celou dobu o mém autismu tušili. Tato slova mě šokovala. Nedovedla jsem
pochopit, proč nic neřekli, ba ani nenaznačili, dřív. Jediné, co bych si bývala
přála bylo, aby mi řekli předtím, než jsem na svou diagnózu musela přijít sama.
Myslím, že podobné
pocity zažívá většina autistů, kteří se dozvěděli, že o jejich autismu někdo
tušil dlouho před nimi. Jedno z nejčastějších přání, které slýchám od
těch, kteří zjistili, že jsou autisty v dospělosti nebo v pubertě je
totiž přání, aby se o svém autismu dozvěděli dřív.
Většina
nediagnostikovaných autistů trpí pocitem, že je s nimi něco, nebo
snad i všechno, špatně. Od útlého věku vidíme, že jsme jiní než ostatní.
Hrajeme si odlišně něž jiné děti, jinak se hýbeme, bolí nás zvuky, světla a
doteky, které jiní téměř nevnímají, děláme věci pořád stejně, nedaří se nám
najít si kamarády, a mnozí z nás nemluví, když už všichni okolo mluvit
začali. Okolní svět nám přitom neustále dává najevo, že způsob, jakým
existujeme, je špatně. Že bychom si měli hrát jako ostatní, hýbat se jako
ostatní děti, cítit, vnímat a myslel jako ostatní děti, zkrátka být a vyvíjet
se „normálně“ protože jinak jsme v očích společnosti defektní. Většina
z nás v dětství slýchala, abychom se dívali lidem do očí, přestali
stimovat, nebyli necitliví nebo neslušní, když jsme ani nevěděli, že jsme něco
udělali špatně nebo abychom se prostě uklidnili, když jsme měli meltdown. Tyto
věty a drobné poznámky se pak jako střípky zaryly do našich dětských duší a my
se naučili sami sebe nenávidět, protože vše, co nám bylo přirozené jako by bylo
v očích druhých špatné.
Později během života
se pak mnozí z nás pokoušeli co nejlépe napodobit lidi kolem nás, či co
víc, přestat být námi a být jako oni, protože jsme toužili po
přijetí, kterému se nám jinak nedostávalo a taky proto, že jsme uvěřili, že být
námi znamená být špatný. Tyto pokusy však nikdy nebyly příliš úspěšné a my se
pak nenáviděli ještě více. Cokoli jsme udělali, o cokoli se pokusili, jako by
to vše bylo selháním. Sebenenávist, neustálé pochybnosti, a pocit, že jsme sami
a nepatříme nikam byl všudypřítomný a zdánlivě z něj nebylo cesty ven. To
vše až do doby, než přišla diagnóza.
Zjištění, že jsme
autisté bylo pro mnohé z nás jedním z nejdůležitějších, pokud ne
nejdůležitějším milníkem našeho života. S diagnózou totiž přišlo
pochopení, že nejsme špatní nebo defektní, ale pouze jiní. Pak mohl konečně
následovat proces uzdravování, během nějž se postupně učíme, jak se
přijímat a mít se rádi.
Tentýž proces
uzdravování nastal po diagnóze i u mě. Když jsem s jistotu zjistila, že
jsem autista, měla jsem konečně klid na duši. Poprvé za celý život jsem se
necítila sama, protože jsem věděla, že každý 44tý je jako já. Navíc jsem
konečně jsem měla název pro to, kým jsem a čím víc jsme četla, poslouchala a
byla v kontaktu s autisty, tím víc jsem viděla, že s námi není špatně
vůbec nic. Poprvé za celý svůj život jsem se přestávala nenávidět a viděla na
sobě i to krásné.
I přesto, že stále
zápolím s mnohými problémy, jsem se díky diagnóze stala sebevědomým dospělým
člověkem spokojeným s tím, kým jsem. Mám se ráda, autismus je v mých
očích nádherný a fascinující neurotyp, a pokud bych se mohla narodit znovu a
vybrat si kdo budu, byla bych znovu autistou. Oficiální diagnóza mi také
umožnila využít individuálního vzdělávacího plánu, díky kterému jsem zvládla
dokončit střední školu, a speciálních podmínek díky nimž úspěšně studuji vysokou
školu. Jedinou věc, kterou bych si přála jinak, by byla dřívější diagnóza, aby
se mi klidu na duši, stejně tak jako vnější podpory, dostalo dřív.
Pokud znáte někoho,
kdo by mohl být autista, ale neví o tom, prosím, řekněte mu. Neublížíte mu, ba
naopak, mlčet by ublížilo víc. I přes možný počáteční šok a období
popírání pro něj bude lepší o svém autismu vědět. Poté, co se o autistickém
spektru dozví více a zjistí, co to být autistou vlastně znamená, může proces
uzdravování začít u něj, tak jako začal před 5 lety u mě. Navíc mu otevřete
dveře k podpoře ve škole, na pracovišti a snad i k většímu pochopní
od okolí, pokud se rozhodně svoji diagnózu s ostatními sdílet.
Jestliže znáte dítě,
které by mohlo být na autistickém spektru, prosím, seberte odvahu a
řekněte jeho rodičům. Dítě, stejně tak jako dospělí, potřebuje vědět, a
rodiče potřebují vědět taky. Musí porozumět tomu, proč je jejich dítě jiné,
naučit se, jak se k němu chovat, jak mu co nejlépe pomoct, jak mu ukázat
lásku, tak, aby ji cítilo, jak vysvětlit jeho chování okolí a jak mu zařídit
podporu ve školce a ve škole. Stejně tak potřebují o autismu vědět pro vlastní
klid a uvědomění, že neudělali nikde chybu. Snad se z nich pak stanou šťastnější
rodiče a z jejich dítěte vyroste zdravý a sebevědomí dospělý.
A co když se pletete a váš známí autista není? Nebo se
rozhodne autismem dále nezabývat? Pak aspoň uděláte, co bylo ve vašich silách
a ukážete mu, že vám na něm záleží na tolik, že jste našli odvahu dát mu vědět o
svém podezření.
Tím, že o autismu vašemu známému řeknete, můžete změnit
jeho život. Pokud je opravdu autista, nejspíš se stanete důležitým, ba
možná jedním z nejdůležitějších lidí, které kdy potkal, protože jej
ušetříte let a snad i dekád tápání a pochybování o sobě samém. Prosím, využijte
této příležitosti. Váš známí vám dost možná bude na vždy vděčný, tak jako bych
vám byla vděčná já.
Děkuji za přečetní
dnešního článku. Abych předešla případným nedorozuměním,
ráda bych závěrem zdůraznila, že článek přestavuje pouze můj názor. Nemluvím, ani
nechci mluvit, za celou autistickou komunitu a uvědomuji si, že jiní lidé mohou
mít na diagnózu, zvlášť tu oficiální, jiné názory. Pokud jste autista, a máte
názor jiný, budu vám vděčná, pokud zanecháte komentář. V dalším díle dnešního
článku se pokusím představit různorodé pohledy a názory na téma diagnózy autismu
jak od autistů, tak od rodičů autistů, abych vám tak poskytla širší obrázek.
Také se pokusím sepsat článek s typy a rady, jak někomu co nejlépe sdělit,
že by mohl být autista. Na viděnou!
Děkuji Vám za tyto krásně stvárněné myšlenky. Minulý rok na podzim jsem mohl lépe pochopit, proč jsem jiný , než ti kdo jednají standardně. Ano, člověk který mi vysvětlil to, co jsem celý život nechápal, mi otevřel dveře do radostného přijetí sebe samého. A tak se mi stal blízkým přítelem. Jsme Bohem povoláni, abychom snímali zajatcům pouta a propouštěli je tak do svobody!
OdpovědětVymazatLong John
Ahoj. Pamatuji si tento blog z dob co jsem byla hospitalizovaná v bohunicích na dětském (stejně jako Monča), oddělení 21 a vzpomněla jsem si na tento poslední článek. Není to tak že by mi partnerka podsouvala, že jsem na spektru, nicméně po pár měsících vztahu na mě vidí více a více "traits" co ke spektru sedí. Je mi 23 let a upřímně tedy nevím, zda pokud bych se k diagnostice dostala, jestli by mi to k něčemu bylo... Nebo jestli by se na mě lékař nedíval přes prsty stylem "to vnímá až teď? a co její rodiče?". Vnímala jsem svou odlišnost dlouhodobě, ale jakmile jsem měla pojmenování od lékařů na něco jiného, přestala jsem to řešit... Nicméně jsem v situaci kdy bych to řešit měla, nejen kvůli invalidnímu důchodu, ale i kvůli mému životu v práci obecně. Je to zvláštní že to řeším až teď, byť bych to nebýt partnerky asi nikdy neřešila. Ona sama autistka je, a vnímá na mě těch "symptomů" fakt hodně. Měla bych toto nějak posunout dál k diagnózám, nebo to mám nechat ležet a běžet. Za poznatky a odpověď bych i po letech byla moc ráda.
OdpovědětVymazatAndy Z.