Můj příběh, aneb jak jsem přestala kreslit

Narodila jsem se s obrovským darem, darem kreslit tak, že se všichni divili mým schopnostem. Už jako dítě jsem dovedla přesně zkopírovat objekty podle předlohy na papír. Vzpomínám si, jak jsem kreslila svou sadou pastelek Slunce podle své malé knížky o vesmíru, která mě jako dítě fascinovala. Zlobila jsem se přitom, že lidé ono Slunce zobrazují jako žluté kolečko s obličejem a paprsky, když se ve skutečnosti jedná o oranžovo-rudou kouli plazmy. Nechápala jsem to, Slunce, tak, jak opravdu vypadá, mi přišlo mnohem zajímavější a krásnější. Vlastně tomu nerozumím doteď.

Vybavuju si, jak jsem ve škole, někdy v druhé nebo třetí třídě, kreslila květiny do jistého herbáře. Úplně slyším paní vychovatelku, která žasla nad mou kresbou, jak jsem vůbec mohla něco takového vytvořit.

Také jsem jednou v družině tvořila krtečka, toho z pohádky o krtečkovy, a nesla jsem si ho domů. Od mala jsem používala vynikající pastelky, které jsou však ve vodě rozpustné. Ten den, kdy jsem si svůj výtvor odnášela v rukách ke svému bytu, venku zrovna pršelo a můj krteček se celý rozpil, jakoby plakal. Dostala jsem strašný záchvat, křičela a brečela. Měl to být jeden z mnoha záchvatů, které se měly s mým kreslením později pojit.

Do sedmé třídy základní školy jsem kreslila více méně bez problémů, i když se u mě již v té době projevoval vyhrocený perfekcionismus, který mi nedovolil udělat čárku vedle. Vytvořila jsem spoustu obrazů, chodila do výtvarného kroužku a všichni mě v mé kreativitě podporovali. Nejvíc obrázků jsem vyprodukovala v období od páté do sedmé třídy, kdy mě kreslení fascinovalo. Kreslila jsem vždy reálné předměty, přesně, jako bych je zkopírovala.

Co se však stalo v sedmé třídě? Zkrátka a dobře se do hry zapojilo OCD, porucha, kdy, zcela zjednodušeně řečeno, člověk dělá určitou činnost, protože má strach, že se stane něco zlého, když ji nevykoná. V mém případě tu byl strach, že udělám při kreslení chybu. Proto jsem stále gumovala, překreslovala, zpravovala….

Moje OCD se vystupňovalo do takové míry, že jsem nebyla sto nakreslit obraz za méně než týden čitého času. Ve škole po mě paní učitelka chtěla dokončené výkresy, ale já zkrátka nebyla schopna… Začala jsem kreslení nesnášet, bála jsem se ho, kromě povinných obrázků do školy jsem již nekreslila nic. Z podle mě nepovedených obrázků, které se jinak všem okolo líbily, jsem měla dlouhé záchvaty, kdy jsem zoufale brečela a křičela.

Jednou, v osmé třídě, jsem dostala za úkol nakreslit katedrálu. Kreslila jsem ji několik dnů, stále neschopna dílo dokončit, a pak, když jsem se obrázek snažila konečně dotáhnout do konce, u babičky, která bydlí hned vedle nás, jsem ze samého gumování nechtě setřela vrstvičku papíru.

To bylo na perfekcionisty s OCD příliš. Celý zbytek dne jsem jenom brečela, řvala a zoufale se snažila onu vzniklou prohlubeň odstranit. Nedokázala jsem se k obrázku vrátit a dokončit ho, když jsem udělala v mých očích tak fatální chybu.

Další den jsem ze strachu, že mi učitelka vynadá, když obrázek nedodám, nešla do školy. Jenom jsem brečela doma v posteli a nevěděla, co dál. Nakonec se s mou učitelkou domluvil taťka, a já výkres dokončit nemusela, respektive musela, ale až mnohem později. Přesto jsem si od paní učitelky vyslechla pár nelichotivých slov, která mě píchala jako jehly.

Pak, a přesně si to vzpomínám, se stala ještě jedna, dle vás zcela jistě banální věc. V té době jsem často užívala slovo srab, jen tak, nic jsem jím nemyslela, rozhodně tedy ne nic zlého. Den po tom, co byl táta ve škole řešit mé problémy s obrázkem, jsem mu jen tak, mimochodem, bez jakéhokoli přemýšlení, při cestě do svého pokoje, řekla: „Srabe.“ A on odvětil: „Ty mi o srabovy nic neříkej.“

Ta věta se mi vryla do paměti a stále mě trochu bolí. Od té doby jsem kromě povinných obrázků nekreslila ve svém volném čase nic. Dále jsem chodila do kroužku výtvarné výchovy, kde jsem se ovšem spíše trápila, neschopna za celý rok dokreslit jediný obraz.

Když jsem nastoupila na gymnázium, přestala jsem výtvarnou činností úplně. Děsila mě. Ve třetím ročníku, kdy se začaly prohlubovat moje duševní problémy, jsem však zjistila, že existuje něco jako OCD, a že jím zrovna já trpím. Konečně jsem pochopila, proč jsem celou tu dobu měla tak hrozný strach, že udělám čárku špatně. Brzo po tomto zjištění jsem skončila hospitalizovaná na psychiatrii v Bohunicích. Během propustek, kdy jsem jezdila za rodiči z nemocnice domů, jsem zkoušela kreslit a zjistila, že moje OCD už není ani zdaleka tak silné. Spíše mě pronásledovaly různé bloky a zlé vzpomínky. Přesto jsem se však, po tak dlouhé době, znovu pokusila kreslit, kvůli našemu blogu, kde, dle mého názoru, obrázky nesmějí chybět.

Momentálně už nejsem hospitalizována, přestože se můj duševní stav nijak nezlepšil, spíše naopak. Snažím se však kreslit pro tento blog a sama se divím, že už dávno nemám tak velké problémy jak předtím. Pokouším se tedy navrátit ke kreslení, kvůli vám, drazí čtenáři. Jde to jen pozvolna, přesto se však velmi, velmi snažím. Doufám, že vás brzo potěším novým obrázkem.

Vše bude zase v pořádku, až si uvědomím základní věc, totiž že mohu udělat chybu. Možná k tomuto závěru ve svém nitru nikdy nedojdu, možná ano. Vím, že vše závisí na mém pohledu. Každopádně se však těšte na další obrázky z mojí ruky, které se pokusím publikovat co nejdříve. Vždyť se přece není zase tolik čeho bát!

Jeden z abstraktních obrazů, který jsem nakreslila, dříve, když jsem ještě mohla kreslit.