Já sebevrah

Před nedávnem jsem sem přidala můj vlastnoručně nakreslený obrázek, kterým jsem vám chtěla trochu přiblížit, jak jsem se cítila v mých nejhorších chvílích.

Ale jak se doopravdy cítí člověk, který uvažuje o sebevraždě? Pro ty co to nikdy nezažili to je jistě hodně těžké pochopit. Zkusím vám trochu popsat jak jsem se cítila já...

Víte, před tím vším jsem sama přemýšlela, jak je možné, že někdo třeba jen může zvažovat něco takového... A i teď, když jsem si to zažila, pořád ještě žasnu nad tím, jak je lidská mysl zvláštní...

Jsi hrozná, jsi tak strašně sobecká... Jak se můžeš takhle chovat? Copak ti nezáleží na nikom jiném než na sobě? Jsi nemožná, ani se nezvládneš naučit na test. Všem jen ubližuješ! Jsi líná, ošklivá, tlustá, sobecká, otravná, dětinská....

Tady jsem vypsala jen pár příkladů mého "vnitřního kritika". Řeknete si - to není tak hrozné, ne? Tohle si taky často říkám... Ano, možná si to občas říkáte. Ale představte si, že by vám to v hlavě znělo pořád dokola. Neustále, jako rozbitá gramofonová deska, pořád se vám to přehrávalo dokola... Pokaždé jste navíc pocítili ten bodavý pocit, že na tom něco pravdy je... Zkuste si to 3 hodiny v kuse opakovat v hlavě, po první půlhodině už tomu budete věřit. Řeknete si, tak ten hlas přebij. Logicky vyvrať všechny tvrzení a je to. Ano, to jsem strašně dlouho zkoušela. Asi nějakých 5 let jsem se s tím hlasem hádala. Ale, kdo to má vydržet? Jak strašně mě to unavovalo... No, ale posuneme se. Tak uvěříte, že jste úplně nemožní, co pak? Jak můžete žít s někým, koho nenávidíte a kdo nenávidí vás? Co se snažíte udělat je soustředit se na něco jiného. Odreagovat se od těch nenávistných myšlenek. Sledujete filmy, čtete si, hrajete hry. A jak se cítíte? Neuvěřitelně otupěně. Protože se snažíte nepřemýšlet o sobě, takže nevnímáte realitu, a snažíte se co nejvíce ponořit do jiné reality. Nakonec to skončí tak, že se vyhýbáte co nejvíce jakémkoli kontaktu s vnějším světem. Zavíráte se v pokoji. Sluchátka neustále v uších. Knížka v ruce. Nebavíte se s lidmi. Protože jakýkoli kontakt vám jen připomene jak jste hrozní.

A co se stane? Začínáte kašlat na školu, protože i učení je příliš v kontaktu s realitou, protože tím přiznáváte, že existujete, že se někdy píše test, zkouší, a že jste ve vašem mizerném životě. Samozřejmě vám váš hlas při každém pokusu o učení s radostí připomene, že to nemá smysl, jste přece tak nemožní, že se to nikdy nestihnete naučit, takže nemá ani smysl se o to pokoušet...
Samozřejmě znamená to, že se vám zhorší známky. A to se nejspíš nebude líbit vašim rodičům. Budou s vámi vést řeči, budou vám přikazovat, zakazovat, nadávat, dávat zaracha... A co se stane? No samozřejmě, i rodiče vás teď nenávidí. Jste jejich ostuda. Jste flákač. Jste hloupí. Jste zklamání. Děláte jim to naschvál. Prostě, nenávidí vás. Dobře, takže teď to není jen můj hlas, teď už i někdo zvenku mě nenávidí. Takže se jen potvrdilo, co už jste beztak věděli. Nemáte žádný čas. Pořád něco MUSÍTE dělat. Přitom však nemůžete. Čím dál více se vám nechce ráno vstávat. Protože to znamená opustit utěšující sny a jít do tvrdé, odporné reality. Zkoušíte se s tím poprat. Bojujete! Ale po čase... Zjistíte že se to prostě nikdy nezlepšuje. Zjistíte že jen přežíváte. Neužíváte si. Nikdy si neodpočnete. Protože musíte pořád odvádět vaši pozornost. Pořád musíte vaši pozornost odvádět od vašich myšlenek.

Je to začarovaná temná spirála. Postupem času si říkáte, že by možná bylo lepší, abyste tu už nebyli. Jak vás to jednou napadne, už se toho nezbavíte. Neustále se vám to vrací. V nestřežených chvílích vám to naskočí a vy uvažujete, jestli to tak doopravdy cítíte. Pak už to není jen: "Jsi nemožná". Potom už je to: "Lidem by bylo líp bez tebe. A tobě taky. Už by ses netrápila. Konečně by se ti ulevilo. Bylo by po všem. No nezní to lákavě? Navíc bys tím splnila přání všem ostatním." Ze začátku to zavrhnete. Jak vás taková blbost mohla jenom napadnout? Zešíleli jste? Takový slaboch nejste.

Ale postupně, po malých krůčcích, tomu sladkému hlasu začnete naslouchat. Protože jeho nabídky jsou tak lákavé, že se jim nedá odolat. Rozum vám sice říká, že hlas lže, ale vy si řeknete, co když ne? Už tak dlouho se cítím mizerně... Takhle to vypadá, že to nikdy neskončí. Já už takhle nechci žít! Cože jsi to sliboval hlásku?

Cítíte, že jste zoufalí, plní beznaděje. Už ani neuvažujete normálně, víte to. Ale co máte dělat? Jak to udělat, aby vám bylo líp? Je to, že se chci cítit lépe sobecké? Přece na světe lidé umírají hlady! Tobě se jenom nežije dobře. To je toho. Co by za to děti v Africe... Stop! Ne, taky si zasloužím být šťastná! A oni snad ne? Ano, ale já pro ně nemohu nic udělat... Kdybych je všechny mohla zachránit, tak to udělám! Jasně, krásné výmluvy. Namlouvej si co chceš, pokud by sis měla vybrat mezi jimi a tebou, vybrala by sis sebe!!! Ach ne! Máš pravdu, já jsem tak sobecké monstrum! Ostatním způsobuju jen starosti. Bylo by jim beze mě líp.

Touhle dobou už přijímáte vše co vám váš hlas o vás řekne za pravdu. Protože už se vám nechce neustále rozebírat, která myšlenka je lživá a která je pravdivé. Už to prostě váš mozek nestíhá, a beztak je jednodušší se odreagovat, aby jste přestali vnímat, jak mizerně se cítíte. A čím dál tím víc přemýšlíte, jestli by nebylo pro všechny zúčastněné, abyste to skončili. Přemýšlíte, jak by vám to vyhovovalo. Něco pokud možno rychlé a bezbolestné, abyste se ještě více netrápili, a abyste neměli moc času litovat vašeho rozhodnutí, a mohli v blaženosti spočinout. A kdo ví? Třeba se dostanete do ráje? Nebo se reinkarnujete do nějakého šťastnějšího člověka. Nebo budete v té nádherné nevědomosti! Ale už se nebudete cítit tak nesnesitelně hrozně. Začínáte si to představovat, jaké by to bylo, kdybyste tu nebyli. Jak by asi vypadal váš pohřeb? Co by dělali vaši spolužáci? Přátelé? Známí? Příbuzní? Fantazírujete, jak by reagovali, co by dělali, jak by je to změnilo. A začínáte v těch představách nacházet útěchu. Ti kdo si vás teď nevšímají, by o vás mluvili, litovali, že vás přehlíželi, nebo se k vám chovali hnusně. Rodiče by se už nerozčilovali, měli by klid. Mohli by si dělat, co by chtěli. Nic by je už nedrželo. A ano, nejspíš by byli smutní, ale smrt patří k životu, vyrovnali by se s tím.

V takovém duchu pokračují vaše myšlenky, už dávno jste přestali uvažovat zda to co vás napadá je pravda nebo není. Někde uvnitř vás, vaše racionální já vám říká, že to není pravda. Ale, ostatní myšlenky zní tak chlácholivě... Proč byste se měli trápit nad tím, co si budou vaši rodiče myslet, co budou cítit. Jako byste se už netrápili dost! Nene. O tom ani uvažovat nebudem.

Takže, kdy to uděláme? Kdy se konečně osvobodíš? Kdy vymažeš svou mizernou existenci? Jak dlouho se chceš takhle ještě trápit? To si přece nezasloužíš! Nikdo si to nezaslouží... No tak... Je to v pořádku! Máš právo ukončit svůj život, jestli ti to pomůže. Přece nemá smysl, abys takhle dál žila! Věř mi, v životě tě nic lepšího, než cos doposud zažila nečeká. Buď to bude stejné, nebo horší!

Máš pravdu. Tak to uděláme v pátek. Musíme napsat dopis na rozloučenou, a bude to. Děkuji všem za všechno. Sbohem.

...

Nebudu tvrdit, že každý to má takhle. Jsem jiní lidé, dějí se nám jiné věci... Máme rozdílné uvažování, takže i jiné myšlenky. Tenhle článek je hlavně určen pro ty, kdo nechápou, co může sebevraha vést k tomu, aby se chtěl zabít. Máte jedinečnou možnost si "zažít", jaké to asi je. Je ale docela možné, že to mé vyprávění vás nijak neosvětlilo, těžko se tyhle věci chápou. Navíc jsem nejspíš mizerná vypravěčka. Alespoň to mi říká můj vnitřní hlas. Nějakou dobu jsem teď nic nenapsala, protože jsem si říkala, že beztak mé články jsou jen pitomé bláboly, oproti Monči, která se na to dívá z profesionálního hlediska. Ale ať už je to jakkoliv, toužím pomoct všem, kdo si něčím takovým procházejí, aby viděli, že nejsou sami, a aby si včas řekli o pomoc.

Děkuji, že jste se mnou vydrželi až do konce. Pokud máte jakékoli dotazy, připomínky, nebo potřebujete, aby vás někdo vyslechl, obraťte se buďto na komentáře pod články, nebo nám můžete napsat přímo na email. Nezapomeňte, jsme tu pro vás!

Komentáře

  1. Ahoj, tak a jde se odpovídat :)
    Nejprve chci říct, že je ten článek skvěle napsaný, jako by člověk skutečně slyšel ten vnitřní sebekritický hlas!
    A teď k věci. Chápu, že tento článek má především informovat lidi jako já o pocitech a motivech potenciálních sebevrahů. Přesto bych řekla, že to nejpodstatnější zůstalo nepochopeno. Já jakožto člověk bez sebevražedných myšlenek nemám nejmenší problém pochopit tu popisovanou sebekritiku. S tím se opravdu jistou měrou potýká každý. Problém tkví v tom, že jakkoliv jsem se sebou a se svým životem nespokojená, sebevražda je příliš drastické řešení. Existuje přece pud sebezáchovy. I když pomineme nevyhnutelnou bolest při umírání, tak ta nicota, která následuje, je taky nesmírně děsivá. Kdo ví, o jaké příležitosti a zážitky se člověk ochudí předčasným ukončením svého života? Po smrti už nic není.
    No zkrátka chci říct, že ta těžko pochopitelná věc vůbec nejsou ty negativní myšlenky, které sebevraždě předcházejí, spíše to, co některé lidi donutí překonat svůj pud sebezáchovy.
    A nakonec chci jen znovu napsat, že nic z toho, co si o sobě myslíš, není pravda. Vážně, já tě celkem dobře znám a ujišťuji tě, že jsi přííííliš sebekritická :) Ve skutečnosti jsi snad ta nejmilejší osoba, kterou znám!
    Tak se měj hezky, mysli pozitivně a piš další články ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Chritýnko, tvoje články jsou úžasné. Mě zase cosi ve mě říká, že nemám psát jako nějaký profesor, že se mám chovat jako normální člověk a tak... Někdo jiný v mé hlavě zase řve, že to bych to už nebyla já a že taková, jaká jsem, jsem nepřijatelná. Další svoje myšlenkové pochody si radši nechám pros sebe. Každopádně jsou však tvoje články skělé a na tento blog stašně moc patří. Bez nich by to prostě nebylo ono. Jsi úžasný člověk

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Holky, obě píšete skvělé články. Já si vždycky ráda přečtu každý z nich. Právě tím, že se na tuto problematiku díváte z jiného hlediska a máte jiný styl, se skvěle doplňujete. Takže jen tak dál ;)

      Vymazat
  3. Moc děkuji za vaši podporu! Jsem vám moc vděčná. Abych ale zareagovala na první komentář. Je to těžké to popsat někomu, kdo to nezažil. Máte pocit, jako byste se topili. V hlavě vám pořád hučí ty stejné nenávistné věci, a jste tak děsně bez energie. Na konci už se jen v podstatě snažíte přežívat. Už máte dost toho, že se cítíte jako zombie. Nic vás už netěší. Nakonec přijdete o úplně všechno. Rodinu - je na vás naštvaná, že nic neděláte a flákáte se; přátele - přestanete s nimi trávit čas, odcizíte se; nic vás netěší - co by vás taky mělo těšit? Už jste o všechnu radost přišli; cítíte se jako ten nejhorší člověk na světě; všechno na sobě nenávidíte... Vaše mysl se dostane do takového horečnatého stavu - hlavou se vám honí jen negativní myšlenky a je jich tolik, že na ty hezké, pozitivní už dávno není místo. Cítíte se jako robot, protože se ze všech sil snažíte, necítit se tak mizerně = necítit nic. Nenávidíte sebe, všechny okolo a celý svět. Jste ve velké černé spirále ze které není úniku. Už jste zkusili všechno. Všechno vás bolí, jak fyzicky, tak psychicky. A vy si nepřejete už nic jiného, než aby to přestalo. Prosím! Ať to přestane! Udělám cokoliv, aby to přestalo... No a jsme zpátky. Dej mi vědět, jestli ti tenhle popis trochu osvětlil, jak je to možné, nebo ne. Líp už to ale beztak asi nezvládnu popsat ;P.

    Jinak ráda bych se dozvěděla, jestli pokud jste si tím prošli, jste se cítili podobně, nebo jestli byste to Maru dokázali ještě lépe přiblížit.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat