Sebevražda
Některá témata jsou v naší společnosti zkrátka a dobře tabu. Jedním z nich je bezesporu sebevražda, taktéž jako smrt samotná. Lidé o sebevraždě nemluví, považují ji za cosi strašidelně děsivého, za něco, na co bychom neměli ani pomyslet.
Pro mnohé z nás je však právě ona každodenním tématem, tak běžným, jako je pro ostatní klábosení o počasí nebo o sousedovic psovi. Myslíme na ni stále, zvažujeme ji, někdy i konáme. Přitom bychom o našich myšlenkách rádi mluvili, neboť jde o něco pro nás tak samozřejmého a zároveň bolavého, že zkrátka potřebujeme naše pocity dostat ven, sdílet je s lidlmi, komuikovat.
Ono tabu však mnohdy představuje téměř nepřeklenutelnou bariéru. Když pouze naznačíme, že zvažujeme smrt vlastní rukou, lidé se zděsí, stáhnou, nebo se rozzuří, jak vůbec můžeme o něčem tak nehorázném přemýšlet. Podle mě však nejde o nic zas tak divného. Sebevražda k existenci mnoha lidí neoddělitelně patří a neměla by být ničím tajným, zakázaným, něčím, o čem se nesmí hovořit.
Je velmi zajímavé, že umřít kupříkladu na rakovinu je v naší společnosti přijatelné a zcela normální. Zemřít na depresi, nebo na jiné duševní onemocnění, jinými slovy zabít se, už přijatelné není. Jaký to paradox... V obou zmíněných případech nás ke smrti dohnala jistá nemoc. Jaký je rozdíl v tom, zda je ona nemoc fyzická či psychycká? V konečném důsledku žádný, smrt přijde v obou případech. Proč se nám však zemřít kvůli duševnímu onemocnění jeví jako nepřijatelné?
Rády bychom zmírnily ono tabu, kterým je právě sebevražda obklopena, tím, že o ní budeme psát, psát a zase psát. Šířit informace je dle mého názoru téměř jedinou možností jak bojovat se stigmaty a předsudky.
Na tomto webu se sebevražda jednoduše stane tématem, o němž se bude hovořit zcela otevřeně. Snad tím alespoň trochu přispějeme ke zmírnění všemožných předsudků s ní spojených a pomůžeme tak alespoň maličkou měrou k zlepšení celkového stavu naší společnosti.
Ahoj! Tak konečně vám sem píšu ;) Chtěla jsem komentovat už tvůj jiný článek, ale tenhle si komentář žádá naléhavěji.
OdpovědětVymazatNa úvod chci napsat, že já sama o sebevraždě rozhodně neuvažuji. Občas mi hlavou nějaký podobný nápad proběhne, ale rychle se ho zbavím. Tím chci tedy říct, že nemám zřejmě úplně přehled o tom, jaké to je seriózně zvažovat sebevraždu a jak se lidé s těmito myšlenkami cítí.
Teď ale abych konečně začala reagovat na článek! Půjdu postupně.
Píšeš, o tom, jak lidé reagují, když se jim někdo svěří se svými myšlenkami na sebevraždu. Jistěže udělají přesně to! Copak bys chtěla? Aby si s tebou dali high five a popřáli ti úspěch? No tak :D S každým to dost hne, když jejich blízký chce udělat něco takového. Co kdyby za tebou někdo, koho máš ty ráda, přišel s pistolí namířenou k vlastní hlavě a vyhrožoval, že zmáčkne spoušť?
Chápu ale, že právě tyto rekce můžou být často příčinou toho, že se daný člověk nechce nikomu svěřit. Čímž se dostáváme k pobídce. Klidně se mi kdykoliv svěřuj, i o sebevraždě, můžeme probrat cokoliv! (I když já to se slovy moc neumím :'D)
Dál se chci zmínit o tom, jak srovnáváš smrt na rakovinu se sebevraždou. Podle mě se tohle nedá úplně srovnávat. To, co je na sebevraždě nejhorší je právě to, že je dobrovolná, kdežto onkologicky nemocní většinou zemřít nechtějí. A abych zodpověděla tvé otázky, rozdíl je v tom, že sebevražda není nevyhnutelná, a tak se přirozeně ostatní snaží sebevražedného člověka přesvědčit, aby to nedělal. A je to nepřijatelné, protože jde o smrt! Smrti by se mělo předcházet zcela automaticky. U člověka s rakovinou jde přece úplně o totéž, taky se pro něj dělá, co se dá, aby to přežil. Skoro to vyznívá, jako bys chtěla, aby blízcí jednoduše nechali sebevražedného člověka se zabít. Tak to ale není a ani nebude, dokud jsou tu lidé, co tě milují a ví, že ke štěstí a klidu vedou i jiné (a lepší, tisíckrát lepší!) cesty než smrt :)
Dál už musím jen souhlasit, šiř povědomí o sebevraždách a o tom, jak se cítíš! Minimálně mně to obrovitánsky pomůže.
No a úplně na závěr chci říct, že si myslím, že nikdo nijak negativně neodsuzuje lidi s myšlenkami na sebevraždu. Naopak jsem si jistá, že všichni lidé jako já by rádi udělali cokoliv, aby tomuto člověku pomohli (I když třeba vůbec neví jak...sorry I'm such trash :'D)
A teď už zbývá jen napsat, že máte super blog. Jen tak dál!Přeji vám hodně štěstí a vysokou návštěvnost ;D
Teď jsem se podruhé podívala a jsem trochu zmatená. Myslela jsem, že tento článek psala Kiki! Jestli to tak není, tak se, Mončo (promiň, nevím ani, jak ti mám přesně říkat :'D), omlouvám, můj komentář vyznívá asi celkem divně, když tě neznám :D A abych se rovnou představila, já jsem Maru a Kiki je moje nejlepší kamarádka.
VymazatVšechno, co jsem psala, každopádně platí. Včetně toho, že se mi můžeš svěřit, i když mě (aspoň zatím) vůbec neznáš :D
Jo a čtu samozřejmě i všechny tvoje články a jsou vážně super, krásně člověka informují o podstatných věcech jednoduchou formou. Rozhodně číst nepřestanu!
Díky za úžasný komentář! A promiň, že nastal zmatek, pořád se ještě učíme pracovat s technikou... Každopádně je super, že jsi napsala svůj názor, podle mě je třeba si poslechnout názor i někoho "zvenčí" na tuto tématiku. Aby tu nezaznívaly jen jednostranné názory, bylo by suprové, kdybyste psali vaše názory na naše články. Jestli souhlasíte, nesouhlasíte, nebo máte nějaké doplňující informace. Nebo byste se chtěli s námi podělit o vaše zkušenosti, případně vaše trápení. Ještě jednou děkuji za komentář. A myslím si, že na něm něco je. Nevím, jestli všichni lidé by rádi někomu pomáhali, ale věřím, že spousta takových lidí se najde. A jen když to slyším, hned se cítím víc plná naděje. Krásný večer!
VymazatAhoj Maru, ráda tě poznávám, Jak psala Christýnka, opravdu stále bojujeme s technikou. Článek o sebevraždě jsem tedy psala já. Klidně mi říkej Mončo, nebo Moni, jak jen se ti zlíbí.
VymazatRáda bych se vyjádřila ke tvému původnímu komentáři. Rozhodně nechci, aby mě lidé podporovali v tom, že se chci zabít. Pokud to z článku vyznělo, pak jsem formulovala slova špatně. Spíš mi šlo o to poukázat na fakt, že by se o sebevraždě mělo mluvit. Mnoha lidem pomůže právě mluvení o daném tématu tolik, že nakonec sebevraždu nespáchají.
Dále chci říct, že smrt sebevraždou není ve většině případů dobrovolná. Jako člověk, který nezažil sebevražedné tendence, to asi nemůžeš úplně pochopit. Je to zkrátka tak, že tě k tomu ta bolest, myslím psychická bolest, dožene. Cítíš se tak hrozně, že tě ta nemoc nakonec donutí zabít se. Například teď mě můj stav vyloženě nutí, abych šla a skočila pod vlak. Na druhou stranu se ale vůbec zabít nechci, nechci ublížit rodině, přátelům, problém spočívá v tom, že nemohu vydržet žít. Snad tomu alespoň trochu rozumíš.
Jinak moc děkuju za komentář. Vážím si ho. Prosím, komentuj dál!
Ahoj Moni!
VymazatSamozřejmě s tím souhlasím a horlivě vás podporuji v tom, abyste o sebevraždě mluvily (a obecně mluvili, všichni). Jak píšeš, spoustě lidí právě toto pomůže.
A moc se omlouvám za tu 'dobrovolnou sebevraždu', to zase ode mě vyznělo dost děsně, co? Rozhodně tím nemyslím, že snad chcete ukončit svůj život 'jen tak'. Chtěla jsem jen poukázat na to, že psychicky nemocný člověk má možnost se léčit tak, že (což samozřejmě není žádná jistota a často to tak opravdu není) se sebevražedných myšlenek zbaví nadobro. A to je ta lepší cesta, pro všechny zúčastněné. Je to vlastně vážně jako s rakovinou, buď léčba zabere nebo ne. Ale u psychických nemocí jde o to, že neumírá tělo, ale něco je špatně v mysli. A na to mohou být i jiné léky než ty, které předepíšou psychiatři, a které eventuálně nemusí fungovat. (Na druhou stranu, máš pravdu, asi to ze svého úhlu pohledu nejsem schopna dokonale posoudit. A omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkla nebo tě urazila!)
Chci ti popřát, aby ses z tohoto stavu co nejrychleji dostala. Jednou to jistě zvládneš, tak ať je to co nejdřív! Vím, že psát tu o tom, jak je život super, je zbytečné, ale všechno spočívá v budoucnosti. I když si říkáme, že je všechno hrozné a bude akorát hůř, není to pravda! Proč by měla být? Nikdo neví, co bude. S největší pravděpodobností bude akorát líp ;)
Ahoj Maru,
Vymazatneboj, vůbec jsi mě neurazila. Naopak mě tvůj komentář potěšil. Jsem ráda, že konečně někdo vyjádřil svůj názor.
Můj problém je ten, že na léky opravdu vůbec nereaguju, ale naděje umírá poslední, nebo ne...Snažím se myslet pozitivně, i když mi to moc nejde
Prosím, komentuj dál. Je to pro nás velmi cenné. Máme takto zpětnou vazbu, která je neuvěřitelně důležitá.