Zavržená
Sundala si boty a vydala se po dlážděném chodníku kamsi do města. Bosé nohy ji zábly a bolely, přesto si však nechtěla znovu nazout tenisky. Jen tak je nesla v rukou, uchopené za tkaničky, kývaly se jí podél těla, občas jí narazily do stehen. Na sobě měla oranžový rolák, zhruba takový, který se hodí pro sychravá podzimní dopoledne a tmavomodré džíny, volně visící podél jejích nohou. Dlouhé tmavohnědé vlasy jí zakrývaly vyhublou tvář pokrytou slzami a rozpitými očními linkami. Ploužila se jako duch tichými zapadlými uličkami, sledovala město a v hlavě měla takové prázdno, jaké není ani na nejvyprahlejší poušti světa, S jistou letargií si prohlížela domky a zahrady, nově vyspravená okna i skřípající vrata. Ulice byly pusté a tiché, všichni pracovali nebo se učili ve škole. Městem se linuly pouze zvuky projíždějících aut, občasné zaštěkání psa a její tiché kroky. Uviděla hromadu ostrých kamenů. Schválně do nich šlápla, až se jí pravá noha zbarvila červeně od krve. B...