V bouři emocí

Sedím na posteli, přes sebe mám přehozenou hnědou deku s rukávy, které z ní dělají jakéhosi hybrida mezi klasickou pokrývkou a županem. Opírám se o polštář ve tvaru buclatého měkkého sytě červeného srdíčka, na nohou mě leží moje drahá kočičí kamarádka, o kousek níž, na peřině, si pak klidně spí moje druhá kočička, Thea. Skoro bych opomenula fakt, že mě kromě zmiňované deky zakrývá také tlustá duchna potažená  světlezeleným povlečením zdobeným velkými bílými květinami. Snad jsou to kopretiny. Na klíně mi pak dřepí počítač, do kterého právě píši.

Je mi teplo, přímo horko. Moc to neřeším, nepřemýšlím nad tím. Hlavou mi létají myšlenky na zhola jiné věci. A že jich je. Můj mozek je jako dálnice plná aut. Míjejí se, aniž by si všímala sebe navzájem, uhání obrovskou rychlostí napříč krajinou. Moje myšlenky jsou docela jako ta auta. Řítí se rychle jako blesk někde tam v mé hlavě, jsou zběsilé, až prudké, jedna překřikuje druhou. Kdyby měly myšlenky barvu, pak by celá moje mysl zářila v odstínech duhy.

Nic mě nebaví. Přesto musím, vskutku jsem nucena, vykonávat alespoň nějakou, leč zanedbatelnou činnost. Kupříkladu musím psát. Ne snad proto, že by to po mně někdo požadoval, to můj vlastní mozek mě nenechá vydechnout. Přebytečná energie, která se stále shromažďuje a shromažďuje v mém těle, musí prostě nějak ven. Mohu jí dát volný průchod psaním, které pro mě slouží jako nejspíš vůbec nejlepší ventil. V potaz připadá také kreslení nebo čtení Malého prince, jehož jsem v rukou držela už stokrát, stejně mě však krásný příběh o letci a dítěti, které potkal jednoho dne na poušti, nepřestává dojímat. V případě nouze, kdy se nejsem schopna na nic z toho dostatečně soustředit, stále ještě zbývá skládání puzzlí, notně falešné zpívání nebo bezcílné chození po pokoji, tam a zpátky, tam a zpátky. Hlavně abych nějak uvolnila to vnitřní napětí, tu vlnu energie, která mě téměř dusí svojí mohutností. Nic z toho ostatně není nikterak zvláštní; mám přece bipolární poruchu, smíšenou epizodu bipolární poruchy.

Připadám si vyvolena k tomu, abych zbavila svět diskriminace a bezpráví, neboť jsem jednou z mála, kdo nějakou diskriminaci a bezpráví vůbec vidí. Také jsem jednou z mála, komu nejsou podobné věci lhostejné. Chci bojovat za lepší zítřky. Zdá se mi, že mohu. Občas mám pocit, že mi celý svět leží u nohou, jsem si jistá, že se stanu spisovatelem, vědcem a malířem, že zcela určitě překonám všechny překážky. Z toho si náhle připadám jako omyl přírody, genetická vada. Stíhá mě neodbytný pocit vše-přesahující marnosti a nesmyslnosti. Radši bych, aby vesmír neexistoval, než žít ve vesmíru, jenž buď smysl nedává, nebo ho my, jakožto lidé s omezenými schopnosti, nalézt nedokážeme. Vadí mi všechno a všichni. Rozčílí mě každý, včetně mě samotné.

Má hlava je mnohdy tak plná všelijakých myšlenek a pocitů, že téměř nemohu mluvit. Jako bych v sobě měla vrátka, jimiž se všechny myšlenky snaží za každou cenu protlačit ven. V konečném důsledku se však zaseknou ve dveřích, trčí v nich, nemohou dál, nemohou být vysloveny.

Ztrácím se ve svých emocích. Skoro se topím. Připadám si jako námořník plující na své malé loďce rozbouřeným oceánem. Byla bych se už nejspíš utopila, kdybych v dálce neviděla malé, přesto však jasné světlo majáku. Tím majákem je naděje.