Poruchy vnímání času

Milý čtenáři, všechny vás zdravím. Pokud čtete naše příspěvky už nějaký ten pátek, víte, že jsem se v mnoha článcích zaměřovala na takzvané poruchy zpracování smyslových vjemů. Minulým článkem jsem pak chtěla onu sérii zakončit. Díky vám, přesněji díky diskuzi s některými z vás na Facebooku, jsem si ovšem uvědomila, že máme, jakožto lidé, ještě jeden, velice zajímavý smysl, který může být onou poruchou taktéž postižen a který by bylo škoda nezmínit. Jedná se o vnímání času, takzvanou chronocepci.

Naše schopnost registrovat, jaká doba uběhla nebo chápat pojmy, jako je budoucnost, přítomnost či minulost by se totiž podle mnoha odborníků dala zařadit mezi lidské smysly. Když se trochu zamyslíme, dojdeme k závěru, že se jedná o vcelku logickou věc. Čas přece taky musíme nějak vnímat, "cítit", podobně jako registrujeme vůni pomocí čichu nebo světlo pomocí zraku.

Co se však stane, posuzuje-li náš mozek čas a časové intervaly atypicky? Naskýtají se vesměs 2 možnosti. Pojďme je společně prozkoumat a zjistit, co vlastně obnášejí.

Jaká je tedy první varianta? Vůči vnímání času můžeme být takzvaně hypersenzitivní, jinými slovy nadměrně citlivý. V takovém případě se v časových intervalech orientujeme tak dobře, až se naše schopnosti jeví jako neuvěřitelné. Dokážeme například výborně odhadnout, kolik je právě hodin, aniž by náš zrak padnul na hodinové ručičky. Máme-li například na dokončení úkolu půl hodiny, dokážeme si práci dokonale rozplánovat, neboť disponujeme onou vnitřní schopností cítit, kolik minut zbývá. Ve výjimečných případech dovedou lidé žijící s touto odchylkou určit čas na minutu přesně, aniž by přitom potřebovali hodiny. Jejich dovednosti se potom jeví jako téměř nadlidské.

Opačným protipólem je takzvaná hyposenzitivita, neboli nedostatečná citlivost, vzhledem k námi popisované chronocepci. Pokud jí disponujeme, pak nám zkrátka a dobře chybí jakýsi cit pro čas. Racionálně sice víme, co jsou to sekundy, minuty, hodiny, dny či roky, uvědomujeme si, v jakém jsou poměru, o kolik je kupříkladu sekunda kratší než minuta, vnitřně však nic z toho necítíme. Objasněme si celý koncept na jednoduchém příkladu. Naše těla jsou tvořena drobnými částečkami zvanými atomy. Jsme z nich složeni, všichni do jednoho. Víme to, můžeme je dokonce sledovat pod mikroskopem, nikdy je však necítíme. S časem se to má podobně. Trpíme-li hyposenzitivitou vůči chronocepci, je nám sice racionálně jasné, že čas existuje a běží, měříme ho pomocí hodin, přesto přese všechno ho však nedovedeme reálně pocítit.

Jak se tedy ona nedostatečná citlivost projevuje v každodenním životě? Jistí si býváme zpravidla pouze tím, co je teď. Budoucí události nám obvykle splývají do jedné kategorie, neboť nám termíny jako dříve či později prakticky nic neříkají. Oslava odehrávající se za dva dny a cesta na dovolenou za tři čtvrtě roku, oboje se pro nás jednoduše ztrácí někde v budoucích chvílích. Pro minulost platí totéž. Besídku, která se odehrála kdysi ve školce a nákup oblečení v obchodním středisku, který jsme podnikly včera, vnímáme de fakto stejně, jako pouhé momenty kdesi v dobách minulých. Některým z nás se dokonce plete minulost s budoucností. Necítíme rozdíl mezi včerejškem a zítřkem, minulým týdnem a týdnem nadcházejícím. Vše jsou pro nás pouze události, nevnímáme jejich časovou souslednost. V našich vzpomínkách jsou pak věci, jež se staly dříve, zpřeházené s momenty, které nastaly po nich. V hlavě nám tak vzniká jakási nechronologická síť vzpomínek na události. Nedovedeme posoudit, zda jsme dříve myli nádobí nebo vysávali koberce. Dost často nám taktéž činí problém dodržovat termíny. Nedokážeme totiž odhadnout, kolik času ještě zbývá. Někdy jsme naopak hotovi ve výrazném předstihu, neboť si, opět, čas dostatečně přesně nerozvrhneme.

Našli jste se ve výše uvedených příznacích? Pokud ano, možná jste právě obdrželi vysvětlení, odůvodnění vašich potíží. Nejste-li si jisti, zda se jedná právě o váš případ, doporučuji zkusit si kratičký testík. Zapněte si stopky, zavřete oči a pokuste se odhadnout, za jak dlouhou dobu uplyne minuta. Pokud se strefíte s odchylkou činící plus mínus 15 - 20 sekund, vaše chronocepce bude nejspíše v normě, pokud tedy vyloženě netypujete. Jestliže se odchýlíte o větší hodnoty, možná máte problém. Trefíte-li se naopak téměř na sekundu přesně, je vaše chronocepce pravděpodobně nadprůměrně dobrá.

Potýkáme-li se s problémy ve vnímání času na denním pořádku, mohou nám způsobovat výrazné nepříjemnosti. Zkusme si usnadnit život několika strategiemi, které lze kdykoli využít. Stále u sebe nosme hodinky, abychom se měli o co opřít, začneme-li se v čase ztrácet. Věci dělejme raději s předstihem, abychom tak snížili riziko, že nám špatný odhad zbývajícího časového úseku zabrání dokončit důležitý úkol. Zapisujme si události do kalendáře. Uvidíme tak, co kdy proběhlo a co nás v budoucnu čeká. Toto grafické znázornění nám pomůže uvědomit si, jak jdou ony události po sobě, které přišli dřív než jiné, kde je budoucnost, kde je minulost. Nebojme se vynalézat taktéž vlastní způsoby, jak narušenou chronocepci zvládat. Našlo by se jich mraky. Hlavní je, aby nám pomohly!

Připadá vám, že jsem právě popsala váš celoživotní problém? Má takové potíže někdo vám blízký? Chcete se podělit o svoje zkušenosti? Napište nám do komentářů. Jsme tu pro vás!