Když kreslím, jako bych procházela bojištěm

Jako dítě jsem kreslívala, tužkou, někdy pastelkami. Čas od času jsem se pak pustila do malby za pomoci barev a štětce. Lidé, kteří moje obrázky viděli, mi stále opakovali, jak jsem talentovaná, jaký mám dar. Nikdy jsem jim příliš nevěřila. Vlastně do teď příliš nevěřím. Díky svému vyhrocenému perfekcionismu jsem na svých dílech nikdy nepřestávala nacházet chyby, malé i větší, obvykle bezvýznamné, v mých očích však fatální.

Ve 13 letech jsem s výtvarným uměním začala pomalu přestávat. Dostala jsem totiž OCD, obsedantně kompulzivní poruchu, duševní onemocnění, jež zcela pohřbilo moji radost z kresby. Co že je to vlastně za nemoc? Lidé, kteří jí trpí, bojují s jistým konkrétním, mnohdy iracionálním strachem a vtíravými myšlenkami, jež bývají obvykle doprovázeny činy. Jeden se například obává, že jeho dům vykradou zloději, neujistí-li se, že zamkl venkovní vrata. Nutkavé myšlenky mu pak šeptají do ucha: „Podívej se, zda je opravdu zamčeno. Už jsi to provedl? Tak se koukni znovu. Co když to neuděláš a pak přijdou lupiči?…“ Člověk nakonec vnitřnímu tlaku podlehne a znovu zkontroluje dveře, jednou, dvakrát, někdy dvacetkrát, někdy stokrát… Strach a obsesivní představy jím cloumají, jak se jim zachce, podobně jako si silný vítr pohrává se stébly trávy.


Nejsem jeden z těch, kteří by ověřovali, zda zamkli braku. Místo toho mě stíhá obava, že bych snad mohla pokazit obrázek, na kterém pracuji, že není dost dobrý, že moje tahy tužkou nejsou dostatečně přesné, kvalitní, povedené. Stále se k nim vracím, donekonečna je opravuji, gumuji, předělávám… Přitom se děsím každé další čáry, obávám se, že se mi nepodaří. Z kreslení se tak stává bojové pole, místo radosti zažívám strach.

Doba, za kterou jsem byla schopna dokončit obrázek, s propuknutím poruchy postupně rostla. Nejdříve jsem kreslila dny, pak týdny, měsíce, nakonec třeba rok. Prohrávala jsem, na celé čáře. Nakonec jsem se s výtvarným uměním nadobro rozloučila.

Alespoň jsem si myslela, že se loučím navždy. V posledních dnech jsem však dostala chuť znovu bojovat. Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsem kreslila ráda a zatoužila jsem znovu uchopit tužku a papír. Dříve jsem se při kreslení obvykle držela předlohy, potom jsem si však vyčítala, že se mi ji nepovedlo přesně zkopírovat. A zcela přesně… buďme upřímní… to nejde nikdy. Proto jsem se rozhodla na své OCD i perfekcionismus ušít fintu. Dala jsem se do kreslení bez předloh!

Nejprve mě napadlo zachytit na papír svoje emoce. Víte, je osvobozující dostat je ze sebe ven, a obraz je někdy vystihne lépe než slova. Proto jsem nakreslila 2 démony, jakožto metaforické znázornění bipolární poruchy, kterou trpím, a hotové dílo následně publikovala zde na blogu.

Do druhého obrázku jsem se pustila vzápětí. Během týdne se mi ho podařilo dokončit. Jedná se o dva skákající delfíny v moři, o spojení abstrakce a konkrétna. Uvidíte sami… Obrázek přikládám k tomuto článku. Domnívám se, že jsem za svůj život vytvořila i mnohem lepší díla, přesto bych se však, myslím, měla ocenit. I přes strach, který mou práci na něm doprovázel, přes momenty, kdy jsem chtěla s kreslením nadobro seknout a nechat práci hotovou jen zpola, jsem výkres přece jen dotáhla do zdárného konce. Navíc, k výtvarné činnosti se vracím po letech, musím si na tužku v ruce znovu zvyknout.  

A víte, uvědomila jsem si jednu věc. Neexistuje žádné lepší nebo horší dílo, pouze dílo, které se líbí většímu či menšímu počtu lidí. Vlastně nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Mohu být se svým obrázkem nespokojena, ale mé mamince, babičce i dědovi se líbí. Už proto má tedy jistou hodnotu. A i kdyby se nelíbil jedinému člověku, pořád v sobě ponese tu možnost, že by se snad někdy někomu zalíbit mohl.

Ne, že by mě tohle uvědomění si, náhle, jako lusknutím prstu, zbavilo mého perfekcionismu nebo OCD, přesto však přináší jistou úlevu. Maličké povzbuzení. Malé, ale nesmírně důležité.

Rozumějte, chci kreslit dál! Chci to zkoušet! Chci se stát opět kreslířkou. Musím si proto nutně udržet svoje odhodlání. A k tomu je malé povzbuzení potřeba. :)

Delfíni ve vlnách

Komentáře

  1. Monicko,moc gratuluji k dokonceni nadherneho obrazku.Jsem rada,ze muzeme opet obdivovat Tvoje vytvarne peojevy,obohacuji nejen Tebe,ale i ostatni.Tva tvorba je osobita a vzdy byla poznamenana velkou preciznosti.Tve obrazky obdivuji nasi znami vzdy,kdyzk nam prijdou a to uz od Tveho raneho detstvi,protoze jsou tak nadherne,ze u nas vodi v obyvaku na stene.Mam velikou radost,ze mas znovu chut tvorit,jsi silna holka a pochval se za to,ze jsi prekonals sama sebe.Gratuluji a dekuji za pbrazek s delfiny,kterx jsem umistila na stenu v loznici a kdxz rsno vstavam,tak si pripominsm nejen Tvuj vytvarny talent,ale i Tvuj narovny krok,zacit znovu tvorit a praci dokoncit.Dekuji a gratuluji za sebe i dedecka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju babi. :) Brzy snad nakreslím další obrázek.

      Vymazat
  2. Můžeš mi prosím přiblížit, jak se OCD "dostane"? Samozřejmě ten pojem není pro mě nový, ale jeho vývoj jsem si představovala mnohem složitěji a dle tebe jsem to pochopila, jako když člověk dostane chřipku. Bylo to u tebe tak náhlé, že ze dne na den se ti objevily nepříjemné myšlenky a už ses jich nemohla zbavit?
    Jinak obrázek je moc milý, umím si ji představit jako ilustraci v nějaké dětské pohádkové knížce :)
    Ať se dál daří! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mě OCD začalo skutečně skoro ze dne na den. Bylo to o letních prázdninách, předtím, než jsem nastoupila do 7. třídy. Doteď si vzpomínám na to, jak se ve mně cosi zlomilo. Najednou mi prostě nešlo kreslit a číst (o čtení v tomto článku nepíšu, ale mám problém i s ním.) Je sice pravda, že jsem nějaké náznaky OCD měla už předtím, výrazně se však projevilo opravdu neskutečně náhle. U většiny lidí se však tato nemoc rozvíjí spíš postupně, v rámci měsíců, někdy i let.
      Jinak, moc děkuji za komentář i za podporu. :)

      Vymazat
  3. Pekny obrazek :) Libi se mi ta pravidelnost a tvarova dokonalost vln, a ten kontrast modre vody a cervenych cervanku.. a geometricke jednoduchosti znazornene prirody versus slozitosti delfinu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, moc si toho vážím. :) Kontrast, který lze na obrázku pozorovat, je přesně to, o co jsem se snažila.

      Vymazat
  4. Krásně napsané :-)!
    Držím palce ať je Vám lépe a ať Vás ta siamská dvojčata konečně nechají být... Přeji Vám jen to nejlepší :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat