V bouři emocí

Sedím na posteli, přes sebe mám přehozenou hnědou deku s rukávy, které z ní dělají jakéhosi hybrida mezi klasickou pokrývkou a županem. Opírám se o polštář ve tvaru buclatého měkkého sytě červeného srdíčka, na nohou mě leží moje drahá kočičí kamarádka, o kousek níž, na peřině, si pak klidně spí moje druhá kočička, Thea. Skoro bych opomenula fakt, že mě kromě zmiňované deky zakrývá také tlustá duchna potažená  světlezeleným povlečením zdobeným velkými bílými květinami. Snad jsou to kopretiny. Na klíně mi pak dřepí počítač, do kterého právě píši.

Je mi teplo, přímo horko. Moc to neřeším, nepřemýšlím nad tím. Hlavou mi létají myšlenky na zhola jiné věci. A že jich je. Můj mozek je jako dálnice plná aut. Míjejí se, aniž by si všímala sebe navzájem, uhání obrovskou rychlostí napříč krajinou. Moje myšlenky jsou docela jako ta auta. Řítí se rychle jako blesk někde tam v mé hlavě, jsou zběsilé, až prudké, jedna překřikuje druhou. Kdyby měly myšlenky barvu, pak by celá moje mysl zářila v odstínech duhy.

Nic mě nebaví. Přesto musím, vskutku jsem nucena, vykonávat alespoň nějakou, leč zanedbatelnou činnost. Kupříkladu musím psát. Ne snad proto, že by to po mně někdo požadoval, to můj vlastní mozek mě nenechá vydechnout. Přebytečná energie, která se stále shromažďuje a shromažďuje v mém těle, musí prostě nějak ven. Mohu jí dát volný průchod psaním, které pro mě slouží jako nejspíš vůbec nejlepší ventil. V potaz připadá také kreslení nebo čtení Malého prince, jehož jsem v rukou držela už stokrát, stejně mě však krásný příběh o letci a dítěti, které potkal jednoho dne na poušti, nepřestává dojímat. V případě nouze, kdy se nejsem schopna na nic z toho dostatečně soustředit, stále ještě zbývá skládání puzzlí, notně falešné zpívání nebo bezcílné chození po pokoji, tam a zpátky, tam a zpátky. Hlavně abych nějak uvolnila to vnitřní napětí, tu vlnu energie, která mě téměř dusí svojí mohutností. Nic z toho ostatně není nikterak zvláštní; mám přece bipolární poruchu, smíšenou epizodu bipolární poruchy.

Připadám si vyvolena k tomu, abych zbavila svět diskriminace a bezpráví, neboť jsem jednou z mála, kdo nějakou diskriminaci a bezpráví vůbec vidí. Také jsem jednou z mála, komu nejsou podobné věci lhostejné. Chci bojovat za lepší zítřky. Zdá se mi, že mohu. Občas mám pocit, že mi celý svět leží u nohou, jsem si jistá, že se stanu spisovatelem, vědcem a malířem, že zcela určitě překonám všechny překážky. Z toho si náhle připadám jako omyl přírody, genetická vada. Stíhá mě neodbytný pocit vše-přesahující marnosti a nesmyslnosti. Radši bych, aby vesmír neexistoval, než žít ve vesmíru, jenž buď smysl nedává, nebo ho my, jakožto lidé s omezenými schopnosti, nalézt nedokážeme. Vadí mi všechno a všichni. Rozčílí mě každý, včetně mě samotné.

Má hlava je mnohdy tak plná všelijakých myšlenek a pocitů, že téměř nemohu mluvit. Jako bych v sobě měla vrátka, jimiž se všechny myšlenky snaží za každou cenu protlačit ven. V konečném důsledku se však zaseknou ve dveřích, trčí v nich, nemohou dál, nemohou být vysloveny.

Ztrácím se ve svých emocích. Skoro se topím. Připadám si jako námořník plující na své malé loďce rozbouřeným oceánem. Byla bych se už nejspíš utopila, kdybych v dálce neviděla malé, přesto však jasné světlo majáku. Tím majákem je naděje.


Komentáře

  1. Dekuji za vystizne popsani Tve vnitrni aktivity a premiry myslenek,ktere Te nuti k neustale cinnosti,nekdy i k necinnosti.Preji Ti,aby se svetelka nadeje stale vic zvetsovala a tim i blizila k Tobe.Hodne sily do dalsich narocnych dnu.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za zajimave popsani Tveho vnitrniho rozpolozeni,ktere Te nuti k neustale cinnosti.Preji Ti,aby se svetelko nadeje priblizovalo k Tobe a prinaselo Ti jen same dobre podnety a inspiraci k prinosne cinnosti At se Ti dari a tesim se na dalsi Tvoje zajimave clanky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. :) Další článek přijde brzy.

      Vymazat
  3. Nádherně napsané. Škoda, že neumím dát své myšlenky na papír. marně hledám nějakou činnost, kterou bych mohla dělat v posteli. Můj největší koníček je šití a vůbec veškeré ruční práce. Nyní už ale pátý den úplná nechuť. jen ležím a čučím do stropu. Ale hned mně po přečtení napadlo puzzle. Maminka má doma hromadu krabic, nějaké si vyberu a zkusím. Naposled jsem skládala asi před 20 lety. Díky za inspiraci.Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem velice ráda, že se článek líbil, ba co víc, že vám poskytl jistou inspiraci. Mrzí mě, že se necítíte dobře. Snad bude brzo líp. Puzzle určitě zkuste, mě jejich skládání pomáhá. Dalším typem může být třeba poslouchání audioknih, ale u toho už se člověk musí trochu víc soustředit. Přeju hodně sil! :)

      Vymazat
  4. Zdravím vás, mám bipolární poruchu od roku 2015..to co právě prožíváte mám já již rok a něco za sebou..hrozně moc mě ta nemoc posunula vpřed, tím chci říct, že teď se máte tak a za půl roku můžete pomáhat lidem tak jako se teď snažím já a moc mě to baví, cítím se moc fajn, lépe než před nemocí a je to skvělé, zase mám chuť žít :-) Přeji hodně štěstí a posílám objetí, protože to je velmi důležité v životě...klidně se mě můžete na cokoliv zeptat :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný komentář. :) Mě bipolární porucha plně propukla na začátku roku 2017, to jsem dostala svoji první mánii. Zatím s nemocí dost bojuju a připadá mi, že spíše prohrávám. Každopádně, teď jsem v nemocici a mohu jen doufat, že mi snad pomohou.

      Vymazat

Okomentovat