Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 2. díl: 1. týden

Milý čtenáři, kalendář ukazuje 21. 2. 2018. Je tomu již celý týden, co se nacházím v psychiatrické nemocnici a výzkumném centru nazývaném Národní ústav duševního zdraví, zkráceně jen NUDZ. Počáteční nadšení, které jsem popisovala v předchozím díle ze série článků o své hospitalizaci, opadlo a já kolem sebe, ostatně jako obvykle, začínám vidět chyby. Nejspíš jsem jimi posedlá, shledávám je na všem a na každém, bez výjimky, pořád…

Doktoři mi první den připadali naprosto skvělí. Teď začínám trochu pochybovat, zvláště o tom svém. Nerada bych však vynášela ukvapené soudy a dělala předčasné závěry, s hodnocením proto počkám až do posledního dne. Sestřičky musím naopak vychválit již nyní. Už od počátku se mi zdály úžasné a svoje stanovisko nemohu než potvrdit. Nenarazila jsem tu na jedinou protivnou sestru. Všechny se hezky smějí a dovedou s člověkem krásně pomluvit, dodat naděje a odvahy. Velice si jich vážím. Jsou to opravdu osoby na svém místě.

Vše se začalo ubírat trochu jiným směrem, než jsem čekala. Doktor mi řekl, že mi na to, abych měla bipolární poruchu, nálady kolísají až trochu moc rychle. Myslí si, že bych místo ní mohla vykazovat znaky poruchu hraniční, diagnózy charkterizované, velice zjednodušeně řečeno, nestabilním vzorcem mezilidských vztahů a emoční nevyrovaností. Sama jsem o hraniční poruše přemýšlela mnohokrát předtím, neustále jsem si v hlavě přeříkávala její symptomy a uvažovala, zda ji přece jen nemám. Musím přiznat, že jsem měla strach, nechci tu poruchu, je těžká, a neléčitelná... Teď mou obavu někdo vyslovil nahlas. Dostala jsem dokonce test o 576 otázkách, který má skrz na skrz prozkoumat moji osobnost a objevit případné patologické rysy.


O hraniční poruše samozřejmě přemítám dál. První dva dny jsem si myslela, že jí doopravdy trpím, uvěřila jsem. Teď mi však připadá, že mám maximálně hraniční rysy. Některé příznaky, které na mne pasují, by mohly jít na vrub taktéž jiným diagnózám, které mám. Navíc mi chybí hlavní symptom, strach z opuštění. Lidem, kteří mě důvěrně znají, jsem rozeslala oficielní diagnostická kritéria a požádala je, aby mi řekli, jak jim na mě sedí. Všechi tvrdí, že buď nepasují vůbec, nebo jenom trošičku. Momentálně si tedy myslím, že mě zužují maxiláně hraniční rysi, pokud vůbec něco. Bipolární poruchu pak dle mého úsudku opravdu mám. Ve smíšených epizodách, s nimiž válčím a kterék ní patří, se nálada přece obvykle střídá rychle. Navíc, výkyvy nálady v krátkém časovém intervalu u mne začaly až poté, co jsem začala užívat medikaci, něco tedy přece jen může souviset  s léky.

Ať už je moje nálada zpříčiněna čímkoli, stále kolísá, většinu času však trávím spíše v jakési dle mě smíšené mánii. Místy jsem až euforická. V ty momenty jsem šťastná jen proto, že existuje svět, raduju se z toho, že svítí slunce a dýchám vzduch, mám v sobě tolik nadšení, že se jím skoro dusím. Pak musím chodit, zpívat, tancovat. Jindy mě popadne jakési napětí a neklid, kroužím po pokoji, nemohu se zastavit. Energie mě prakticky neopouští.

Již dvakrát jsem dostala záchvat. Střídavě jsem ležela a seděla na posteli, třásla se, trochu křičela a tloukla se pěstmi. Z očí mi sem tam vytryskly slzy. Stalo se to o víkendu, v době, kdy můj doktor nebyl přítomen. Pak jsem se velice bála, aby mě odsud neposlal na jiné, uzavřené oddělení. K záchvatům se však naštěstí ani nevyjádřil. Jsem tedy stále zde, na oddělení poruch nálad.

Po celou dobu pobytu bojuji s nechutí k jídlu. Do každého sousta se nutím. Zdá se mi, že se strava z nějakého záhadného důvodu u mě v ústech mění v kamení a stává se čímsi nepoživatelným. I se spaním na tom nejsem nijak valně, pořád se budím, nemohu spát, brzo se probouzím, pozdě usínám… Jakoby mě někdo nechtěl pustit do snové krajiny…

Cestu mi zkřížila také viróza, která tu řádí mezi pacienty a nelítostně nás upoutává na lůžko. Mám průjem a teploty, které mi včera vystoupali téměř k 39°C. Tak zde sedím, přikrytá teplou peřinou, v světle modrém pyžamu, které bylo již několikrát propocené do posledního kousku látky, rozhlížím se po svém krásném, velikém, potemnělém pokoj, pojídám suchý rohlík a píši. Připadám si jako v hotelu, spolu se spolubydlící zde máme vlastní záchod i koupelnu, což se ostatně hodí zvláště v případě, kdy člověka postihne průjem, odrazy výtvarně ztvárněných mozků, stůl se židlemi a dvě velké pohodlné postele. Zároveň je mi zle od žaludku a cítím se neklidná, zrychlená, až moc plná energie. Něco přece jen naznačuje, že jsem v nemocnic a ne v hotelové místnosti.

Včera, když jsem měla horečku o 39°C, jsem zde pochodovala po pokoji, cítila jsem se trochu malátná, ale energie byla silnější. Pak jsem koukala na teploměr jako v Jiříkově vidění a připadalo mi, že se asi rozbil, protože přece nemohu mít tak vysokou teplotu, když mám energie dost.

Dnes mi navíc sdělili výsledky z EEG, tedy ze zařízení, které zkoumá mozkovou aktivitu. Objevili jakousi abnormální křivku způsobenou lékem, který beru, olanzapinem. Ani nevím, jak se k tomuto faktu postavit. Doktor mi chtěl lék navyšovat, ale já s tím nejspíš nesouhlasím. O další problémy opravdu nestojím.

Připadám si krapet zoufalá. Viróza, pozitivní nález z EEG a nálada, kterou se nedaří udržet na uzdě… nic z toho nezní dvakrát přívětivě. Ráda bych, aby to všechno bylo dávno za mnou, nebo aby se jednalo o pouhý sen, noční můru, z které se brzy probudím…


Komentáře

  1. Monulko,bud trpeliva,myslim,ze je brzy zneklidnovat se prubeznymi vysetrenimi a testy.Verim,ze pan doktor vyhodnoti vse az po vyhodnoceni vsech testu a vysetreni.Zatim bud v klidu a ver,ze bude lip.Je dobre,ze sestricky jsou mile a empaticke,to je pro pacienty vyhra,protoze ony jsou nejdulezitejsi pro pacienta,ktery je odloucen od svych blizkych.Preji Ti jen dobre zpravy a pokus se okoli vic verit.Urcite bude lip a snad bude ubyvat i zachvatovych stavu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S důvěrou mám problém. Hlavně mi neustále připadá, že nikdo nevěří mně. Každopádně, uvidíme, jak se věci vyvinou. Je brzo na ukvapené zévěry ohledně čehokoli.;)

      Vymazat

Okomentovat