Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 1. díl: Příjem

Je středa, středa 14. února 2018. Na psychiatrii jsem byla hospitalizována již dvakrát a teď je tomu po třetí. Sedím na pokoji, koukám do počítače, mám potřebu psát.

Jsem nadšená, ať to zní sebedivněji, opravdu mnou otřásají vlny nadšení. Nikdy bych nevěřila, že může být psychiatrická nemocnice tak skvělá, personál tak milý, doktoři tak lidští. Nacházím se na 2. oddělení, tedy na oddělení zaměřeném na poruchy nálad, v Národním ústavu duševního zdraví, zkráceně jen v NUDZ. Nejedná se o klasickou nemocnici, v této budově vévodící obci Klecany kousíček za Prahou se snoubí výzkumné centrum s lůžkovými odděleními pro nemocné lidi. Výzkum zaměřený na všemožné oblasti psychiatrie zde pak reálně probíhá a mnozí pacienti se do něho zapojují. Já bohužel ve výzkumném programu figurovat nemůžu, ač bych docela ráda, nesplňuji totiž požadavky.

Byla jsem přijata pro smíšenou epizodu bipolární poruchy, nemoc charakterizovanou enormními výkyvy nálad od deprese až po takzvanou mánii, stav, kdy je člověk v až příliš dobré náladě, popřípadě se cítí podrážděný a naštvaný, má spoustu energie, vysoké sebevědomí, téměř nepotřebuje spát… A co že je to smíšená epizoda? Jde zkrátka o depresi a mánii dohromady, jedno se míchá s druhým. Pacient pak zažívá symptomy těchto 2 protipólů buď zároveň, nebo ve velice krátkých časových intervalech za sebou. V jeden moment si může připadat jako nejúžasnější člověk na světě, jen aby se o pár hodin později nenáviděl, může sršet radostí, aby na něj následně dolehla deprese v plné síle.

Smíšené epizody subjektivně hodnotím jako ty vůbec nejhorší. Přecházím z mánie do deprese a zase zpátky, jindy si připadám depresivní i manická zároveň. Každý pád dolů přitom nesmírně bolí. Někdy jsem podrážděná, jindy nadšená a plná radosti, na to je mi zle, cítím příšernou bolest, jakoby mi na hrudi ležel balvan a já mohla sotva dýchat… V těch chvílích chci se vším skončit, chci přestat existovat, zemřít…

Teď jsem však tady, v nemocnici, v nejlepší nemocnici, v jaké jsem kdy byla. S dětským psychiatrickým oddělením v brněnských Bohunicích a v pražském Motole, kde mě hospitalizovali dříve, snad nemohu ani srovnávat. Tady ve mně vidí člověka. Chovají se ke mně, jako k člověku, jako k člověku se všemi právy, které mu ze samé přirozenosti náleží. Nejsem zde jen pacient, jenom práce, jenom nějaký blázen, na kterém stejně nezáleží.

Dnes jsem si prošla příjmem. Sestry se na mě hezky smály, mile se mnou mluvily, zeptaly se na vše potřebné, ať už se jednalo o informace ohledně nálady nebo fyzického zdraví. Následně jsem si promluvila s doktorem. Minimálně hodinu a půl jsem mu vyprávěla o svých potížích, s nohami na židli, jako bych byla doma a jeho znala odjakživa. Občas se zasmál, utrousil nějaký vtip. Vyslechl mě do posledního slova, řekla jsem mu všechno, jak se moje nemoc vyvíjela, kdy začala, jak se postupně zhoršovala, jaké příznaky mě nejvíce trápí. Řeč přišla i na sebevražedné tendence. Víte, řekla jsem, že jimi trpím, že s nimi musím každý den bojovat a poprvé v životě jsem měla pocit, že mi někdo uvěřil. Ano, jsem si jistá, že mně ten doktor věří. Doteď mi nikdy nepřišlo, že by mě někdo bral tak úplně vážně, ale on mě doopravdy nepodezíral z žádného přikrášlování, lži, prostě pojal moje slova tak, jak dolehla k jeho uším.

Nevím, jak dlouho v nemocnici zůstanu, zda mi zde dají nové léky, které mi pomůžou od mé choroby… I kdyby mi však medikace nezabrala, přesto si mohu být jista, že mi zde pomoci doopravdy chtějí. Ne, že by to zcela stačilo, ale jednoho to přeci jen pohladí po duši.

Každý týden vám, milí čtenáři, napíšu, co se za uplynulé dny událo, jak se cítím, co všechno zde dělám. Budu s vámi sdílet svoje radosti i starosti. Přitom doufám, že přesvědčím sama sebe, stejně tak jako mnohé z vás, že každá psychiatrie nemusí být noční můrou nebo nepříjemným zážitkem, že se přeci jen někde v této zemi chovají k psychiatrickým pacientům vlídně a s respektem. Zůstaňte se mnou!

Národní ústav duševního zdraví Klecany