Den na psychiatrii - Druhý den aneb Noční můra teprve začíná...

Ležela jsem v posteli. Ležela jsem v posteli a vnímala všechno kolem mě.

Zvláštní, slabounce nakyslý pach věcí okolo,

rovnou tvrdou postel - tvrdší než na jakou jsem byla zvyklá,

tmu všude okolo mne, kromě malého okénka ve dveřích, které vedlo na chodbu,

vyschlá ústa,

oddychování z vedlejší postele a svůj vlastní dech a tlukot srdce.

Přimkla jsem se víc ke svému plyšovému medvídkovi, který, jako jediný v mém okolí, mi připomínal domov.

Myšlenky mi vířily. Jedna za druhou, furt dokola nepřestávají,nemůžu mysletale furt myslím tak rychle že nestíhám všechno vnímat a zkoumat!

Rychle jsem se posadila. Už jsem to nemohla snést. Musela jsem něco dělat nebo se hrozilo, že se zblázním.

Vstala jsem a co nejtišeji jsem vyšla na chodbu. Tam seděla dívka, která si četla knížku na pohovce - měla rozsvícené světlo. Podivila jsem se, jak je možné, že si má dovoleno číst. Za normálních okolností bych se k ní přidala. Ovšem na sbližování jsem opravdu náladu neměla. Podívaly jsme se na sebe a já se otočila a vydala jsem se směrem k záchodům. Ona se mezitím znovu ponořila do knížky.

Otevřela jsem dveře a vešla do kabinky. Už předtím jsem si všimla, že tam nemají zámky. Chvíli jsem tam jen tak seděla a nechávala se zaplavovat bezmocí a zoufalstvím. Bylo mi z toho zle... 'Chci jít domů!' řvala má mysl. Řvalo mé tělo. Byla jsem k smrti unavená, ale nemohla jsem spát. Bylo mi smutno, ale s tím se taky nedalo nic dělat. Bylo mi naprosto mizerně. Chtělo se mi skákat do vzduchu, házet rukama a křičet z toho jak jsem byla na nervy, ale zároveň jsem byla úplně bez energie. Myšlenky mi létaly sem a tam, ale na nic pořádného jsem nemyslela...

Vrátila jsem se do postele. Co jiného jsem mohla dělat? Lehla jsem si a ležela jsem tak až do svítání.

Bylo ráno. Vstávalo se a dívka co se mnou sdílela pokoj si začala stlát postel. Já byla k smrti unavená, tak jsem se jen zachumlala do peřin a dělala jsem, že ještě spím. Za chvíli sestry volaly ke snídani. Dívka odešla a já jsem čekala. Čekala jsem, jestli se po mne někdo bude shánět. Jestli někomu bude záležet na tom, jestli sním snídani nebo umřu hlady. A když po pěti minutách nikdo nepřicházel, rozbrečela jsem se. Brečela jsem do polštáře a brečela jsem dokud mě síla neopustila. Pak jsem jen bezduše ležela a koukala do blba, zatímco jsem doufala, že brzo umřu.

A po chvíli mě takhle našla sestřička. Řekla mi, že musím jít na snídani a že po ní si můžu dál ležet. Tak jsem vstala, oblékla jsem se a jako takový zombie jsem šla na snídani.

Nezaujatě jsem poslouchala okolní konverzaci a jedla pouze suchý rohlík. Na nic víc jsem neměla chuť.

Sestry nám pak rozdaly léky a my jsme dostali (k mému nadšení) telefony a sluchátka, takže jsme si mohli dělat co jsme chtěli! Ihned jsem zavolala rodičům a zeptala se, kdy přijedou. Slíbili, že brzy a já si řekla o další věci, které bych chtěla dovést. Nejdůležitější věc pro mě tam byly hodinky. Ano, hodinky. Z domu jsem byla zvyklá neustále kontrolovat čas na mobilu, ale jelikož nám tady mobil zabavovali, hodinky pro mne byly nutností, abych alespoň měla nějaký ten pojem o čase.

Zbytek dne uběhl tak nějak v mlze. Popovídala jsem si znovu s doktorkou a seděla jsem nějakou dobu s rodiči. Bylo mi mizerně a nevěděla jsem moc, co mám dělat, aby to přešlo.

A tak skončil můj další den na psychině.

Díky, že jste to se mnou vydrželi až do konce :). Je to docela síla pro mě, připomínat si všechny ty odporné myšlenky co se mi honily hlavou a ty hnusné pocity, které mi ležely na bedrech.

Ale přijde mi důležité Vám sdělit, jaké to tam je. Jak to tam chodí, jaký je program, atd. Nezapomínejte, že tenhle den byl sobota. V týdnu se toho tam děje více.

Pokud máte jakékoliv připomínky, dotazy, či vlastní poznatky, které byste chtěli přidat, nezapomeňte se ozvat v komentářích. Mějte se krásně a nezapomínejte, že tu jsme pro Vás!