Nemoc a zdraví, aneb kde je hranice

Ve svých 15 letech jsem zjistila, že mám nejspíše autismus, konkrétně pak Aspergerův syndrom. Ten je obecně považován za „mírnější“ formu této poruchy, nebo spíše odchylky. Každopádně, v době, kdy jsem došla k zjištění, že budu s největší pravděpodobností Asperger, mě téma autismus fascinovalo a děsila mě představa, že jsem vlastně ten „jen trochu autista“. Chtěla jsem a stále chci být autistou naplno, ne jenom trochu, ne stát na hranici mezi neurotypickým a autistickým světem. Přeju si někam patřit na 100% .

Proč o tom vlastně mluvím? Nakonec, o rok později, my skutečně diagnostikovaly Aspergerův syndrom a já si mohla být konečně jistá, že mezi autistickou komunitu náležím. Stále mě však děsí představy, že mám až trochu moc blízko k neurotypické části populace.

Co je však důležité, autismus jsem si diagnostikovala sama. Samozřejmě jsem si neudělila odbornou diagnózu, ale právě onou sebe-diagnózou disponuji už od prázdnin 2015, kdy jsem začala intenzivně studovat právě tuto problematiku. Další důležitou věcí, kterou chci zdůraznit, je fakt, že jsem se rozhodla nebrat to, že jsem autista, jako nemoc nebo utrpení. Naopak, autismus vnímám jako obrovský dar, který mi umožňuje jedinečný pohled na svět a díky němuž mám množství odlišně skvělých názorů a nápadů. Kvůli němu mě fascinují věci, kterých si ostatní ani nevšimnou… Beru to jako část vlastní osobnosti, jako svou identitu. Kde je potom ona porucha, ona nemoc?

Žijeme ve světě, kde v současnosti převládá tzv. medicínský model. Ten zjednodušeně řečeno klasifikuje všechny odchylky od normy jako nemoci, syndromy nebo poruchy. Naopak se, alespoň zde, v České republice, téměř nesetkáme s tím, že by někdo šířil zprávu paradigmatu neurodiversity, tedy zprávu o tom, že naše prožívání jsou všechna stejně validní a že nedává moc velký smysl klasifikovat a striktně od sebe oddělovat nemoc a zdraví.

V současnosti neexistuje žádný genetický či krevní test na duševní choroby. Pouze zde máme pevně nastavená kritéria, která musíme splnit, abychom byli s tou či onou nemocí, či snad poruchou, diagnostikováni. Dokud nebude možné diagnostikovat tento druh problému nějakým, o biologii se opírajícím testem, je samozřejmě takovýto diagnostický postup nutný. Ukažme si však na jistém příkladu, jak může být mnohdy scestný.

Fiktivní postava, nazvěme ji třeba Alex, má šest dní výrazné manické symptomy. Je velmi euforická, má pocit, že všechno dokáže a že právě ona má na tomto světě nejdůležitější poslání. V noci nespí ani dvě hodiny, hlavou jí létá neskutečné množství kreativních nápadů a mluví tak rychle, že jí pomalu není rozumět. Navazuje kontakty se zcela cizími lidmi na ulici, utrácí své uspořené peníze atd. Po 6 dnech tyto symptomy odezní. Dle našich diagnostických kritériích užívaných v EU musí však mánie trvat minimálně 7 dní na to, aby ji bylo možno diagnostikovat…

Uveďme si ještě jeden příklad. Petr je diagnostikován s ADHD. Všichni kolem berou tuto odchylku jako poruchu, má problémy ve škole, špatně se soustředí. On se však vůbec necítí být nějak porouchaný nebo nemocný. Snad je na své ADHD i hrdý.

Kde je ona nemoc? Kde je ono zdraví?

Myslím, že nám nikdo nemůže říct, zda jsme zdraví nebo ne, co se tedy oblasti duševních nemocí týče. Důležité je, jak se bereme my sami. Považujeme-li se za nemocné, pak ano, je to náš, zcela validní názor. Jsme-li na svou odlišnost hrdí, jedná se o názor zcela stejně validní. Vždy si stůjme za tím, jak my sami vnímáme naši neurodiverzitu. Nenechme doktory, ani nikoho jiného, aby nám 

vnucovali svůj pohled.  Je zde přeci řeč o naší hlavě, nebo ne?

Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší na svou neurodiverzitu nahlížet pozitivně, jako na dar, spíš než jako na poruchu či nemoc. Ve všech případech to není možné, každopádně nám to v mnoha ohledech velmi zjednoduší život. Taky si nikdy nenechme vnutit diagnózu, o které víme, že je špatná. Doktoři nejsou vševědoucí, nedovedou poznat každou nemoc. Sebe-diagnóza se zdá být mnohem důležitější než odborná diagnóza od doktorů či psychologů.

Zůstaňte silní a vždy si stůjte za svými názory! Nenechte nikoho, aby vás přesvědčil o něčem, co vy sami necítíte.

Máte nějaké otázky? Chtěli byste sdílet svoji zkušenost nebo názor? Napište nám do komentářů pod článkem. Jsme tu, jako vždy, pro vás!