Barva uvnitř

Existují dvě strany jedné mince. A tenhle případ není žádnou výjimkou. Rozhodně tu nechci tvrdit, že to co Monča napsala není pravda, protože to pravda je (i já jsem toho byla svědkem) a dost jsem se zhrozila, když jsem viděla jak s Mončou zacházejí. Ovšem já osobně mám (překvapivě) mnohem pozitivnější zážitky. Čím to je? To rozebereme na konci téhle celé "série". Teď už ale, bez delších prodlev se dám do vyprávění. Byl pátek. Den, kdy jsem plánovala spáchat sebevraždu. Celý týden jsem byla mimo, a jen jsem čekala na ten pátek. A teď přišel. A s ním přišla i moje poslední naděje na záchranu. Ten den jsem byla objednaná k psychiatričce. Brala jsem to jako poslední šanci... Poslední příležitost, kterou jsem byla ochotná ostatním dát na moji záchranu. Přišla jsem tam, byla jsem děsně nervózní. Situaci moc nepomáhalo, že tam se mnou byla moje máma, která celou dobu se mnou mluvila o tom, jak je ta návštěva zbytečná. Že stejně paní doktorka nazná, že o nic nejde a poš...

Zdravím všechny! O tomhle zážitku jsem měla v plánu napsat již od chvíle kdy jsme s Mončou začaly tenhle blog. A jsem ráda, že konečně nastal čas, kdy jsem připravená se o celý tento příběh podělit. Mám v plánu psát na tohle téma (-můj celý pobyt na psychiatrii v Brně Bohunicích) hroznou spoustu věcí, zážitků, postřehů, atd. A přemýšlela jsem, jak se o to všechno s vámi podělit. Nakonec jsem dospěla k závěru, že to budu muset rozkouskovat na různá témata. (Nechci všechno mačkat do jednoho příspěvku.) A tak udělám jednak takovou sérii, kterou nazvu: Den na psychiatrii. V té vám popíšu postupně od začátku až do konce, jak můj pobyt probíhal, co se všechno událo, jak jsem se přitom cítila... To budou mé zážitky, a nejzajímavější momenty z mé hospitalizace. Potom zvlášť mám v plánu popsat, jak to tam vlastně funguje - jaký je režim, pravidla, co se tam dělá a děje... A pak ještě zvlášť, jestli narazím na nějaké téma, které by bylo zajímavé probrat do větší hloubky, tak to udělám. Do...

Zdravím... Po dlouhé době jsem se zase vrátila ke psaní... Mrzí mě, že jsem tak dlouho nepsala, v poslední době to se mnou bylo tak nějak všelijaké a neměla jsem moc náladu na psaní, a abych pravdu řekla, bála jsem se psát. Proč? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Ve zkratce jsem měla takový blok. Jak uběhl delší čas od vydání mého posledního článku, tak jsem to začala čím dál více odkládat, začala jsem si říkat, že stejně moje články stojí za nic, atd. No prostě můj "vnitřní kritik" zasáhl, a já se z toho jaksi nemohla vymotat. Tak jak se mi to nakonec podařilo? Včera jsem byla na návštěvě u Monči a musím říct, že to bylo to co jsem potřebovala, abych se ke psaní vrátila. Nevím jak to Monča dělá, ale vrací mi moji ztracenou chuť psát. No, to bylo jen tak na začátek... Abych objasnila mou nepřítomnost. Teď už se s klidným svědomím můžu vrhnout na dané téma. Takže nejdříve se podíváme na to konkrétní slovo. Pochází ze starořečtiny, ze slov [pais]= dítě a...

Milí čtenáři, všechny vás zdravím. Před jistou dobou jsem zde na blogu publikovala dva, volně na sebe navazující články. ( Proč jsem skončila na psychiatrii? , Zážitky z brněnské psychiatrie ) Dnes bych se s vámi ráda podělila o článek třetí, který lze chápat jako pokračování textů předchozích. V příspěvku Zážitky z brněnské psychiatrie jsem popsala svůj zhruba 2 měsíční pobyt na dětském psychiatrickém oddělení v brněnských Bohunicích, to, jak se mi po podání antidepresiv odstartovala smíšená epizoda bipolární poruchy, jak se moje problémy projevovaly, jakým způsobem mi byly předepisovány léky či to, jak se ke mně chovali doktoři. Nakonec mě po dohodě s rodiči z nemocnice propustili, ve stavu naprosto neslučitelném s normálním fungováním. Ocitla jsem se doma, po neskutečně dlouhé době zase doma. Netuším, zda jsem byla ráda nebo ne. Na jednu stranu mě těšilo, že jsem se dostala pryč z oddělení, na kterém mě nikdo nebral vážně, kde se mi nesnaž...

Milí čtenáři, všechny vás vítám na našem blogu. Dnešní článek berte jako volné pokračování článku předchozího ( Proč jsem skončila na psychiatrii? ), v němž jsem popsala postupný vývoj mého duševního stavu, až do bodu, kdy mě museli hospitalizovat na dětském psychiatrickém oddělení v brněnské fakultní nemocnici Bohunice . Dnes bych se s vámi ráda podělila o průběh mé hospitalizace, o to, co se dělo za dveřmi psychiatrie, o to, zda jsem byla spokojena… Do nemocnice jsem se dostala 9. 1. 2017 , ve stavu deprese doprovázené sebevražednými tendencemi. Živě si vybavuji, jak mě rodiče odvedli na oddělení. Tehdy mě zcela pohlcovala úzkost. Všechno se událo tak rychle. Ještě ten den, dopoledne, jsem šla do školy jako vždycky. Odtud mě vyzvedly rodiče, neboť jsem jim den předtím řekla, že už nevím, jak dál. Pak jsem se ocitla na krizovém centu a pak, najednou, na lůžkovém oddělení psychiatrie. Jako autista velmi špatně toleruju změny, zvlášť ty nečekané. Tohle byla přeci jen ...

Milí čtenáři, po delší době přináším nový informativní článek, tentokrát zaměřený na proprioceptivní hypersenzitivitu, tedy jednu z  poruch zpracování smyslových vjemů . V našem konkrétním případě je pak postiženým smyslem právě smysl proprioceptivní. Co ono cize znějící slovo vlastně znamená? Jak jsme si vysvětlili v článku nazvaném Smysly , naše vnímání není omezeno pouze na zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Ve skutečnosti jsme vybaveni mnoha dalšími smyslovými orgány. Jedním z nich je pak právě smysl proprioceptivní, zkráceně propriocepce , někdy nazývaný též jako polohocit . Ten zodpovídá za vnímání polohy našeho těla a jeho částí v prostoru, aniž bychom ke zjištění, kde se nachází kupříkladu naše ruka, museli použít zrak. Osvětleme si celý tento koncept jednoduchým testem. Pokuste se dotknout palce na noze, aniž byste se na svou nohu dívali. S největší pravděpodobností vám tento snadný úkol nečinil žádný problém. Aniž byste na palec pohlédly, doká...

Zdravím vás, milí čtenáři. Nastal čas podělit se s vámi o můj příběh. Jak možná víte z dřívějších článků zde na blogu, strávila jsem zhruba 5 týdnů na psychiatrickém oddělení v Praze v Motole. Z článku O nás snad také tušíte, že jsem předtím, zhruba 2 měsíce, pobývala na psychiatrii v Brně, konkrétně pak v Bohunicích, pokaždé na dětském oddělení. Jaký byl však přesný důvod mé hospitalizace? Proč jsem nemocnici vůbec potřebovala? Jistými psychickými problémy trpím nejspíš téměř od narození. Po nástupu na střední školu se však začal můj duševní stav výrazně zhoršovat. Těžko říct, čím se tak stalo. Možná šlo jen o přirozený a kontinuální vývoj věcí. Vše mohla způsobit také zvýšená zátěž, kterou střední škola, zvláště pak gymnázium, přináší. Pravdou je, že jsem se jakožto patologický perfekcionista, učila tak moc, až to nebylo zdravé. Kvůli učení jsem si taktéž zcela narušila spánkový rytmus. Nezřídka se stávalo, že jsem šla spát po druhé hodině ran...