Proč jsem skončila na psychiatrii?

Zdravím vás, milí čtenáři. Nastal čas podělit se s vámi o můj příběh. Jak možná víte z dřívějších článků zde na blogu, strávila jsem zhruba 5 týdnů na psychiatrickém oddělení v Praze v Motole. Z článku O nás snad také tušíte, že jsem předtím, zhruba 2 měsíce, pobývala na psychiatrii v Brně, konkrétně pak v Bohunicích, pokaždé na dětském oddělení. Jaký byl však přesný důvod mé hospitalizace? Proč jsem nemocnici vůbec potřebovala?

Jistými psychickými problémy trpím nejspíš téměř od narození. Po nástupu na střední školu se však začal můj duševní stav výrazně zhoršovat. Těžko říct, čím se tak stalo. Možná šlo jen o přirozený a kontinuální vývoj věcí. Vše mohla způsobit také zvýšená zátěž, kterou střední škola, zvláště pak gymnázium, přináší. Pravdou je, že jsem se jakožto patologický perfekcionista, učila tak moc, až to nebylo zdravé. Kvůli učení jsem si taktéž zcela narušila spánkový rytmus. Nezřídka se stávalo, že jsem šla spát po druhé hodině ranní, protože jsem měla pocit, že látku, z níž píšeme následující den test, neumím dostatečně. Škola mi v podstatě přinášela konstantní stres, umocněný tím, že mi výuka nedávala ani ten nejmenší smysl. Nakonec jsem se v podstatě naučila školu nenávidět.

Přesná příčina zhoršení mého stavu však není podstatná. Nejspíše se ani nejedná o jeden jediný důvod, nýbrž spíše o souhru několika faktorů. Faktem však zůstává, že jsem začala čím dál tím častěji trpět depresemi.

Na tomto místě bych měla nejspíš ve stručnosti objasnit, co vlastně ono slovo deprese znamená. Rozhodně se nejedná a 2 dny trvající špatnou náladu ani o nic, z čeho by se člověk prostě vyspal. Mluvíme zde o duševním onemocnění, projevujícím se výrazně pokleslou náladou, jež se obvykle manifestuje jako přetrvávající smutek, podrážděnost nebo pocit prázdnoty. Tato nemoc dále způsobuje ztrátu zájmů, sníženou nebo zvýšenou chuť k jídlu, nespavost nebo naopak nadměrnou spavost, celkové zpomalení nebo zrychlení, únavu, ztrátu energie a problém s koncentrací a rozhodováním. V neposlední řadě pak vede k pocitům bezcennosti, vinny a k myšlenkám na sebevraždu, v asi 10% případů pak dokonce k sebevraždě samotné. Příznaky potom musí trvat minimálně 14 dní.

Sama neumím moc dobře prožívat smutek. Snad proto se tedy mé depresivní epizody projevovaly vždy spíše podrážděností a sžíravými pocity prázdnoty. Také mě pokaždé zastihla ztráta zájmů. Najednou jsem si prostě uvědomila, že na celém světě neexistuje jediná věc, která by mi udělala radost. Jakoby se ze všeho vytratil život. Během depresí jsem obvykle nemohla usnout, když jsem však usnula a měla jsem tu možnost, spala jsem velmi dlouho, třeba 12 hodin. Vždy jsem ztratila většinu své chuti k jídlu, byla jsem zpomalená a neustále ospalá. Začít jakoukoli činnost, byť sebejednodušší, se pro mě stalo neskutečně obtížným úkolem. Když se depresivní stav prohloubil, nebyla jsem téměř schopna mluvit. Každé slovo mi činilo takovou námahu, že jsem radši zůstávala potichu. Navíc mě pokaždé velmi trápily pocity vinny. Neustále jsem si v hlavě přehrávala svoje chyby jako film, vyčítala jsem si je a zlobila se na sebe. Velmi úporně jsem zápolila s vtíravými myšlenkami, které mi neustále opakovaly, jak jsem neschopná a zbytečná, jak všem jenom překážím, jak zabírám na této planetě místo, jak by bylo pro všechny kolem mě nejlepší, kdybych vůbec nebyla… Svět mi vždy připadal zcela marný, moje situace naprosto bezvýchodná. Pokaždé se ke mně dostavily taktéž sebevražedné myšlenky. Ve smrti vlastní rukou jsem pak viděla naději, způsob, jak se zbavit nekonečné bolesti duše. Navíc mě deprese docela úspěšně přesvědčila, že si vůbec nezasloužím žít.

Období, v kterých se mně deprese vyhýbala, postupně ubývalo a byla čím dál tím kratší. Během těchto chvil jsem se často cítila velmi podrážděná, plná energie a vzteku. Vždy ve mně rostla potřeba měnit tento svět, dělat velké věci či bojovat proti hlouposti a bezpráví. Hlavou mi proudilo množství nápadů, jako bych najednou začala myslet lehce a snadno. Hodně jsem mluvila, neustále kritizovala věci kolem sebe a permanentně se dostávala do zcela zbytečných sporů. Občas mě zachvátil nával euforie, ne na dlouho, nejdéle na několik dní, kdy mě přišel celý svět jako to vůbec nejbáječnější místo. Potom jsem většinou sklouzla do své nepřiměřeně podrážděné nálady nebo do deprese.

Svým stavům mimo depresi jsem tehdy nepřičítala žádnou důležitost. Zkrátka jsem se domnívala, že taková jednoduše jsem. K tomu všemu mě po většinu času provázela velmi nepříjemná úzkost, s kterou jsem nedovedla pracovat.

V říjnu 2016 mi začala 3 měsíce trvající depresivní epizoda, silnější než jakákoli před ní. Potácela jsem se na hraně schopnosti fungovat ve škole, nakonec dokonce na hraně schopnosti do školy dojít. V té době jsem již nutně potřebovala pomoct. Rodiče mě nakonec objednali k psychiatrovi, čekací lhůta 3 měsíce se však ukázala jako příliš dlouhá.

V prosinci téhož roku, krátce před Vánoci, jsem náhle, v samém středu depresivní epizody, zažila pár dní trvající euforický výtrysk. Vzpomínám si, jak jsem se v onom stavu nakupovala vánoční dárky. Během 2 hodin, což je na mé poměry velká rychlost, jsem proletěla celým městem, pro každého sehnala 2 dárky, zdravila úplně cizí lidi na ulici, smála se na každého, kdo prošel kolem mě, a s vervou se vrhala do hovorů s prodavačkami. Nic z toho ani vzdáleně neodpovídá standardnímu chování introvertního autisty, kterým jsem já.

Po prudkém výstupu však záhy následoval bolestivý pád. Velice rychle jsem se propadla do hluboké deprese, naprosto neschopná fungovat. Cítila jsem se poražena. Na chvíli jsem zažila čirou radost, připadala jsem si jako na vrcholku světa, a náhle, z ničeho nic, jsem se ocitla hluboko dole. Moje sebevražedné myšlenky se vymkly kontrole. Pociťovala jsem silnou touhu se vším skončit, hlavou se mi míhaly možnosti, jak to udělat. Viděla jsem se, jak ležím na kolejích a čekám, až přijede vlak… Nebyla jsem si vůbec jista tím, co za pár hodin udělám. Řekla jsem rodičům, že už nemůžu dál…

Den na to mě zavezli na krizové centrum do Brna do Bohunic, kde mi doktorka řekla, že můj stav vyžaduje hospitalizaci. Třebaže jsem s touto eventualitou podvědomě jaksi počítala, byla jsem naprosto v šoku. Přesto jsem souhlasila.

Tak jsem se tedy dostala na brněnské psychiatrické oddělení. Bohužel, doktoři mi ani trošku nepomohli. Domů jsem byla propuštěna v naprosto dezolátním stavu, s předjednanou hospitalizací v pražském Motole. V Praze pak celý příběh pokračoval.

Dnes mám konečně stanovenou diagnózu, nastavené léky a náladu více se blížící normě. Zažila jsem si mnoho ne zrovna příjemných věcí, vše má však nejspíš, alespoň zatím, poměrně dobrý konec.

Zajímá vás, co se dělo na psychiatrickém oddělení v Bohunicích? Počkejte si na další článek. Pokud máte dotazy, připomínky nebo postřehy, nezapomeňte nám napsat do komentářů. Přitom pamatujte, jsme tu stále pro vás!


Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, zajímalo by mě, jak to vůbec v Motole fungovalo. Jaký tam byl režim, lidi. A jaký byl rozdíl Brno-Motol. Jsem hrozně moc ráda, že je Ti lépe, a i nadále bude <3 L.H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. :) O všem, na co se ptáš, určitě napíšu v následujících článcích. Doufám, že to bude co nejdřív. Jinak ti přeju jen to nejlepší. :)

      Vymazat
    2. Už se těším na další články, jsou opravdu super :)

      Vymazat
    3. Děkuju. Jsem vážně ráda, že se někomu líbí. :)

      Vymazat
  3. Ahoj, na tvůj článek jsem narazila náhodou. Prvotně jsem ráda, že je ti lépe a upřímně doufám, že to tak bude i nadále.. Tvůj článek mě velmi zaujal a popisování celého tvého procesu mě trochu vyděsilo. Sama se teď dlouhodobě potýkám se stavy, které bych asi depresemi nenazvala, ale možná jsou takovým předstupněm? Těžko říct. Nicméně jsem se začala v tom svém životě ztrácet a tak nějak cítím, že potřebuji pomoct. Z nějakého důvodu mi nepřijde normální zničehonic probrečet v noci 4 hodin bez většího důvodu a zbytek jen čumět do blba než člověk usne.. Začíná pro mě být problémem i jíst, uklízet a učit se.. I když vlastně nevím, proč to tu píšu. Možná pro to, že skoro nikdo kolem mě o tom neví. Nicméně moc děkuji za tento článek, který mě zase trochu nakopl k tomu, abych něco se sebou dělala. Děkuji moc a doufám, že ti bude jen líp a líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Jsem velmi ráda za tvůj komentář. To, co v náznacích popisuješ, vypadá jako deprese. Problém se spaním, jídlem, s vykonáváním dříve poměrně lehce zvládnutelných aktivit jako je učení se nebo uklízení, častý pláč..., to všechno jsou příznaky právě deprese. Je dost dobře možné, že se domníváš, že tvoje stavy nejsou ještě natolik vážné, aby se dali nazvat depresí. Faktem však je, že depresivní člověk má často tendenci svoje příznaky zlečovat. Deprese lidem často nalhává, že jim vlastně nic není, že jsou jenom neschopní, líní a hloupý... Samozřejmě nevím, zda je to tvůj případ, ale tato možnost existuje.
      Rozhodně se neboj vyhledat pomoc. Lepší je k tomuto kroku přistoupit dřív. Každá nemoc se lépe léčí v začátcích.
      Pokud by sis chtěla o svých problémech promluvit, klidně mi napiš na e-mail: monika.malachova@gmail.com
      Doufám, že ti bude brzy líp.

      Vymazat
  4. Ahoj. Jsem moc ráda, že jsi zpět :) Doufám, že se tvůj stav bude už jen zlepšovat, přeji ti hodně štěstí!
    Mimochodem, umíš strašně hezky psát! Krásně se to čte a používáš takové až knižní obraty. Nechtěla bys napsat knihu? ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Děkuju za podporu. :)
      Knihu bych docela ráda napsala, zatím to však vždy skončilo pouze pokusy. Pokud někdy vydám knížku, tak to bude asi něco populárně naučného, to bych snad zvládla dopsat až do konce. :)

      Vymazat
  5. Na psychiatrickom oddelení som tiež nejakú dobu strávila. Konečná diagnóza u mňa je histriónska porucha osobnosti a epizóda stredne ťažkej depresie. A s tým, že pády po tom, čo prežívaš absolútny vrchol eufórie, je totálne najhorší a najbolestivejší. To sa ťažko s niečím zrovnáva.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář. :)
      Moje konečná diagnóza je bipolární afektivní porucha a Aspergerův syndrom, ještě o tom budu psát. A ano, máš pravdu, nejhorší je pád z euforie přímo do deprese.
      Přeju ti, aby ti bylo do budoucna co nejlíp.

      Vymazat
  6. Clanek mi pripomnel jedno me tezsi obdobi x let zpatky. I kdyz zdaleka to nebylo jako tvuj pribeh. Preju ti moc sil a stesti, aby ti bylo jen a jen lepe a vzdy si vedela, jak si poradit. Clanek mi take pripomnel, kolik lidi se do Bohnic nebo jinam dostava, protoze se zhrouti (vseljake duvody). Doufam, ze mysleni lidi a atmoafera ve spolecnosti se posune tak, aby lidi vedla k pozitivni psychologii a nevytvarela vetsi tlak, nez je nutny (napriklad na studenty, ze zalezi na znamkach z testu). No, trochu jsem se rozepsala. Hodne stesti. At je lepe!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuju za komentář i za podporu. :) Jinak, taky mi připadá, že je tlak společnosti na lidi přehnaně velký. Ve škole to třeba hodně vnímám. Doufejme, že se to zlepší. :)

      Vymazat
  7. Hej, hej, z opisu jasná bipolárka, to sa pozná... hoci sám si to človek diagnostikuje buď len ťažko, alebo okamžite a potom si o sebe myslí, že je hypochonder, aspoň ja som to tak mala :D Nuž, a lieky, čo beriem, mi spoľahlivo zlikvidovali hypománie, zato depresie ponechali. Aké milé! Dúfam, že to nemáš rovnako, s tým sa ťažko žije.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář! Už mám bipolárku i oficielně diagnostikovanou.:D Nicméně sama jsem si ji diagnostikovala už předtím a opravdu jsem si přišla trochu jako hypochondr. Lék beru zatím jenom krátce a dokázal mě vyvést z hluboké deprese, teď už ji mám jen lehkou. Uvidím, co udělá s mániemi. každopádně, pokud ti léky nepůsobí na depresi, asi to nebude úplně ideální léčba. Snad bude brzo líp!

      Vymazat
  8. Pro mě taky deprese nebyly smutek, ale prázdnota, nebo spíš vyprázděnost, celé dny koukání doblba. Navíc jsem měla kombinaci s úzkostmi, takže každá jen minimálně zátěžová situace pro mě byla těžká překážka. Na antidepresivech jsem byla 5 let. A pak jsem na sebe přestala tlačit, přerovnala jsem si život a postupně jsem se z toho dostala, sice pořád mám ty nervy trochu slabší (každá psychická zátěž mě zatěžuje víc, než by asi měla), ale žiju. Přeju hodně sil, a kdybys třeba někdy chtěla nebo potřebovala, napiš, pokecáme... (kontakty najdeš na blogu).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář. :) Hodně lidí si myslí, že deprese spočívá ve smutku, ale u některých lidí může nabývat právě podoby prázdnoty. O tom se zas tak moc neví. Jsem ráda, že už máš nejhorší za sebou. Snad bude jen a jen líp. Jinak, určitě se kouknu na blog, popřípadě napíšu.

      Vymazat
  9. Ahoj Monivko,moc Ti dekuji za Tvuj uprimny prispevek,jsem moc rada,ze jsem se konecne dozvedela pravou pricinu Tvehospitalizace.Jsem rada,zepises takto otevrene,protoze Tvuj clanek muze pomocinejen podobne nemocnym,ale ijejich rodicum a blizkym pribuznym k pochopeni problemu.Pokracuj v zapocate cinnosti a hlavne Ti premi,aby uzbylo jen lepe.Babicka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář babi. :) Určitě se chystám napsat další podobné članky, jeden takový snad vyjde velmi brzy. Díky za podporu.

      Vymazat

Okomentovat