Barva uvnitř

Milí čtenáři, po týdnu mě tu máte zpět, se zbrusu novým článkem pojednávajícím o mém pobytu v psychiatrické nemocnici a výzkumném centru NUDZ. Je 28. 3. To znamená jediné, jsem tu už celých 6 týdnů. Za posledních 7 dní se toho událo hodně. Ani nevím, kde přesně začít. Snad bych měla nejdříve promluvit o své medikaci , kterou mi počali měnit někdy před posledním víkendem, konkrétně mi pak snížili dávku léku jménem valproát , který jsem brala skoro rok, který téměř po celou tu dobu držel moji náladu v jakýchsi přijatelných mezích. Již během zmíněného víkendu jsem cítila, že se cosi mění. Stejně jako v předchozích dnech jsem stále zůstávala v depresi, přestávala jsem však pociťovat únavu , ba co víc, energie mi přibývalo . Od pátku do neděle jsem byla doma na propustce . V sobotu jsem pak jela za svou mámou do práce . Je doktorka, radioložka. V ten čas měla zrovna službu. Často za ní do služeb jezdívám, koukám se na rentgenové snímky a scany z CTč...

Milí čtenáři, dnes, 21. 3. , se k vám vracím s novým článkem. Již 5. týdnem pobývám v psychiatrické nemocnici zvané NUDZ v Klecanech, malé vísce kousek za Prahou. Všechny dny jsou velice podobné, téměř stejné, řídící se podle totožného řádu. Ráno přes velké přemáhání vstanu, ustelu postel, dojdu na snídani, komunitu, dopolední terapie, oběd a terapii odpolední. Pak se přede mnou rozprostírá volné odpoledne. Již přes týden mám na pokoji novou spolubydlící. V čase volna spolu občas vyrazíme ven , do krámku, nebo jen tak na procházku. Zrovna dneska jsme jely do vedlejší vesnice, kde se nachází pěkná malá cukrárna s dobrými zákusky. V ní jsme náhodou potkaly další spolupacienty. Seděly jsme s nimi u stolu, povídaly si a vychutnávaly zákusky s lahodnou kávou. Potom jsme se vrátily autobusem zpátky do Klecan. Po cestě do ústavu jsme si ještě stačily koupit pizzu. Když se zrovna neprocházím venku, sedím na posteli, schoulená pod huňatou bílou ...

Milí čtenáři, kalendář ukazuje 14. 3. 2018 . Od okamžiku, kdy mě přijali do psychiatrické nemocnice a výzkumného centra NUDZ , uplynul přesně 1 měsíc. Jsem stále zde, na stejném oddělení, na stejném pokoji. Stále beru léky, ačkoli trochu jiné, než byly ty, které jsem brala na začátku. Stále doufám, že mi pomohou. Poslední týden se nesl ve znamení deprese . Během předešlých dnů mi bylo velmi špatně, nejhůř za celou dobu hospitalizace. Cítila jsem se na dně, sotva jsem mluvila, každé slovo se v mých ústech těžklo, měnilo se v obrovský kámen. Tak jako tomu bývá pokaždé, když se mi udělá hůř, pociťovala jsem i tentokrát podivnou bolest na hrudi , jakoby mě chtěl hrudník někdo rozervat, jakoby ve mně vznikala díra, která se stále rozšiřuje a rozšiřuje, zpřetrhává vazby mezi mými buňkami, vnitřními orgány… Tu bolest ostatně vnímám do teď. Občas se mi chtělo brečet , cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, reálně jsem však plakala pouze párkrát, jen trochu a krátce. Víte, pořádně t...

Milí čtenáři, máme tu 7. březen 2018 . Od doby, co mě přijali do psychiatrické nemocnice a výzkumného centra zvaného NUDZ , uběhly přesně 3 týdny . Sedím tu na posteli ve svém krásném dvojlůžkovém pokoji, koukám do počítače a přemýšlím, s čím vším se s vámi podělit. Nakonec docházím k závěru, že bych vám přece mohla ve stručnosti představit, jak to u nás na oddělení vlastně chodí. Pak si, doufejme, uděláte jistý obrázek. Každý den se řídí podle pevně daného řádu . V sedm ráno vstáváme , steleme postele, občas jdeme vynést koš nebo si rychle skočíme do koupelny, která tvoří součást každého z pokojů. V 7:15 sestřičky vyhlásí rozcvičku . Nejedná se o nic organizovaného, prostě si jen zacvičíme, každý podle vlastních schopností a možností, tak, jak se mu jen zlíbí. O půl osmé přichází na řadu snídaně , obvykle rohlík s máslem či flórou a něčím na způsob sýru. Uplyne další hodina a máme tu ranní komunitu . O co se jedná? V relativně velké místnosti zva...

Milí čtenáři, dnes, 28. 2. 2018 , jsou tomu přesně dva týdny, kdy mě přijali do psychiatrické nemocnice a výzkumného centra zvaného NUDZ . Tímto článkem bych ráda navázala na 2 předchozí příspěvky ( Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 1. díl: Příjem , Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 2. díl: 1. týden ), v nichž popisuji svůj pobyt zde na oddělení poruch nálad 14 dní zpátky. Tentokrát se vrhnu do stručné charakteristiky posledního týdne, který jsem zde prožila. Věcí se událo mnoho. Před malou chviličkou se mnou mluvila velice hodná a laskavá sestřička . Řekla mi, že každá ze sester dostane přiděleno několik pacientů, kterým pak v době hospitalizace pomáhá, popovídá si s nimi, poskytne jim prostor svěřit se se svými starostmi. Já patřím k ní. Mohu za ní kdykoli zajít a říct jí naprosto cokoli. Chvilku jsme si povídaly. Ač mi není vůbec dobře, potěšila mě. Vstřícná slova a hodný člověk, to pohladí po duši… Včera jsem se pro změnu dozvěděla výsledky z...

Milý čtenáři, kalendář ukazuje 21. 2. 2018 . Je tomu již celý týden, co se nacházím v psychiatrické nemocnici a výzkumném centru nazývaném Národní ústav duševního zdraví , zkráceně jen NUDZ . Počáteční nadšení, které jsem popisovala v předchozím díle ze série článků o své hospitalizaci, opadlo a já kolem sebe, ostatně jako obvykle, začínám vidět chyby. Nejspíš jsem jimi posedlá, shledávám je na všem a na každém, bez výjimky, pořád… Doktoři mi první den připadali naprosto skvělí. Teď začínám trochu pochybovat, zvláště o tom svém. Nerada bych však vynášela ukvapené soudy a dělala předčasné závěry, s hodnocením proto počkám až do posledního dne. Sestřičky musím naopak vychválit již nyní. Už od počátku se mi zdály úžasné a svoje stanovisko nemohu než potvrdit. Nenarazila jsem tu na jedinou protivnou sestru. Všechny se hezky smějí a dovedou s člověkem krásně pomluvit, dodat naděje a odvahy. Velice si jich vážím. Jsou to opravdu osoby na svém místě. Vše se zača...

Ležela jsem v posteli. Ležela jsem v posteli a vnímala všechno kolem mě. Zvláštní, slabounce nakyslý pach věcí okolo, rovnou tvrdou postel - tvrdší než na jakou jsem byla zvyklá, tmu všude okolo mne, kromě malého okénka ve dveřích, které vedlo na chodbu, vyschlá ústa, oddychování z vedlejší postele a svůj vlastní dech a tlukot srdce. Přimkla jsem se víc ke svému plyšovému medvídkovi, který, jako jediný v mém okolí, mi připomínal domov. Myšlenky mi vířily. Jedna za druhou, furt dokola nepřestávají,nemůžu mysletale furt myslím tak rychle že nestíhám všechno vnímat a zkoumat! Rychle jsem se posadila. Už jsem to nemohla snést. Musela jsem něco dělat nebo se hrozilo, že se zblázním. Vstala jsem a co nejtišeji jsem vyšla na chodbu. Tam seděla dívka, která si četla knížku na pohovce - měla rozsvícené světlo. Podivila jsem se, jak je možné, že si má dovoleno číst. Za normálních okolností bych se k ní přidala. Ovšem na sbližování jsem opravdu náladu neměla. Podí...