Proprioceptivní hyposenzitivita
Milí čtenáři, sledujete-li náš blog již nějaký ten měsíc, možná si
vzpomínáte na jistou sérii článků zaměřující se na všemožné poruchy zpracování smyslových vjemů. Co to znamená? Zkrátka a dobře, píši o
odchylkách ve vyhodnocování signálů přicházejících do našeho mozku z nejrůznějších
smyslů. Tímto článkem bych na onu sérii ráda navázala. Tentokrát se společně podíváme pod pokličku
málo známé, přesto však nepříliš vzácné poruchy, proprioceptivní hyposenzitivitě.
Propriocepce, česky též polohocit, představuje
označení pro méně známý smysl, který zajišťuje vnímání našeho těla a jeho
jednotlivých částí v prostoru. Právě on je tedy zodpovědný za to, že
se dokážeme kupříkladu dotknout špičky nosu se zavřenýma očima, „cítíme“ totiž,
kde se náš nos nachází, aniž bychom ho museli vidět. Mozek některých lidí však
nedokáže zpracovávat proprioceptivní vjemy správným způsobem. Jedná-li se o náš
případ, pak dost možná trpíme proprioceptivní hypersenzitivitou,
kterou jsme si popsali v předchozím článku, nebo proprioceptivní
hyposenzitivitou, na niž se zaměříme dnes.
Nejprve si uveďme hlavní příznaky této odchylky,
abychom jí tak lépe porozuměli.
Žít jako člověk hyposenzitivní vůči proprioceptivním
stimulům v praxi znamená, částečně či zcela postrádat přirozenou schopnost cítit,
kde je lokalizováno naše tělo. Z toho důvodu jsme často velmi neobratní
a špatně odhadujeme vzdálenosti. V dětství nám může činit výrazné
problémy oblékání. Necítíme totiž, kde se přesně nacházejí naše
končetiny. Logicky je potom složité strefit se například rukou do rukávů.
Podobné těžkosti mohou samozřejmě přetrvávat do dospělosti, ačkoli se s věkem
obvykle zmírňují. Protože nám činí problémy vnímat, kde v prostoru vlastně jsme,
konstantně zažíváme jistou smyslovou deprivaci, kdy našemu mozku zkrátka
a dobře chybí informace o tom, kde se jednotlivé části našeho těla nalézají
vůči sobě navzájem i vůči okolí. Tento nedostatek podnětů způsobuje nepříjemné
pocity, proto se snažíme chybějící proprioceptivní vjemy nějakým způsobem
doplnit. Kupříkladu se nás může zmocnit tendence kousat si nehty, mnout
si prsty na rukou nebo stlačovat různé části těla, to vše ve snaze lépe si
uvědomit, kde se třeba právě naše prsty nacházejí. Velice často si užíváme čištění
zubů, neboť nám poskytuje potřebnou proprioceptivní stimulaci. Jako děti
často poskakujeme, úmyslně vrážíme do věcí, záměrně padáme
či žvýkáme konec propisovací tužky, popřípadě dolní okraje rukávů.
Máte-li doma dítě trpící touto poruchou, dost možná dokáže bez větších problémů
strávit hodiny skákáním na trampolíně, hraje si velmi neomaleně
s hračkami, často je ničí, nedokáže odhadnout, jak velkou silou
působit na předměty. Nesnáze s určením, jakou sílu bychom měli
vynaložit při konkrétních aktivitám, máme ostatně i v dospělosti. Často
nechtěně rozbijeme skleničku nebo talíř, protože ho uchopíme nesprávným
způsobem nebo málo pevně. Obvykle nám
také činí problém odhadnout, jak velký tlak vynaložit při psaní, popřípadě
kreslení. V praxi pak buď příliš „ryjeme“ nebo píšeme tak zlehka,
že jsou písmena stěží čitelná. V neposlední řadě pak milujeme pevné
objetí a přiléhavé těsné oblečení, obojí nám totiž pomáhá cítit naše
tělo.
Zde by tedy byly některé základní znaky naší poruchy.
V případě, že jste se našli ve většině z nich, existuje reálná
možnost, že s ní skutečně celý život žijete. Symptomy proprioceptivní hyposenzitivity mohou být obtěžující, někdy až krajně nepříjemné. Pokud se s ní potýkáme,
je nanejvýš prospěšné sestavit si vlastní sadu strategií, které nám život s ní
alespoň s části ulehčí. V každodenní existenci nám velmi pomůže těsné
oblečení, které nám umožňuje pocítit, kde jsou naše nohy, ruce a vůbec
všechny části našeho těla. Obtáhlé punčochy nebo tílka můžeme nosit i pod
klasickým oděvem. Máme-li potřebu posílit proprioceptivní stimulaci uvnitř úst,
kupme si například balík žvýkaček, které pak vytáhneme, jakmile pocítíme
potřebu. Za další možnou kompenzační strategii lze potom považovat zakoupení
takzvané těžké deky. Jedná se o obyčejnou přikrývku, jediný rozdíl
spočívá v tom, kolik váží. Je totiž, jak již název napovídá, oproti normálním dekám, podstatně těžší.
Kromě potřebných smyslových vjemů dokáže u některých lidí velmi dobře zahnat
nebo zmírnit stavy úzkosti a zkvalitnit spánek.
Co říct závěrem? Buďte kreativní v nalézání vlastních způsobů, jak si ulevit od smyslové deprivace. Nestyďte se přitom vůbec za nic. Klidně jako dospělí skákejte na trampolíně, pomáhá-li vám právě tento pohyb s vaší poruchou. Každý má přece právo na příjemný život, v němž jsou jeho potřeby naplněny, jak jen je to možné!
Co říct závěrem? Buďte kreativní v nalézání vlastních způsobů, jak si ulevit od smyslové deprivace. Nestyďte se přitom vůbec za nic. Klidně jako dospělí skákejte na trampolíně, pomáhá-li vám právě tento pohyb s vaší poruchou. Každý má přece právo na příjemný život, v němž jsou jeho potřeby naplněny, jak jen je to možné!
Ďakujem za popis.Je to ďalšia vec, ktorú som pochopila pri našich deťoch.
OdpovědětVymazatJsem ráda, že Vám článek posloužil. :)
VymazatDíky za šíření těchto velice opomíjených ale zcela ZÁSADNÍCH informaci.
OdpovědětVymazatTo já děkuju. Za hezký komentář. :)
VymazatMoc hezky napsané. :)
OdpovědětVymazatDěkuju. :)
Vymazat