Záznam pocitů člověka, pro něhož je radost třpytící se fialovou vlnou

Milí čtenáři, pro dnešní den jsem si připravila článek, který se poněkud liší od všech ostatních. Jedná se o svého druhu experiment. V současnosti si procházím čímsi na pomezí hypomanické a manické epizody. Rozhodla jsem se proto převést svoje emoce do podoby písmen, slov a vět. Pokusila jsem se zaznamenat svoje myšlenky naprosto volně, tak, jak přicházely a s jejich pomocí vyjádřit a popsat emoce, které prožívám.

Mám jistou odchylku s názvem synestezie. Zjednodušeně řečeno se jedná o jakési slučování vjemů z několika různých smyslových nebo kognitivních drah. V praxi to znamená následující. Synestéti kupříkladu vidí hudbu; písmena abecedy nebo čísla se jim automaticky spojují s určitou barvou; v moment, kdy ucítí jistou vůni, uslyší určitý tón… Druhů synestézie existuje mnoho. Ten můj spočívá v tom, že si každou emoci, kterou prožívám, zcela automaticky spojuji s určitou, stále stejnou barvou, kombinací barev, v některých případech i s tvarem. Ona barva mi skutečně vyrazí před očima a zcela mě obklopí.

V následujícím textu jsem věty, v kterých popisuju určitou emoci, obarvila takovou barvičkou, v jaké ji opravdu vidím. Touto formou bych vám ráda o něco více přiblížila způsob, kterým člověk se synestézií vnímá. Vše, o čem píši, je přitom zcela subjektivní, nejedná se tedy o zkušenosti všech lidí s bipolární poruchou ani všech synstétů. Přeji příjemné čtení. :)

Mám hypománii. Možná mánii. Já vlastně nevím, nejspíš… nejspíš jsem někde na pomezí.  

Stane se něco malého, sestra zakřičí na mou kočku, někdo mi odsekne nebo na mě promluví tónem, který se mi nelíbí, nelíbí a zároveň mě děsí, protože mu přesně nerozumím… Přesně tohle se stane a já jsem najednou strašně naštvaná, mám černo před očima, utíkají my myšlenky a nemohu je uchopit. Ta emoce mě ovládne, během několika sekund. V hlavě už mi nezbývá místo na nic jiného. Můj svět se zbarví do ruda, do rudo-hněda a já vzápětí zjišťuju, že už vlastně vidím jenom rudo-hnědě. Buší mi srdce, cítím ho, jak naráží do stěny mého hrudníku. Dýchám rychle, hodně rychle. A pak, dříve, než mi dojde, že bych se mohla aspoň pokusit ovládnout, vybuchnu. Pohádám se se všemi okolo nebo se prostě jenom zvednu ze židle, na které právě sedím, v křiku pronesu pár hnusných vět a odejdu. Když odcházím, vždycky prásknu dveřmi. Pak se rychle schovám ve svém pokoji, fláknu do stolu nebo mrštím polštářem o zeď a snažím se uklidnit, další půlhodinu, další hodinu… Prudký afekt je pryč, ale tam vevnitř jsem stále-rudo hnědá. Chci té emoci nějak uniknout, protože mě dusí a možná i trochu bolí. Nemohu ji snést. Ale ona se nechce vzdát, tak se mě drží jako klíště. Zjistím, že nedokážu vydržet sama, tak někomu napíšu nebo si píši jen tak, pro sebe.

A pak se ten vztek začne pomalu rozplývat, až nakonec úplně zmizí. Nahradí ho radost, stejná radost, kterou jsem cítila předtím, než mě někdo rozčílil. Jsem šťastná, strašně, strašně šťastná. Ano, po jistou dobu se ve mně mísí radost i vztek, ale pak zůstane jen ta radost a mě je najednou tak dobře… Euforie. Začnu tancovat nebo si zpívat, rychle běžím za někým, kdo je zrovna v dosahu a mluvím, mluvím, mluvím… Chodím sem a tam a zběsile rozhazuju rukama. Přitom se směju a nikdo nechápe čemu. Je mi to fuk. Sama přesně nevím, proč jsem se začala smát a vlastně mě to vůbec nezajímá.

Euforie je fialová vlna, která je prosetá malými, jasnými světélky. Jsou to světla hvězd. Ta vlna vládne v každičké části mého vnitřního světa, který je jí doslova zaplaven.  Někdy mě z čista jasna přepadne tak obrovský příval radosti, že se v té vlně začnu topit. Doslova lapám po dechu, nemohu dýchat. Chce se mi smát, ale nejde to, jakoby se ten zvuk zaseknul někde před mými hlasivkami. A tak jenom ustrnu s otevřenu pusou nebo jaksi zvláštně písknu, rozšíří se mi zorničky a zrychlí tep. Pak začnu mávat rukama, abych ten pocit trochu zptýlila. V těch okamžicích cítím, že je mi nádherně, ale víc, než by bylo dobré. Nemohu ten pocit ustát. Je to moc, prostě moc. Chci ho, ale zároveň si uvědomuju, že mě vlastně dusí a začíná být trochu nepříjemný, protože je silnější, než abych ho mohla zvládat.

Když mluvím, pak většinou o nemocech. Fascinují mě, tak moc mě zajímají… Chci o nich vědět všechno. Jen si na ně vzpomenu a už jsem nadšená. Protože chci vědět všechno, čtu, čtu a zase čtu. Trávím hodiny u svého počítače, kde si hledám stále další a další informace o dalších a dalších chorobách. Vlastně je toho mnohem víc… Autismus, schizotypální porucha, DNA, viry, očkování, imunita… Mám toho plnou hlavou, tohle je můj vesmír. Všechno svítí v sytě oranžovorůžových barvách. Stále se dozvídám tolik úžasných věcí, že musím prostě žasnout nad tím, jak moc nádherný a komplexní tento svět je. Když tak pročítám všemožné články, najednou mi něco dojde, prostě se mi rozsvítí v hlavě a já náhle rozumím. Například pochopím, jak je možné, že může jeden gen zodpovídat za stavbu několika bílkovin. Jindy si při sledování jakéhosi videa uvědomím, že by se viry napadající bakterie daly využít v léčbě bakteriálních onemocnění, abych se následně dočetla, že se spousta vědců zabývá přesně tím samým, ba co víc, experimenty dokazují, že to bude fungovat. V tyto chvíle jsem tak moc nadšená a tak neskutečně šťastná, že mi do očí vhrknou slzy a ostatně jako pokaždé, když mnou cloumá něco, co je až příliš silné, mám i teď pocit, že nemohu dýchat a že mě to nadšení nejspíš roztrhne zevnitř.

Ty emoce se přelévají jedna v druhou stále a stále dokola. Unáší mě jako divoká řeka a já se vlastně chci nechat unášet. Obvykle jsou to příjemné, krásné pocity. Někdy jsou příliš intenzivní a obrovské a v těch momentech bych si ráda na chvíli odpočinula, zároveň se jich ovšem nechci vzdát. Vždyť je mi přece dobře. Jeden z nejzrádnějších aspektů mánie je fakt, že se z ní člověk vlastně tak úplně vyléčit nechce.

Pozn. Aby bylo úplně jasno:

Červenohnědá – vztek

Fialová – euforie

Oranžovorůžová – nadšení

Zelenohnědá – nepříjemný pocit, který nedovedu dále specifikovat

Všechny barvy vnímá ve skutečnosti mnohem jasněji a zářivěji, ani odstíny nejsou zcela přesné. Jedná se pouze o hrubý obrázek. :)