Záznam pocitů člověka, pro něhož je radost třpytící se fialovou vlnou
Milí čtenáři, pro dnešní den
jsem si připravila článek, který se poněkud liší od všech ostatních. Jedná se o
svého druhu experiment. V současnosti si procházím čímsi na pomezí hypomanické
a manické epizody. Rozhodla jsem se proto převést svoje emoce do podoby písmen,
slov a vět. Pokusila jsem se zaznamenat svoje myšlenky naprosto volně, tak, jak
přicházely a s jejich pomocí vyjádřit a popsat emoce, které prožívám.
Mám jistou odchylku s názvem
synestezie. Zjednodušeně řečeno se jedná o jakési slučování vjemů z několika různých
smyslových nebo kognitivních drah. V praxi to znamená následující. Synestéti
kupříkladu vidí hudbu; písmena abecedy nebo čísla se jim automaticky
spojují s určitou barvou; v moment, kdy ucítí jistou vůni, uslyší
určitý tón… Druhů synestézie existuje mnoho. Ten můj spočívá v tom, že si
každou emoci, kterou prožívám, zcela automaticky spojuji s určitou, stále
stejnou barvou, kombinací barev, v některých případech i s tvarem. Ona barva
mi skutečně vyrazí před očima a zcela mě obklopí.
V následujícím textu jsem
věty, v kterých popisuju určitou emoci, obarvila takovou barvičkou, v jaké
ji opravdu vidím. Touto formou bych vám ráda o něco více přiblížila způsob,
kterým člověk se synestézií vnímá. Vše, o čem píši, je přitom zcela subjektivní, nejedná se tedy o zkušenosti všech lidí s bipolární poruchou ani všech synstétů. Přeji příjemné čtení. :)
Mám hypománii. Možná mánii. Já
vlastně nevím, nejspíš… nejspíš jsem někde na pomezí.
Stane
se něco malého, sestra zakřičí na mou kočku, někdo mi odsekne nebo na mě
promluví tónem, který se mi nelíbí, nelíbí a
zároveň mě děsí, protože mu přesně nerozumím…
Přesně tohle se stane a já jsem najednou
strašně naštvaná, mám černo před očima, utíkají my myšlenky a nemohu je
uchopit. Ta emoce mě ovládne, během několika sekund. V hlavě už mi nezbývá
místo na nic jiného. Můj svět se zbarví do ruda, do rudo-hněda a já vzápětí
zjišťuju, že už vlastně vidím jenom rudo-hnědě. Buší mi srdce, cítím ho, jak
naráží do stěny mého hrudníku. Dýchám rychle, hodně rychle. A pak, dříve, než
mi dojde, že bych se mohla aspoň pokusit ovládnout, vybuchnu. Pohádám se se
všemi okolo nebo se prostě jenom zvednu ze židle, na které právě sedím,
v křiku pronesu pár hnusných vět a odejdu. Když odcházím, vždycky prásknu
dveřmi. Pak se rychle schovám ve svém pokoji, fláknu do stolu nebo mrštím
polštářem o zeď a snažím se uklidnit, další půlhodinu, další hodinu… Prudký
afekt je pryč, ale tam vevnitř jsem stále-rudo hnědá. Chci té emoci nějak
uniknout, protože mě dusí a možná i trochu bolí. Nemohu ji snést. Ale ona se
nechce vzdát, tak se mě drží jako klíště. Zjistím, že nedokážu vydržet sama,
tak někomu napíšu nebo si píši jen tak, pro sebe.
A pak
se ten vztek
začne pomalu rozplývat, až nakonec úplně zmizí. Nahradí ho radost, stejná
radost, kterou jsem cítila předtím, než mě
někdo rozčílil. Jsem šťastná, strašně,
strašně šťastná. Ano, po jistou dobu se ve mně mísí radost i vztek, ale pak zůstane
jen ta radost a mě je najednou tak dobře… Euforie. Začnu tancovat nebo si
zpívat, rychle běžím za někým, kdo je zrovna v dosahu a mluvím, mluvím,
mluvím… Chodím sem a tam a zběsile rozhazuju rukama. Přitom se směju a nikdo
nechápe čemu. Je mi to fuk. Sama přesně nevím, proč jsem se začala smát a
vlastně mě to vůbec nezajímá.
Euforie
je fialová vlna, která je prosetá malými, jasnými světélky. Jsou to světla hvězd.
Ta vlna vládne v každičké části mého vnitřního světa, který je jí doslova
zaplaven. Někdy mě z čista jasna
přepadne tak obrovský příval radosti, že se v té vlně začnu topit. Doslova
lapám po dechu, nemohu dýchat. Chce se mi smát, ale nejde to, jakoby se ten
zvuk zaseknul někde před mými hlasivkami. A tak jenom ustrnu s otevřenu pusou
nebo jaksi zvláštně písknu, rozšíří se mi zorničky a zrychlí tep. Pak začnu mávat
rukama, abych ten pocit trochu zptýlila. V těch okamžicích cítím, že je mi
nádherně, ale víc, než by bylo dobré. Nemohu ten pocit ustát. Je to moc, prostě
moc. Chci ho, ale zároveň si uvědomuju, že mě vlastně dusí a začíná být trochu
nepříjemný, protože je silnější, než abych ho mohla zvládat.
Když mluvím, pak většinou o nemocech.
Fascinují mě, tak moc mě zajímají… Chci o nich vědět všechno. Jen si na ně
vzpomenu a už jsem nadšená. Protože chci vědět všechno, čtu, čtu a zase čtu. Trávím
hodiny u svého počítače, kde si hledám stále další a další informace o dalších
a dalších chorobách. Vlastně je toho mnohem víc… Autismus, schizotypální
porucha, DNA, viry, očkování, imunita… Mám toho plnou hlavou, tohle je můj vesmír.
Všechno svítí v sytě oranžovorůžových barvách. Stále se dozvídám tolik
úžasných věcí, že musím prostě žasnout nad tím, jak moc nádherný a komplexní tento
svět je. Když tak pročítám všemožné články, najednou mi něco dojde, prostě se
mi rozsvítí v hlavě a já náhle rozumím. Například pochopím, jak je možné,
že může jeden gen zodpovídat za stavbu několika bílkovin. Jindy si při
sledování jakéhosi videa uvědomím, že by se viry napadající bakterie daly
využít v léčbě bakteriálních onemocnění, abych se následně dočetla, že se
spousta vědců zabývá přesně tím samým, ba co víc, experimenty dokazují, že to
bude fungovat. V tyto chvíle jsem tak moc nadšená a tak neskutečně šťastná, že mi do očí vhrknou slzy a
ostatně jako pokaždé, když mnou cloumá něco, co je až příliš silné, mám i teď
pocit, že nemohu dýchat a že mě to nadšení nejspíš roztrhne zevnitř.
Ty emoce se přelévají jedna v druhou
stále a stále dokola. Unáší mě jako divoká řeka a já se vlastně chci nechat
unášet. Obvykle jsou to příjemné, krásné pocity. Někdy jsou příliš intenzivní a
obrovské a v těch momentech bych si ráda na chvíli odpočinula, zároveň se
jich ovšem nechci vzdát. Vždyť je mi přece dobře. Jeden z nejzrádnějších aspektů
mánie je fakt, že se z ní člověk vlastně tak úplně vyléčit nechce.
Pozn. Aby bylo úplně
jasno:
Červenohnědá
– vztek
Fialová
– euforie
Oranžovorůžová
– nadšení
Zelenohnědá
– nepříjemný pocit, který nedovedu dále specifikovat
Všechny barvy vnímá ve
skutečnosti mnohem jasněji a zářivěji, ani odstíny nejsou zcela přesné. Jedná
se pouze o hrubý obrázek. :)
Moniko, prostě to nejde nekomentovat - fascinujete mě, moc vám držím pěsti, ať vám tyhle články pomáhají v nadhledu a nám všem pomáhají pochopit...
OdpovědětVymazatMoc vám děkuju. :-)
VymazatAj ja mám synestéziu, vidím každé písmeno inou farbou, udalosti v priestoroch a niekedy (čo aj mňa prekvapuje) v určitých tónoch aj farby. Naozaj, ale naozaj nedokážem pochopiť, ako by som žila bez toho. Neviem si to ani predstaviť! :D
OdpovědětVymazatJá taky ne, je to prostě elementární součást nejspíš úplně každého, kdo ji má. Tuto odchylku jsem znala už dávno, ale ani mě nenapadlo, že bych ji měla taky. Byla pro mne moc samozřejmá na to, abych vůbec přemýšlela o tom, že třeba nemusí jít o běžnou věc.
VymazatMonicko,moc Ti dekuji za barvite vykresleni Tvych pocitu.Jsi uzasna a uprimne otevrena ve svych sdelenich.Tva touha dovidat se stale vic a poznatky spojovat a vyhodnocovat je fascinujici.Diky.
OdpovědětVymazatDěkuju. Jsem moc ráda, že Vám moje příspěvky něco přináší. :-)
Vymazat