Imaginární světy jednoho autisty

Pohled na autismus a ty, kteří s ním žijí, se neustále vyvíjí a mění. Dříve byl například velice často spojován s nedostatkem představivosti. Tyto a podobné názory pramenily mimo jiné z faktu, že si autistické děti mnohdy nehrají tak, jako jejich neurotypičtí vrstevníci. Malý autista si často raději převrátí autíčko vzhůru nohama a otáčí s jeho koly, než aby s ním jezdil po zemi; raději staví kostičky do řady na základě barev nebo tvarů, než aby je použil k postavení hradu. Soudě podle tohoto deficitu ve fantazijní hře došli mnozí k závěru, že autisté obecně postrádají představivost, fantazii.

V současnosti od tohoto stanoviska většina vědecké obce spíše ustupuje. Naopak se ukazuje, že mnoho autistů mírou svojí představivosti dalece převyšuje mnohé jiné. Co se týče kreativity, některé studie nasvědčují tomu, že jsou lidé s PAS kreativní trochu jiným způsobem než ostatní, ani náhodou však méně. My, reálně existující autisté, jsme toho ostatně důkazem. Vždyť z našich řad pochází nebo pocházelo tolik talentovaných umělců, malířů, spisatelů, režisérů, tvůrců počítačových her… Hans Christian Anderson, Tim Burton, Lewis Carroll, Emily Dickinson, ti všichni nejspíš patří nebo patřili mezi autisty.

Některé autistické děti a vlastně i dospělí si vytváří ve svých myslích celé imaginární světy nebo se přátelí s imaginárními kamarády. Ti jim na rozdíl od skutečných lidí rozumí, hrají si s nimi, mají je rádi. O velké představivosti a fantazii se mluví hlavně v souvislosti s autistickými dívkami, jsem však přesvědčena o tom, že se do fantazijních světů a za neviditelnými kamarády uchyluje i mnoho chlapců.

Sama mezi autisty s velkou fantazií patřím. Imaginárního kamaráda jako takového jsem nikdy neměla, zato jsem však pravidelně navštěvovala a stále navštěvuju spousty imaginárních světů, hlavou mi víří všemožné smyšlené příběhy… Jako dítě jsem ve svých fantaziích trávila většinu času, utíkala jsem do nich před realitou, která obvykle nebývala příliš hezká, schovávala jsem se v nich, když mi nebylo dobře, když jsem měla strach… Můj vnitřní prostor představoval způsob, jak se vypořádat s okolím, se životem.

První fantazijní svět, na který si vzpomínám, jsem si vymyslela kdysi ve školce. Nebyli v něm lidé, zvířata ani pohádkové bytosti. Skládal se pouze z barev a příjemných tónů. Byl sytě červený, místy tmavě modrý a všude svítila tlumená, krásně bílá světélka. Ty barvy nebyly statické, připomínaly obláčky z vaty, vyplňovaly celý prostor, který působil útulně a uzavřeně, přitom se však táhl do nekonečna, rozpínaly se, přelévaly se na všechny možné strany. Občas v tom světě zazněl příjemný zvuk, většinou hlas flétny. Ukryla jsem se v něm pokaždé, když jsem měla z dětí ve školce strach nebo když mi dávaly najevo, že mezi ně nepatřím, že nejsem jako oni. Vždy jsem se v něm zcela ztratila a v těch chvílích mi bylo dobře.

Podobný svět jsem si vytvořila ještě jednou, jsi v 6 letech. Sestával z bílých mraků, na kterých jsem seděla, ležela, proplouvala mezi nimi.

Většinu imaginárních krajin však obývali lidé a já v nich existovala v trochu pozměněné podobě. Někdy jsem si vymyslela jakousi zidealizovanou verzi sebe samé, jindy jsem se tímto způsobem vyrovnávala s reálnými problémy, které jsem měla a prožívala jsem je ve svých představách na pozadí mnohdy fantaskního příběhu. Často jsem si do svých světů promítala touhy, přání a zájmy, které defakto utvářely můj život.

Kdysi dávno jsem se tak stala jasnovidným africkým dítětem, které žilo uprostřed pralesa, předpovídalo budoucnost, vidělo aury lidí, stromů i zvířat a nakonec vyrostlo v šamana kmene. Jindy si pro mě přiletěli mimozemšťané a já s nimi cestovala vesmírem na jejich lodi. Někdy jsem se rovnou narodila na jiné planetě. Jednou jsem putovala z potápějící se Atlantidy se svou dokonalou přítelkyní na malé loďce na Antarktidu, která nebyla vůbec zamrzlá. Naopak, obrůstaly ji bizardní rostliny a byla plná zvířat.

Motiv ideálního kamaráda se vlastně objevoval téměř v každém z příběhů. V té době jsem kamarády neměla a toužila jsem po nich. Tam vevnitř, v mojí fantazii, však existovat mohli, vlastně mi mohli být bližší, podobnější, mohlo jim na mně a mně na nich záležet tisíckrát víc, než by se tomu mohlo ve skutečném životě stát.

Čím starší jsem byla a čím více se stupňovaly moje problémy s náladou, pocit izolovanosti a samoty, v tím pochmurnější a temnější místa se moje světy měnily. Většinou jsem v nich nakonec umřela a tím zanikly, nebo možná existovaly dál, jen beze mě, zapomenuté někde hluboko v zákoutích mé mysli. Ve 13 letech jsem se v představách proměnila v geniální blonďatou dívku s modrýma očima, kterou fascinovala matematika a astronomie, ve škole ji šikanovali a doma nechápali. Pak si konečně našla kamarádku, která s ní trávila většinu času, tajně ji navštěvovala v jejím pokoji a vedla s ní nekonečné filozofické debaty. Nakonec se však ukázalo, že ji nikdo kromě ní nevidí. Pak, krátce potom, co jsem v roli toho děvčete zjistila, že svoji kamarádku vidím jenom já, mě neviditelný portál přenesl do středu pouště Gobi, kde jsem nakonec zemřela žízní.

Někdy v osmé třídě mě začalo fascinovat AIDS. Byl to vůbec nejintenzivnější, nejhlubší zájem, který jsem kdy měla. Nevydržela jsem o té nemoci nepřemýšlet ani 10 minut. V té době ve mně ovšem vrcholil pocit, že je se mnou něco nesmírně špatně, že všechno, co ke mně patří, vlastně prostupuje špatnost. Svůj zájem jsem se snažila potlačit, to však vzhledem k jeho intenzitě proveditelné nebylo. Tak jsem ho alespoň schovala. Byl jediným, o kterém jsem s okolím nepromluvila ani slova a o němž jsem si četla pouze tajně na internetu. Sama, bez toho, abych ho sdílela s ostatními, jsem téměř nemohla vydržet. Proto jsem si vymyslela patnáctiletou HIV pozitivní holku, která jezdila po celé zemi a dělala o své nemoci osvětu. Jmenovala se Kája. Tu postavu jsem téměř milovala. V jednu chvíli jsem se dokonce skoro přesvědčila o tom, že je reálná a že ji jednou potkám.

Později, když jsem nastoupila na gymnázium, jsem už imaginární světy nenavštěvovala tak často jako předtím. Jen občas, když jsem potřebovala na chvíli vydechnout, jsem do nich krátce nakoukla. Nakonec jsem na ně skoro zapomněla. V nejtěžších depresích se moje koncentrace zhoršila natolik, že jsem souvislý příběh ani nedovedla vymyslet. Tehdy se mně v hlavě odehrával jediný scénář, jako zaseknutý film. Běžela jsem temným, nekonečným prostorem, kolem mě šlehala ostrá barevná světla, která pálila do očí a já utíkala, utíkala, aniž bych věděla před čím a kam, utíkala a nemohla utéct.

Dnes poprvé o svém vnitřním světě vyprávím ostatním. Nikdy dřív bych to nedokázala. Mé příběhy jsou pro mě hluboce osobní, ukrývající nejtemnější obavy i vysněná přání. Byť jen pouhé naznačení, co se v mých světech odehrává, pro mě roky představovalo něco nemyslitelného. Do detailů popsat, jak vypadají a kým v nich jsem, naprosto nepřicházelo v úvahu. Ani teď bych o nich nedovedla promluvit. Psaní je však vždycky jednoduší. Proto tedy píšu, místo toho, abych mluvila.

I to málo, co jsem napsala, je pro mě mnoho, je pro mě obrovským pokrokem. Dřív jsem nenáviděla všechno to, co jsem. Moje myšlenky, pocity, problémy, veškerá jinakost, dokonce moje zájmy, to vše mi přišlo špatné.  Měla jsem pocit, že na mně není nic dobrého, že jsem pokažená, v každém směru.

Teď už chápu, že to není pravda. Mám se mnohem radši než kdy dříve a vím, že jsem důležitý člověk, který může být tím, kým je, aniž by na tom bylo cokoli zlého.

Píšu tedy o svém vnitřním životě a vím, že to nevadí.


Pozn. Obrázek v dnešním článku pochází od talentované umělkyně, která na internetu vystupuje jakuo Qinni a jejíž obrazy naprosto přesně vystihují moje pocity.

Komentáře

  1. Moniko, fakt mě fascinujete jako nádherná bytost...Ne jen, že to nevadí!!!Vy ty svoje imaginární světy můžete dokonce využít k vyřešení zdravotních obtíží! V těch představách můžete dávat průchod všem svým představám a emocím, pozorovat je, povídat si s nimi - to je obrovsky léčivý proces, tedy aspoň jak ho vnímám já. Je to DAR! Fandím vašim vnitřním světům, to je nádhera!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to tak právě vždycky podvědomě dělala, už od malička. Ano, je to v podstatě tak, jak píšete, léčila jsem se tím, zpracovávala si věci, s nimiž jsem se potýkala. A dělám to dodnes. :) Moc vám děkuju za krásný komentář. :)

      Vymazat
  2. Monulko,moc dekuji za nadherne vykresleni Tvych vnitrnich pocitu behem Tveho zivota.Moc za to dekuji,cte se to jako kniha.Jsi uzasna a je dobre,ze o tom vsem dokazes psat.Tva sdeleni mohou pomoci nejen autistum,ale i jejich rodicum a okoli.Dekuji Ti za prinosne clanky a Tvoje vykresleni dosavadniho zivota v kostce.Verim,ze jako autista asperger toho v zivote hodne dokazes a ze rozsiris rady vyse uvedenych osobnosti.Drzim Ti palce v Tvem dalsim pusobeni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. S tímto článkem jsem si dala hodně práce, psala ho dlouho, mockrát ho po sobě pročítala. Každopádně si však myslím, že se nakonec povedl. Jsem ráda, že se líbí.

      Vymazat
  3. Fascinujúce, že niekto môže mať taký bohatý vnútorný život. Ako človek dosť logicky zameraný s nie až tak dobrou predstavivosťou som fakt udivený. Veľmi pekne napísané :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :-) Také jsem hodně zaměřena na logiku, vlastně bych řekla, že přemýšlím přísně logicky, ale fantazii mám velikou. Když jsem byla mladší, do mého života velkou měrou zasahovala esoterika, různé duchovní směry, částečně i mystika. Do velké míry to vycházelo v prostředí, v kterém jsem vyrůstala. Moje rodina je, řekla bych, zaměřená tímto směrem. Proto se motivy korespondující s těmito tématy objevovaly i v mých příbězích. Dnes ke světu přistupuju, řekla byc,h jinak, proto se změnili i vnitřní světy, které mám. Jejich funkce je ovšem stále stejná a opravdu dělají můj vnitřní život bohatým.

      Vymazat
  4. Nedovedu ani popsat tu radost, kterou ve me clanek vyvolal. To, ze psani je sebe- lecba, by se melo vyucovat ve skolach...krasne vam poslouzilo, leci vas nadherne. Moniko - jste uzasna bytost od slova byt, to byti je mnohem zajimavejsi nez u bytosti NT a pisete o svych svetech neoddiskutovatelne zajimave.
    Diky 🌸🌸🌸🌸💮

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc vám děkuju. :-) Ani bych nevěřila, že je na světě tolik dobrých lidí, kteří dovedou člověka potěšit krásnými slovy. Moc si vážím toho, co jste mi napsala. Je skvělé vidět, že moje články pomáhají nejen mně, ale i ostatním, že jim přináší nové informace, radost, zábavu.

      Vymazat
  5. Děkuju.Ačkoliv nemám PAS,rozumím..i ja měla své světy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já zase děkuju za komentář. :-) Zajímalo by mě, kolik lidí tyto světy v konečném důsledku má. Snad se brzy objeví nějaké studide se statistikami.

      Vymazat
  6. Moniko, máte môj veľký obdiv, že ste toto zverejnila pre nás. Úžasne ste popísala vnútorný svet, bohatý, plný nádhernej fantázie. Je to liečba a zároveň nádej pre nás, ktorí máme v rodinách takéto detičky, ktoré s nami nekomunikujú, veríme, že ZATIAĽ. Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za váš komentář. Od doby, co jsem článek napsala, už uplynula nějaká ta doba. Zpětně jsem však velmi ráda, že jsem jej zveřejnila. Promluvit na blogu o svých nejvnitřnějších fantaziích a snech mi pomohlo lépe přijmout i ty, kterými jsem řešila a do jisté míry stále řeším svoji bolet. Teď už bych o některých ze svých starých světů dovedla i trochu mluvit, nejen psát. Vašim dětem přeju moc štěstí. Jsem si jistá, že mají taky bohatý vnitřní svět a doufám. Snad se ho co nejdříve naučí vyjádřit, jakoukoli formou.

      Vymazat
  7. Cital som na internete Vasu pracu o vesmire. Je vyborne napisana s velkou predstavivostou a aj exaktnou logikou. Moj nazor je ze vesmir je nularozmerny, aj ked sa tu nechcem o tom velmi rozpisovat. Som asperger a ako dieta dom na zds prezil ucitelsku sikanu. Skusali sa presvedcit mojich rodicou ze som nenormalny. Vrchol bolo ked isty "odbornik" povedal mojmu otcovi ze som charakterovk zavadny. Potom som sa dostal na matematicke gymnazium a studoval som na mff a bolo to uplne bezproblemov. Odvtedy mam pokoj. Az v roku 1986 vo vojenskej nemocnici v plzni zistili nieco co sa vola dnes AS.

    OdpovědětVymazat
  8. Ak by Vas to zaujimalo existuje vyborna kniha the order of time. Napisal ju taliansky fyzik carlo rovelli.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat