Imaginární světy jednoho autisty
Pohled na autismus a ty, kteří s ním
žijí, se neustále vyvíjí a mění. Dříve byl například velice často spojován s nedostatkem
představivosti. Tyto a podobné názory pramenily mimo jiné z faktu, že
si autistické děti mnohdy nehrají tak, jako jejich neurotypičtí vrstevníci.
Malý autista si často raději převrátí autíčko vzhůru nohama a otáčí s jeho
koly, než aby s ním jezdil po zemi; raději staví kostičky do řady na
základě barev nebo tvarů, než aby je použil k postavení hradu. Soudě podle
tohoto deficitu ve fantazijní hře došli mnozí k závěru, že autisté obecně postrádají
představivost, fantazii.
V současnosti od tohoto
stanoviska většina vědecké obce spíše ustupuje. Naopak se ukazuje, že mnoho autistů
mírou svojí představivosti dalece převyšuje mnohé jiné. Co se týče
kreativity, některé studie nasvědčují tomu, že jsou lidé s PAS kreativní trochu
jiným způsobem než ostatní, ani náhodou však méně. My, reálně existující autisté,
jsme toho ostatně důkazem. Vždyť z našich řad pochází nebo pocházelo tolik
talentovaných umělců, malířů, spisatelů, režisérů, tvůrců počítačových her…
Hans Christian Anderson, Tim Burton, Lewis Carroll, Emily Dickinson, ti všichni
nejspíš patří nebo patřili mezi autisty.
Některé autistické děti a vlastně
i dospělí si vytváří ve svých myslích celé imaginární světy nebo se
přátelí s imaginárními kamarády. Ti jim na rozdíl od skutečných lidí
rozumí, hrají si s nimi, mají je rádi. O velké představivosti a fantazii
se mluví hlavně v souvislosti s autistickými dívkami, jsem však
přesvědčena o tom, že se do fantazijních světů a za neviditelnými kamarády uchyluje
i mnoho chlapců.
Sama mezi autisty s velkou fantazií
patřím. Imaginárního kamaráda jako takového jsem nikdy neměla, zato jsem
však pravidelně navštěvovala a stále navštěvuju spousty imaginárních světů,
hlavou mi víří všemožné smyšlené příběhy… Jako dítě jsem ve svých fantaziích
trávila většinu času, utíkala jsem do nich před realitou, která obvykle
nebývala příliš hezká, schovávala jsem se v nich, když mi nebylo dobře,
když jsem měla strach… Můj vnitřní prostor představoval způsob, jak se
vypořádat s okolím, se životem.
První fantazijní svět, na který
si vzpomínám, jsem si vymyslela kdysi ve školce. Nebyli v něm lidé, zvířata
ani pohádkové bytosti. Skládal se pouze z barev a příjemných tónů.
Byl sytě červený, místy tmavě modrý a všude svítila tlumená, krásně bílá
světélka. Ty barvy nebyly statické, připomínaly obláčky z vaty, vyplňovaly
celý prostor, který působil útulně a uzavřeně, přitom se však táhl do nekonečna,
rozpínaly se, přelévaly se na všechny možné strany. Občas v tom světě zazněl
příjemný zvuk, většinou hlas flétny. Ukryla jsem se v něm pokaždé, když
jsem měla z dětí ve školce strach nebo když mi dávaly najevo, že mezi ně
nepatřím, že nejsem jako oni. Vždy jsem se v něm zcela ztratila a v těch
chvílích mi bylo dobře.
Podobný svět jsem si vytvořila ještě
jednou, jsi v 6 letech. Sestával z bílých mraků, na kterých
jsem seděla, ležela, proplouvala mezi nimi.
Většinu imaginárních krajin však obývali
lidé a já v nich existovala v trochu pozměněné podobě. Někdy
jsem si vymyslela jakousi zidealizovanou verzi sebe samé, jindy jsem se tímto
způsobem vyrovnávala s reálnými problémy, které jsem měla a prožívala jsem
je ve svých představách na pozadí mnohdy fantaskního příběhu. Často jsem si do
svých světů promítala touhy, přání a zájmy, které defakto utvářely můj život.
Kdysi dávno jsem se tak stala jasnovidným
africkým dítětem, které žilo uprostřed pralesa, předpovídalo budoucnost, vidělo
aury lidí, stromů i zvířat a nakonec vyrostlo v šamana kmene. Jindy si pro
mě přiletěli mimozemšťané a já s nimi cestovala vesmírem na jejich lodi. Někdy
jsem se rovnou narodila na jiné planetě. Jednou jsem putovala z potápějící se
Atlantidy se svou dokonalou přítelkyní na malé loďce na Antarktidu, která nebyla
vůbec zamrzlá. Naopak, obrůstaly ji bizardní rostliny a byla plná zvířat.
Motiv ideálního kamaráda
se vlastně objevoval téměř v každém z příběhů. V té době jsem
kamarády neměla a toužila jsem po nich. Tam vevnitř, v mojí fantazii, však
existovat mohli, vlastně mi mohli být bližší, podobnější, mohlo jim na mně a mně
na nich záležet tisíckrát víc, než by se tomu mohlo ve skutečném životě stát.
Čím starší jsem byla a čím více
se stupňovaly moje problémy s náladou, pocit izolovanosti a samoty, v tím pochmurnější
a temnější místa se moje světy měnily. Většinou jsem v nich nakonec
umřela a tím zanikly, nebo možná existovaly dál, jen beze mě, zapomenuté někde
hluboko v zákoutích mé mysli. Ve 13 letech jsem se v představách proměnila
v geniální blonďatou dívku s modrýma očima, kterou fascinovala
matematika a astronomie, ve škole ji šikanovali a doma nechápali. Pak si
konečně našla kamarádku, která s ní trávila většinu času, tajně ji
navštěvovala v jejím pokoji a vedla s ní nekonečné filozofické
debaty. Nakonec se však ukázalo, že ji nikdo kromě ní nevidí. Pak, krátce
potom, co jsem v roli toho děvčete zjistila, že svoji kamarádku vidím
jenom já, mě neviditelný portál přenesl do středu pouště Gobi, kde jsem nakonec zemřela žízní.
Někdy v osmé třídě mě začalo
fascinovat AIDS. Byl to vůbec nejintenzivnější, nejhlubší zájem, který
jsem kdy měla. Nevydržela jsem o té nemoci nepřemýšlet ani 10 minut. V té době
ve mně ovšem vrcholil pocit, že je se mnou něco nesmírně špatně, že všechno, co
ke mně patří, vlastně prostupuje špatnost. Svůj zájem jsem se snažila potlačit,
to však vzhledem k jeho intenzitě proveditelné nebylo. Tak jsem ho alespoň
schovala. Byl jediným, o kterém jsem s okolím nepromluvila ani slova a o
němž jsem si četla pouze tajně na internetu. Sama, bez toho, abych ho sdílela s ostatními,
jsem téměř nemohla vydržet. Proto jsem si vymyslela patnáctiletou HIV pozitivní
holku, která jezdila po celé zemi a dělala o své nemoci osvětu. Jmenovala se
Kája. Tu postavu jsem téměř milovala. V jednu chvíli jsem se dokonce skoro
přesvědčila o tom, že je reálná a že ji jednou potkám.
Později, když jsem nastoupila na
gymnázium, jsem už imaginární světy nenavštěvovala tak často jako předtím. Jen
občas, když jsem potřebovala na chvíli vydechnout, jsem do nich krátce
nakoukla. Nakonec jsem na ně skoro zapomněla. V nejtěžších depresích se moje koncentrace zhoršila natolik, že jsem souvislý příběh ani nedovedla
vymyslet. Tehdy se mně v hlavě odehrával jediný scénář, jako zaseknutý
film. Běžela jsem temným, nekonečným prostorem, kolem mě šlehala ostrá barevná
světla, která pálila do očí a já utíkala, utíkala, aniž bych věděla před čím a
kam, utíkala a nemohla utéct.
Dnes poprvé o svém vnitřním světě
vyprávím ostatním. Nikdy dřív bych to nedokázala. Mé příběhy jsou pro mě hluboce
osobní, ukrývající nejtemnější obavy i vysněná přání. Byť jen pouhé
naznačení, co se v mých světech odehrává, pro mě roky představovalo něco nemyslitelného.
Do detailů popsat, jak vypadají a kým v nich jsem, naprosto nepřicházelo v úvahu.
Ani teď bych o nich nedovedla promluvit. Psaní je však vždycky jednoduší. Proto
tedy píšu, místo toho, abych mluvila.
I to málo, co jsem napsala, je
pro mě mnoho, je pro mě obrovským pokrokem. Dřív jsem nenáviděla všechno to, co
jsem. Moje myšlenky, pocity, problémy, veškerá jinakost, dokonce moje zájmy, to
vše mi přišlo špatné. Měla jsem pocit,
že na mně není nic dobrého, že jsem pokažená, v každém směru.
Teď už chápu, že to není pravda.
Mám se mnohem radši než kdy dříve a vím, že jsem důležitý člověk, který může
být tím, kým je, aniž by na tom bylo cokoli zlého.
Píšu tedy o svém vnitřním životě
a vím, že to nevadí.
Pozn. Obrázek v dnešním článku pochází od talentované umělkyně, která na internetu vystupuje jakuo Qinni a jejíž obrazy naprosto přesně vystihují moje pocity.
Moniko, fakt mě fascinujete jako nádherná bytost...Ne jen, že to nevadí!!!Vy ty svoje imaginární světy můžete dokonce využít k vyřešení zdravotních obtíží! V těch představách můžete dávat průchod všem svým představám a emocím, pozorovat je, povídat si s nimi - to je obrovsky léčivý proces, tedy aspoň jak ho vnímám já. Je to DAR! Fandím vašim vnitřním světům, to je nádhera!
OdpovědětVymazatJá jsem to tak právě vždycky podvědomě dělala, už od malička. Ano, je to v podstatě tak, jak píšete, léčila jsem se tím, zpracovávala si věci, s nimiž jsem se potýkala. A dělám to dodnes. :) Moc vám děkuju za krásný komentář. :)
VymazatMonulko,moc dekuji za nadherne vykresleni Tvych vnitrnich pocitu behem Tveho zivota.Moc za to dekuji,cte se to jako kniha.Jsi uzasna a je dobre,ze o tom vsem dokazes psat.Tva sdeleni mohou pomoci nejen autistum,ale i jejich rodicum a okoli.Dekuji Ti za prinosne clanky a Tvoje vykresleni dosavadniho zivota v kostce.Verim,ze jako autista asperger toho v zivote hodne dokazes a ze rozsiris rady vyse uvedenych osobnosti.Drzim Ti palce v Tvem dalsim pusobeni.
OdpovědětVymazatDěkuju. S tímto článkem jsem si dala hodně práce, psala ho dlouho, mockrát ho po sobě pročítala. Každopádně si však myslím, že se nakonec povedl. Jsem ráda, že se líbí.
VymazatFascinujúce, že niekto môže mať taký bohatý vnútorný život. Ako človek dosť logicky zameraný s nie až tak dobrou predstavivosťou som fakt udivený. Veľmi pekne napísané :-)
OdpovědětVymazatDěkuju. :-) Také jsem hodně zaměřena na logiku, vlastně bych řekla, že přemýšlím přísně logicky, ale fantazii mám velikou. Když jsem byla mladší, do mého života velkou měrou zasahovala esoterika, různé duchovní směry, částečně i mystika. Do velké míry to vycházelo v prostředí, v kterém jsem vyrůstala. Moje rodina je, řekla bych, zaměřená tímto směrem. Proto se motivy korespondující s těmito tématy objevovaly i v mých příbězích. Dnes ke světu přistupuju, řekla byc,h jinak, proto se změnili i vnitřní světy, které mám. Jejich funkce je ovšem stále stejná a opravdu dělají můj vnitřní život bohatým.
VymazatNedovedu ani popsat tu radost, kterou ve me clanek vyvolal. To, ze psani je sebe- lecba, by se melo vyucovat ve skolach...krasne vam poslouzilo, leci vas nadherne. Moniko - jste uzasna bytost od slova byt, to byti je mnohem zajimavejsi nez u bytosti NT a pisete o svych svetech neoddiskutovatelne zajimave.
OdpovědětVymazatDiky 🌸🌸🌸🌸💮
Moc vám děkuju. :-) Ani bych nevěřila, že je na světě tolik dobrých lidí, kteří dovedou člověka potěšit krásnými slovy. Moc si vážím toho, co jste mi napsala. Je skvělé vidět, že moje články pomáhají nejen mně, ale i ostatním, že jim přináší nové informace, radost, zábavu.
VymazatDěkuju.Ačkoliv nemám PAS,rozumím..i ja měla své světy.
OdpovědětVymazatJá zase děkuju za komentář. :-) Zajímalo by mě, kolik lidí tyto světy v konečném důsledku má. Snad se brzy objeví nějaké studide se statistikami.
VymazatMoniko, máte môj veľký obdiv, že ste toto zverejnila pre nás. Úžasne ste popísala vnútorný svet, bohatý, plný nádhernej fantázie. Je to liečba a zároveň nádej pre nás, ktorí máme v rodinách takéto detičky, ktoré s nami nekomunikujú, veríme, že ZATIAĽ. Ďakujem.
OdpovědětVymazatDěkuji za váš komentář. Od doby, co jsem článek napsala, už uplynula nějaká ta doba. Zpětně jsem však velmi ráda, že jsem jej zveřejnila. Promluvit na blogu o svých nejvnitřnějších fantaziích a snech mi pomohlo lépe přijmout i ty, kterými jsem řešila a do jisté míry stále řeším svoji bolet. Teď už bych o některých ze svých starých světů dovedla i trochu mluvit, nejen psát. Vašim dětem přeju moc štěstí. Jsem si jistá, že mají taky bohatý vnitřní svět a doufám. Snad se ho co nejdříve naučí vyjádřit, jakoukoli formou.
VymazatCital som na internete Vasu pracu o vesmire. Je vyborne napisana s velkou predstavivostou a aj exaktnou logikou. Moj nazor je ze vesmir je nularozmerny, aj ked sa tu nechcem o tom velmi rozpisovat. Som asperger a ako dieta dom na zds prezil ucitelsku sikanu. Skusali sa presvedcit mojich rodicou ze som nenormalny. Vrchol bolo ked isty "odbornik" povedal mojmu otcovi ze som charakterovk zavadny. Potom som sa dostal na matematicke gymnazium a studoval som na mff a bolo to uplne bezproblemov. Odvtedy mam pokoj. Az v roku 1986 vo vojenskej nemocnici v plzni zistili nieco co sa vola dnes AS.
OdpovědětVymazatAk by Vas to zaujimalo existuje vyborna kniha the order of time. Napisal ju taliansky fyzik carlo rovelli.
OdpovědětVymazat