Každý život je hoden života

Upozornění a varování - Tento článek se zaobírá diskriminací vůči postiženým lidem a nenávistnými výroky cílenými proti autistické komunitě, včetně přání smrti.


Milí čtenáři, přicházím k vám s článkem, který nebude ani trochu veselý. Vlastně bude smutnější než veškeré texty o depresi, psychické bolesti, bude smutnější než popis sebevražedných myšlenek. Půjde o reakci na cosi, co dřímá v myslích některých lidí, bude o názorech, které by dle mého mínění neměly být ani vyřčeny.

Sedím tak u počítače a brouzdám YouTubem. Sleduju videa, česká videa, o autismu a autistech, těch z nás, kteří potřebují vysokou míru podpory, protože v životě samostatně fungovat nedokážou. Mnohdy mají k poruše autistického spektra přidruženou mentální retardaci, nebo se tak alespoň předpokládá. Ač je pravda, že se mi vůbec nelíbí, jak jsou autisté v těchto videích prezentováni, jakým způsobem jsou ony krátké filmy tvořeny a koncipovány, jakou zprávu do světa vysílají, přesto přese všechno ponechám dnes tento v mých očích poměrně výrazný problém stranou a budu mluvit o něčem jiném, o sekci komentářů, přesněji řečeno o tom, co do ní lidé píší.

Mezi vzkazy vyjadřujícími lítost vůči rodinám a dalšími texty, které se povětšinou dají alespoň do určité míry číst, se najdou komentáře, při jejichž procházení mi naskakuje husí kůže, projíždí mnou vlny vzteku a cloumají mnou hromady dalších emocí. Když na ně koukám, začnu se třást a popadne mě pocit, že se nemohu pořádně nadechnout. Myšlenka v nich obsažená je jediná, život lidí postižených tak jako autisté s potřebou velké podpory není hoden života.

„Tohle je pseudohumanita, v takových případech by se měla používat eutanazie.“ „Copak se něco takového nedá zjistit ještě před narozením?“ „Tito lidé nemají život a nikdy ho mít nebudou.“ „Někdo takový nikdo pro nikoho nic neudělá, nebude přínosem, svůj život si ani neuvědomuje.“ „Je to hnus držet takové na živu.“ (…) To by byly parafrázované výroky našich spoluobčanů, publikované na internetu, v prostoru, který mohou navštívit všichni, je tedy veřejný

Co si o něčem takovém pomyslet? Můj mozek zkrátka nedokáže pochopit, kde se tyto myšlenky v lidech berou, jak může zdraví, očividně svéprávný člověk vyřknout, že by někoho klidně nechal zabít jen kvůli jeho postižení. Dotyční zacházejí dokonce ještě mnohem dál. Mají pocit, že by postiženému, v tomto případě autistovi, vlastně dopřáli milosrdenství, kdyby ho zabili, protože by ho přece vysvobodili z jeho utrpení, a ostatně by také ulevili všem okolo, rodině, příbuzným, známým, státu, který na tyto lidi posílá příspěvky…

Lidé, vzpamatujme se. Vražda není milosrdná. Možná by mohla být milosrdná v případě, kdyby nás řekněme prakticky umírající člověk v příšerných bolestech, jenž si z nějakého důvodu nemůže nebo nedokáže vzít život sám, prosil, abychom ho zabili. Ano, v tomto případě by se snad dalo mluvit o milosrdné vraždě, jindy však ne. Není nic milosrdného na tom zabít, nebo si přát smrt, člověka, o kterém jsme usoudili, že jeho život nestojí za to žít, aniž by nám daná osoba sama řekla, že se trápí, trpí, nebo žít nechce! Kdo nám vůbec dává právo předpokládat, že je něčích život tak podřadný, nedůležitý, méněcenný a špatný, že by se ho bylo lepší zbavit!?

Možná si řeknete, lidé na internetu píší věci, které by jinak vůbec nevyslovily, mnohdy je tak ani nemyslí, natož aby je měli tendenci uskutečňovat. A ano, já vlastně souhlasím, na internetu, zvlášť v sekci komentářů, je každý hrdina. Koukněme se však na to, co se stalo v roce 2016. Matka tehdy na podzim skočila spolu se svým autistickým synem pod vlak, u nás, v České republice.  Ze zahraničí pak přicházejí zprávy o vraždách, popřípadě rozšířených sebevraždách autistů spáchaných jejich rodiči mnohem častěji. Veřejností jsou často zlehčovány, tolerovány nebo dokonce omlouvány. Kdo by se přece chtěl starat o takové dítě? To snad musí každý pochopit. Autisté jsou přeci nezvladatelní, agresivní a celkově z života stejně nic nemají…

Pro mě jakožto pro člověka, který je sám autistou, ač na druhém konci spektra, jsou názory podobného typu nevýslovně urážející, odporné a nelidské. Postižení lidé nejsou horší lidé. Autisté s naprosto chybějící samostatností, popřípadě s problémovým chováním jsou vlastně autisté jako já, ačkoli se jejich schopnost fungovat v tomto světě od té mojí výrazně liší. Pořád mají svoje autistické zájmy, něco tak krásného, tak nádherného, že ani nevím, jak bych je měla neurotypikům (v užším slova smyslu lidem bez poruchy autistického spektra) vysvětlit. Dost možná je fascinují světla hrající si v oknech, proud tekoucí vody nebo minutová ručička hodin. Ona fascinace jim přináší překrásné pocity, klid. Jejich duše jsou čisté, neposkvrněné tímto světem, nevinné… Přáli byste snad smrt někomu takovému?

Mnozí vidí pouze problémové, agresivní chování. Věřte mi, když vám říkám, agresivita nikdy není bezdůvodná. Jak to vím? Sama jsem někdy v meltdownech (autistických záchvatech) agresivní, verbálně, vůči věcem, vůči sobě… Intenzita a četnost mých záchvatů se od té jejich samozřejmě liší, princip je však stejný. Meltdowny se dají předcházet, jejich počet je možné redukovat. Pokud by se někteří místo úvah o tom, jak bezvýznamný a k ničemu život „problémových“ autistů je, zamysleli nad příčinou jejich agresivity, možná by se jim povedlo agresivní chování snížit třeba na polovinu.

Je jednoduché někoho odsoudit bez jakýchkoli znalostí, zahodit v duchu jeho život jako zbytečnost. Složitějším úkolem se pak nejspíš jeví přemýšlet dřív, než promluvím, zjistit si informace, než vyřknu úsudek. Zdá se být tak jednoduché přestat pro projevy postižení vidět člověka…

Vím, že lidí, kteří by přistoupili k něčemu tak hroznému, jako je vražda, se v konečném důsledku najde velmi málo. I kdyby ovšem takový čin dokázal realizovat jediný člověk na světě, i tak by to bylo víc, než je přijatelné. Samotný fakt, že lidi napadají podobné myšlenky, ba co víc, skutečnost, že se za ně ani trochu nestydí a s klidem je zveřejňují na internetu, popřípadě šíří mezi svými známými, už to mi připadá děsivé, děsivé a smutné.

Pro všechny autisty na tomto světě, váš život má cenu. Je stejně tak hodnotný, stejně tak důležitý, jako život kohokoli jiného. My všichni sem patříme, máme zde své místo. Nikdo z nás není pro tuto Zemi břemenem a je absolutně netolerovatelné, aby k nám tímto způsobem někdo přistupoval.  Nesmíme tolerovat bezpráví, diskriminaci ani utlačování na základě hendikepu. Proti podobným postojům třeba bojovat. Každý má právo na život. Každý život je hoden života!

Doufám, že se dožiju doby, kdy budou projevy nenávisti či přání smrti někomu druhému kvůli jeho postižení, v naší společnosti netolerovatelné. Zatím v takové době nežiju. Musím se tedy snažit, aby se něco změnilo. Všechny, kteří toto čtete prosím, snažte se spolu se mnou. Snaha není zbytečná. Pokud nás bude dost, třeba se na světě něco změní.


Komentáře

  1. Odpovědi
    1. Monousku,je mi lito,ze Te trapi nevhodne komentare o zivote autistu.Je osklive,ze se najde nekdo,kdo pochybuje o dulezitosti jakehokoliv lidskeho zivota.Kazdy lidsky tvor ma na teto planete misto a vyznam.Lekari bojujio kazdy lidsky zivot a nikdo nema pravo hodnotit kvalitu ziti i tech psychicky nemocnych lidi.Spolecnost by jim mela byt napomocna a snazit se kvalitu jejich zivota zprijemnovat.

      Vymazat
    2. Ano, je to pravda. Nerozumím tomu, kde se v lidech tyto nározy berou, je to opravdu smutné. Systém hodnot určitých jedinců mi opravdu nedává sebemenší smysl...

      Vymazat
  2. Jak jsem jiz psal - Na druhou stranu si lide neuvedomuji, ze lide s autismem maji velmi casto nadprumerne IQ a dokazi myslet velmi komplexne. Kde si nase vlada mysli ze se vzali nekteri hackeri?
    Komplexni mysleni ovlada malokdo, za sebe uprimne povazuji tuto poruchu za nezmernou pomoc v nekterych situacich.

    Mimochodem tohle muze byt vysvetleni proc u techto lidi (ti co odsuzuji) ztracim kontrolu nad sebou chci tem mrcham ublizit

    OdpovědětVymazat
  3. A co delat s autistou, kdyz je matka snim 11let na vse sama, nekomunukujici,odmitajici cokoli delat a venku nezvladatelny a matka uz vynervovana a psychycky zhroucena. Ve staciinarech nas nevezmou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel Vám asi moc neporadím, protože přesně neznám vaši situaci. V rychlosti mě napadá třeba osobní asistence, ale jak říkám, nevím, jak jste na tom finančně, co všechno už jste vyzkoušeli... Pokud si asistenta po finanční stránce nemůžete dovolit, zkuste třeba sehnat dobrovolníky... Ráda bych Vám nějak pomohla. Chcete-li, můžete mě napsat na Facebook nebo na e-mailovou adresu: monika.malachova@gmail.com. Pokusím se třeba něco poradit nebo doporučit.

      Vymazat
  4. Tak toto sa velmi zle citalo...ked si predstavim ze toto by si niekto myslel o mojich detoch...budu mat este len 4, ale kubko mal minuly tyzden svoj prvy koncert a matko zboznuje prirodu, hlavne stebot vtakov, vtedy sa uplne rozplyva...a ja si pripadam pri nich obycajna :) taketo skarede veci pisu ludia asi iba z nevedomosti, nevidia to krasne....a vedela by som toho napisat vela preco mne pripadaju ti mali cloviecikovia "velki" a uzasni...ale musim ist spat lebo dnes mi dali opat riadne zabrat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky si myslím, že takto hnusně píší lidé nejspíš z nevědomosti, nebo v to aspoň doufám. Domnívám se, že je na světě minimum těch, kteří by mohli takové věci myslet úplně vážně, takových, kteří jsou opravdu přesvědčeni, že hendikepovaní lidé ničí náš genetický fond, společnosti nijak neprospívají a neměli by existovat. Ale už to, že se jich zřejmě pár najde, je hrozné... Vaše děti jsou zcela jistě úžasné. Celý Váš komentář je vlastně hrozně krásný. Píšete o svých dětech tak hezky, že každý hned pozná, jak moc je máte ráda. :)
      Jinak, teď mi dochází, že jsem před článek měla napsat nějaký trigger warning, protože se opravdu jedná o téma, které může být mnoha lidem hodně nepříjemné. Ještě to udělám, sice trochu pozdě, ale lepší než nikdy.

      Vymazat
  5. To coho su schopni ludia je zobrazene v romane a filmé nabarvene place.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat