Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 8. díl: Odcházím domů!

Milí čtenáři, dnes, 6. 4. 2018, končí moje hospitalizace v Národním ústavu duševního zdraví. V době, kdy píšu tento článek, již sedím doma ve své židli, s počítačem před sebou na stole. Nemocniční náramek, který jsem měla celou dobu na ruce, je už dávno přestřižený někde v koši. Dnešním příspěvkem shrnu poslední týden hospitalizace, zhodnotím pobyt jako takový a pomyslně tak uzavřu jednu z mnoha etap mého života.

Z NUDZ jsem odešla na vlastní žádost. Původně bylo v plánu zůstat až do příštího čtvrtka, v dalším setrvání v ústavu jsem však déle neviděla smysl. Víkend jsem strávila doma s rodiči, abych se pak v neděli večer vrátila do nemocnice. Pondělek jsem prožila se svojí kamarádkou, s níž jsem se před nějakým tím týdnem seznámila právě v NUDZ. Přijela pro mě autem a společně jsme odjely na nedaleké místo, kde se svojí rodinou bydlí. Den byl slunečný, krásně teplý. Procházely jsme se po venku, povídaly si, chvíli se houpaly na houpačce, kterou jsme objevily na dětském hřišti, a jedly gumové medvídky. V podvečer jsem se vrátila zpátky.

Hned v úterý ráno jsem pak řekla doktorovi, že v pátek odcházím. Neptala jsem se, protože bych odešla v každém případě, nezáleže na jeho souhlasu. Prostě jsem to oznámila, de facto jako hotovou věc. Problém v tom neviděl.

Poslední 4 dny v nemocnici jsem si užila ze všech dnů nejvíc. Konečně jsem se totiž začala bavit s ostatními spolupacienty, v podstatě zásluhou mojí úžasné spolubydlící. Chodili jsme spolu po venku, povídali si nebo hráli ve společenské místnosti ping pong. Zjistila jsem, že jsem se po celou tu dobu nacházela mezi několika úžasnými, zajímavými lidmi, po kterých se mi teď bude velmi stýskat. Skoro mě mrzí, že jsem se s nimi nedala do řeči dřív. Víte, já to sama, bez pomoci, moc neumím.

Ve středu jsem měla životopisnou skupinu. Všichni, včetně psychologa, jsme se sešli na klubovně, sedli si do kroužku a já začala vyprávět o svém životě. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem takto před dalšími lidmi a vlastně i sama před sebou shrnula svůj život od raného dětství až do současnosti. Záměrně jsem se zaměřovala na popis projevů autismu, které by se daly zpětně vypozorovat až k mému narození. Chtěla jsem totiž spolupacientům ukázat, jak může vypadat svět jednoho autisty, v čem je jiný, co obnáší jeho život, co je na něm krásného. Myslím, že se mi to podařilo. Mnoha lidem se skupina líbila, téma je zaujalo, přišli se spoustou otázek. Na konec ve mně zůstal dobrý, hřejivý pocit.

Nálada mi v posledních dnech kolísala, z podrážděnosti do vůbec největší euforie, jakou jsem kdy zažila, až po jakési smíšené, zpola depresivní stavy. V podstatě se tedy vracím domů v téže situaci, v jaké jsem tehdy před 7 týdny přijela. Hospitalizace mi neuškodila ani nepomohla. Možná pomůže až s odstupem týdnů. V závěru pobytu jsem dostala nový lék, který by měl začít účinkovat zhruba za 2 měsíce. Jestli se tak skutečně stane, to už ukáže čas. Cítila jsem však, že setrvávat déle nemá sebemenší smysl. Ke konci již bylo zcela evidentní, že můj lékař přesně neví, co dělat. Velice často měnil rozhodnutí okolo mé medikace, dokonce nastala chyba v dávkování. Prostě mi přišlo, že bude ze všeho nejlepší odejít.

Jak můj pobyt a nemocnici jako takovou zhodnotit? Nepomohli mi, i tak je však nad slunce jasnější, že se jedná o psychiatrické zařízení na české poměry výrazně nadstandardní, ať už do poskytované péče, komfortu nebo přístupu k pacientům. Nikde jinde jsem nenarazila na tak milý, vstřícný personál. Stejně tak jako v předchozích dílech, musím i teď pochválit stále usměvavé sestřičky, které se mi za každých okolností snažily pomoct. Taktéž jsem si velmi oblíbila ostatní zaměstnance ústavu, včetně naprosto skvělé uklízečky. Na to, jak mě každý den zdravila, snad nikdy nezapomenu. A co můj doktor? Musí se mu nechat, že se snažil. Pouze mi přišlo, že mně nevěnuje tolik času, kolik bych potřebovala a chtěla. Vizity trvaly v průměru asi 2 minuty, což mě přijde opravdu málo. Taky ne vždy dorazil na domluvený pohovor v době, kdy řekl, což mě poměrně vadilo, přesto přese všechno však uznávám, že se mi pomoct pokusil.

K chodu oddělení bych taky našla pár připomínek. Jako jeden příklad za všechny uvedu to, co se dělo kolem primářské vizity, tedy vizity, kdy za námi na pokoj přišli všichni doktoři i jiný personál, primáře nevyjímaje. Pokaždé jsme byli požádáni, abychom si před touto vizitou na pokojích uklidili, vynesly koše… Dost dobře nechápu, proč bychom si měli vynášet koše a dělat pořádek zrovna při této příležitosti, před příchodem primáře a vrchní sestry, když byl stav našich pokojů v jakoukoli jinou dobu všem naprosto lhostejný… Obecně mi však denní řád i sestava terapií vyhovovali.

Na závěr musím zmínit jednu věc. NUDZ je prvé řadě výzkumným centrem. Čím více jsem se bavila s ostatními pacienty, tím více jsem začala nabývat dojmu, že se poskytovaná péče těm, kteří se zapojují do výzkumu, liší od péče poskytované ostatním. Například jsem zjistila, že můj doktor přichází na předem domluvené schůzky s pacienty účastnícími se studie v době, kterou slíbil. Rozhodně netvrdím, že by v NUDZ nadržovali lidem ve výzkumném programu, jedná o pouze u můj naprosto nepodložitelný, nejasný dojem. Vlastě bych i docela ráda, aby šlo o pouhou smyšlenu v mojí hlavě.

Nemocnici bych potenciálním pacientům spíše doporučila, zvláště pak v případě, kdy by existovala reálná možnost zapojení do některé ze studií. Věřím, že by jim doktoři mohli pomoci. Zároveň by se pak podíleli na posunu psychiatrické vědy kupředu, což je věc poměrně ušlechtilá. Sama se sem ovšem nejspíš nevrátím. Ačkoli jsem dnes při odjezdu cítila kapku nostalgie, nechala bych radši těch pár týdnů mého života strávených v Národním ústavu duševního zdraví minulostí.

Článek končí, hospitalizace taky. Série příspěvků o mém pobytu v NUDZ je u úplného konce. Se svojí nemocí se budu dále potýkat sama, nezbývá než věřit, že s alespoň částečným úspěchem.

Sbohem NUDZ!

Komentáře

  1. Monousku,moc Ti dekuji za pekne a vystizne vyhodnoceni Tveho pobytu v NUDZ.Je pekne,ze mas pekne zazitky ze spolecnych chvil s pacienty a ze muzes kladne hodnotit celypersonal.Verim,ze tento pobyt prispel i k castecnemu zlepseni Tveho zdravotniho stavu azeseurcitebude behem dalsich mesicujen zlepsovat.Kez by takovych zarizeni bylo vice,urcite by byla plne obsazena.Dekuji za Tebe nejen personalu,alei Tvym spolupacientum.At je Ti pobyt vyraznym prinosem a at uz je jen lepe.At se dari celemu zarizeni avsem,ktere jsiv NUDZ poznala.Diky Tobe za vsechny postrehy z pobytu NUDZ a vsem,kteri Prispeli k Tvemu pobytu v tomto zarizeni.At jeuzjenlepe!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podobných zařízení by mělo v naší republice časem přibývat, tak, aby byly dostupnější pro větší počet lidí. Jinak ano, personál se celou dobu choval velice hezky, za což jsem byla opravdu ráda. A co bude dál? Uvidíme. :)

      Vymazat
  2. Přeji ti pevné nervy a moc síly!! :) Ať už je jen líp.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá barvičko, jak jinak, ale i teď čtu Tvůj článek se zatajeným dechem ale dnes i s kapkou smutku. Tvé články mi upřímně budou chybět, vždy ve čtvrtek jsem se těšila na nový. Barvičko, přeji Ti pevné nervy, spoustu skvělých lidí okolo sebe a mnoho mnoho sil! :* Snad ještě někdy... nashledanou...
    Jana z www.vpodhradi.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, ve čtvrtek budou články vycházet i nadále, jen nebudou o této nemocnici. :) Občas napíšu něco ze života, občas nějaký informativní článek, jindy zkusím přijít s úvahou... Možná budu publikovat i v pondělí, ale to se musím ještě rozhodnout.

      Vymazat

Okomentovat