Ty jsi kluk nebo holka? – Ani jedno.
Jednou ze základních vlastností
živé hmoty je schopnost reprodukce. I my lidé se musíme množit, abychom
nevymřeli. Z toho důvodu přicházíme na svět jako chlapci a dívky,
s rozdílnými pohlavními orgány, s rozdílnými pohlavními buňkami. To,
zda se z nás stanou muži nebo ženy, je předem určeno, před narozením.
To vše nám může připadat docela
přirozené a prosté. Nic však nebývá tak jednoduché, jako se na první pohled
zdá. Najdou se mezi námi lidé, kteří mají všechny pohlavní znaky ženy, přesto
se jako ženy necítí. Stejně tak dobře existují tací, kteří by se
z biologického hlediska dali zcela jistě považovat za muže, přesto však
nemají pocit, že by muži skutečně byli.
Jak je něco takového možné?
Odpověď není příliš složitá. Nikoho z nás zkrátka nedefinuje pouze pohlaví.
Kromě pohlaví biologického, které vyjadřuje, jaké pohlavní orgány
máme, existuje taktéž gender a generová identita. Gender představuje
chování pro dané pohlaví typické, které je dáno společenskou rolí. S přirozenou
biologií nemá nic společného, odvíjí se pouze od toho, co společnost po ženách
a mužích vyžaduje. Genderová identita potom říká, jak se cítíme, zda si
připadáme jako muži, jako ženy, jako něco mezi tím…
Naše biologické pohlaví se
s generovou identitou shodovat nemusí. Ostatně proto najdeme tolik lidí,
kteří se se svým pohlavím neztotožňují. Někdy se cítí jako pohlaví opačné a mi
jim říkáme transsexuálové, jindy se nevnímají ani jako muži, ani jako
ženy. Takové lidi označujeme jako nebinární, nespadají totiž do žádné ze
2 společností široce uznávaných kategorií, do kategorie mužů ani žen.
Když jsem se narodila, všichni mě
považovali za malé děvčátko, kterým jsem z biologického hlediska
nepochybně byla. Vyrostla jsem v sukýnkách a šatičkách, s barbínami
a oblečky pro ně. Nikdy mě však nenapadalo přemýšlet o sobě jako o holčičce.
Nevěděla jsem, co to znamená cítit se jako dívka, pohlaví a to, jak bych se na
základě něj měla chovat, jsem nevnímala. Byla jsem zcela neutrálním dítětem,
pouze a jenom dítětem. Hrála jsem si s těmi hračkami, které mi byly
dostupné a které mě zaujaly. Barbínky jsem milovala, protože vypadaly jako lidé
a já si ráda vymýšlela příběhy, v nichž lidé figurovali. Ani sukýnka pro
mě nepředstavovala výraz pohlaví. Vnímala jsem jenom kousek oblečení, podobný
kdejakému jinému, podobně neutrální jako tričko, čepice, ponožky.
Stejně tak, jako jsem si
neuvědomovala svoje pohlaví, mě nezajímalo ani pohlaví jiných. Ostatní
děti byly prostě dětmi a já neviděla rozdíl v tom, zda se bavím s chlapcem
nebo s holčičkou.
Myslím, že moje jednání nebylo
nikdy zcela typické ani pro holku, ani pro kluka. Nepřejala jsem vzorce
chování, které společnost ukládá ženám a mužům, neboť jsem je nechápala ani
nevnímala, a tak jsem mohla být svobodná ve svém malém, genderem
neovlivněném světě.
Celým životem mě provázely
nesmírně silné, hluboké zájmy. Ani ty nebyly zcela typické pro žádné pohlaví. Zajímala
mě čísla, vesmír, ptáci, nadpřirozeno, přírodní katastrofy, opět vesmír,
tentokrát však převážně kosmologie a kvantová fyzika, AIDS, jiné infekční
nemoci, autismus a nakonec všechny duševní poruchy.
Jednou, když jsem chodila do
třetího ročníku, se jistá učitelka z mojí školy zeptala, kterému
klukovi z naší třídy jde matematika. Dozajista si na tu větu dávno
nepamatuje. Já jsem však naprosto nechápala. Nerozuměla jsem tomu, proč se ta
žena ptala pouze na chlapce. Věděla jsem, že jsem holka, díky svému tělu, a
taky jsem věděla, že mě matematika jde, nejlépe ze třídy. Nedovedu popsat ten
hrozný pocit. Náhle jsem si uvědomila, že mě nejspíš zajímá něco, co by mě
vlastně zajímat nemělo, ba co vím, že mi jde něco, co mi nejspíš jít nemá. Můj
zájem byl rázem ten tam a nikdy se zcela nevrátil.
Co všechno slovo holka ve
skutečnosti znamená, mi začalo ve velkém docházet až v 11 letech.
Pochopila jsem, že v sobě obsahuje jakýsi vnitřní pocit příslušnosti
k danému pohlaví. Též jsem si uvědomila, že ve mně lidé nespatřují pouze
člověka, ale i děvče a podvědomě předpokládají, že bude moje chování pohlavím
ovlivněno. A já to nechtěla, nechtěla jsem, aby mě všichni okolo považovali za
někoho, kým nejsem. Proto jsem rozhodla, že jako holka vypadat nebudu.
Moje oblečení se postupně změnilo ve zcela neutrální. O prázdninách mezi
devátou třídou a střední školou jsem si oholila hlavu.
Asi ve 13 letech jsem si začala
dopisovat s kamarádkou z Dánska. Byla jiná, než ostatní, a stejně jako
já se ani ona necítila být děvčetem nebo snad chlapcem. Tehdy mi řekla, že si
lidé jako my říkají nebinární a člověka, který se vnímá mimo celé genderové
spektrum, neutrálně, pouze jako lidská bytost, označují slovem agender.
Od té doby jsem věděla, kam patřím. Ten výraz se pak postupně stával součástí
mojí identity.
Během studia na gymnáziu jsem
začala lidem kolem sebe vysvětlovat, jak se to vlastně vnímám. Téměř
všichni mě nakonec alespoň z části pochopili. Nebyl to coming out, ale
postupný proces. Nikdy mi nepřipadalo, že lidem říkám něco velkého, když o své
identitě mluvím. Vždyť je to jen střípek z mého život, jen jeden
z mnoha střípků.
Dnes moje pohlaví podle vzhledu
málokdo rozpozná. Ti, co mě znají, mě oslovují v ženském rodě. Cizí občas
usoudí, že jsem chlapec a mluví na mě jako na kluka. Vůbec mi to nevadí, v mužském
rodě jim obvykle odpovídám.
Svoji genderovou identitu jsem si
nezvolila, narodila jsem se s ní. Nemohu ji ovlivnit, protože
nevychází z mého rozhodnutí. I kdybych ji však ovlivnit mohla, neudělala
bych to. Patří ke mně, tvoří součást toho, kým jsem.
Svět není rozdělen na muže a
ženy. Nás, lidí někde mezi nebo zcela mimo generové spektrum, je spousta, a tak
je to dobře. Pestrost a různorodost lidských bytostí dělá celý náš druh
zajímavým a krásným. Kdybychom si byli příliš podobní, život by ztratil část
svého kouzla.
Každý z nás je pro tento
svět důležitý přesně takový, jaký je.
Pozn. Slovo gender nemusí vždy označovat sociokulturní role žen a mužů a žen. Někdy například používá taktéž jako synonymum pro genderovou identitu.
Pekne napísané, pekné pozrieť sa do duše človeka, ktorý takto cíti. Ďakujem za náhľad :-)
OdpovědětVymazatJá děkuju za komentář. :-)
VymazatMoc děkuji za nový náhled do světa, o kterém jsem nevěděla zcela nic... Nikdy mne nenapadlo o tom všem takto přemýšlet. Jsem žena a jsem šťastná, že jsem ženoui když jako dítě jsem se až do věku cca 12ti let cítila dobře hlavně mezi chlapci. Byli nějak přímější, když měli spolu problém, dali si pěstí do nosu, pobili se - vzduch se vyčistil a vše se napravilo, podali si ruku a byli zase kamarádi. Nesnášela jsem typické dívčí pomluvy, hádky a citová vydírání. Ale to je něco jiného. Jsem ráda, že jsem si mohla váš článek přečíst, velmi zajímavé... S tímto pocitovým stavem "ani žena ani muž" čeština vůbec nepočítá...Jestli se mohu zeptat: Jak mluvíte koncovky? Jako žena nebo jako muž? Nebo jednou tak a příště jinak, podle toho, jak se cítíte? Mohl by být i další způsob..teda on je, rod střední, ale to asi by bylo hodně zvlaštní mluvit v tomto rodě. Děkuji - a BUDTE SVÁ-SVŮJ...
OdpovědětVymazatMoc děkuju za komentář. :-) Běžně používám koncovky rodu ženského, protože jsem na ně zvyklá. Lze však říct, že mi na koncovkách vlastně nezáleží. Lidi kolem, se kterými se znám, na mě odjakživa mluvili v ženském rodě a mně to nevadí, mluvím tak o sobě taky. Každopádně, pokud narazím na někoho, kdo na mě začne mluvit v rodě mužském, což se někdy stává, protože si lidé mým pohlavím nebývají jistí, odpovídám mu v mužských koncovkách a nevadí mi to stejně tak. Střední rod by se mohl používat, ale zatím to zní v češtině opravdu zvláštně. Osobně neznám nikoho, kdo by o sobě mluvil v rodu středním. Samotné mě to zatím přijde hodně nepřirozené, asi bych o sobě takto mluvit nemohla, ale možná se časem jazyk vyvine a ve středním rodě o sobě budeme mluvit běžně. Pokud se to stane za mého života, začnu tento rod nejspíš používat taky.
VymazatMoc ti za tento článek děkuji. Mám ve svém okolí mnoho lidí, kteří mají problém s touto částí života, a i když s nimi jejich příběh prožívám, ráda se dozvím i jiné pohledy a příběhy. Drž se i na dále :-).
OdpovědětVymazatJsem ráda, že článek zaujmul. :-)
Vymazathttp://www.ceskatelevize.cz:8080/ivysilani/10520528904-queer
OdpovědětVymazatDěkuju za odkaz. Rozhodně se na video podívám a myslím, že nebudu jediná.
VymazatJsem matka 18 leté dcery, která je nevidomá autistka. Už asi 7 let dcera tvrdí, že je muž a nesnáší, když se oslovuje v ženském rodě. Vždycky se začne rozčilovat a neustále mně opravuje. Už delší dobu jsem to vzdala a oslovuji ji tak, jak chce - Matuško , a mluvím s ní v mužském rodu. Nepomohlo ani vysvětlování, že má ženské tělo a tedy by měla být žena. Váš článek mi moc pomohl v tom, že jsem uvěřila, že se dcera asi opravdu cítí být mužem a velmi za to bojuje. Při jejím postižení s lehkou mentální retardací prostě neumí lhát . Už ji nebudu dál trápit. Ještě jednou díky za článek. Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji Leni.
Vymazat