Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 7. díl: 6. týden

Milí čtenáři, po týdnu mě tu máte zpět, se zbrusu novým článkem pojednávajícím o mém pobytu v psychiatrické nemocnici a výzkumném centru NUDZ. Je 28. 3. To znamená jediné, jsem tu už celých 6 týdnů.

Za posledních 7 dní se toho událo hodně. Ani nevím, kde přesně začít. Snad bych měla nejdříve promluvit o své medikaci, kterou mi počali měnit někdy před posledním víkendem, konkrétně mi pak snížili dávku léku jménem valproát, který jsem brala skoro rok, který téměř po celou tu dobu držel moji náladu v jakýchsi přijatelných mezích. Již během zmíněného víkendu jsem cítila, že se cosi mění. Stejně jako v předchozích dnech jsem stále zůstávala v depresi, přestávala jsem však pociťovat únavu, ba co víc, energie mi přibývalo.

Od pátku do neděle jsem byla doma na propustce. V sobotu jsem pak jela za svou mámou do práce. Je doktorka, radioložka. V ten čas měla zrovna službu. Často za ní do služeb jezdívám, koukám se na rentgenové snímky a scany z CTčka. Někdy si jen povídáme. Zpátky jsem cestovala vlakem. Už při odchodu z nemocnice jsem se necítila dobře, vnímala jsem, jak ve mně narůstá tenze, jak je můj organismus zahlcený, měla jsem pocit, že mi praskne hlava, jakoby se mi přehříval mozek, srdce mi v hrudi tlouklo jako zběsilé… Zkrátka jsem si přišla, jakoby mi nabíhal záchvat.

Na tomto místě bych měla nejspíše poznamenat, že mám kromě bipolární poruchy také Aspergerův syndrom, poruchu autistického spektra. Jsem tedy autista. Občas dostanu záchvat, v angličtině trefně označovaný jako meltdown. Toto slovo by se dalo doslovně přeložit jako roztavení jádra jaderného reaktoru. Zhruba tak se člověk, který daný stav zažije, cítí. Máte pocit, že se všechno ve vaší hlavě hroutí. Zaplaví vás nekontrolovatelné emoce, v mém případě příšerný vtek a úzkost. Nemůže pořádně myslet, slova a věty se vám rozpadají, dříve než je vyslovíte. Svět vidím jakoby v mlze, zvuky se zdají vzdálené. V hlavě mám černo, nemohu téměř mluvit, chci jen křičet nebo skutečně křičím, třesu se, házím věcmi, někdy si ubližuju, tak dlouho, dokud není všechno napětí, které vzniklo z naprostého přehlcení, pryč.

Ten den, kdy jsem se vracela od mámi z práce, jsem meltdown nakonec nedostala, ač jsem měla v jeden moment pocit, že budu nejspíš muset z vlaku vystoupit. Následující den jsem se vracela zpátky do NUDZ. Těsně před příjezdem mě zaplavila nezvykle dobrá nálada, která trvala až do večera. Neměla jsem pocit, že by se jednalo o něco až tak zvláštního, přesto jsem však vnímala, že mi myšlenky jedou hlavou rychleji než obvykle. Zvýšenou energii a menší únavu jsem taky nemohla popřít.

Druhý den jsem se probudila podrážděná, naštvaná, už od rána s hlavou přehlcenou emocemi. Na skupině, která se ten den konala, jsem taky dostala po dlouhé době první meltdown.

Podobně se cítím stále. Každý den mám zatím jeden záchvat. V noci spím místo svých obvyklých 9 hodin hodin zhruba 5. Každý den mi přibývá energie. Po meltdownech, které mě za normálních okolností zcela vyčerpají, mám energie pořád skoro stejné množství, přehlcení nezmizí, jen poněkud poklesne. Vadí mi úplně všechno, vadí mi, že mě začali měnit medikaci 2 týdny před propuštěním, vadí mi, že můj doktor mění názor ze dne na den, mám pocit, že se věci spíše zhoršují a nemám tu chuť zůstávat. Nezdá se mi, že by doktoři věděli, co dělají… Možná se pletu, ale připadá mi, že teď opravdu neví, co se mnou.

Jsem přesvědčená, že mi začíná mánie. Přesně takto začínala před rokem v lednu. Co si myslí doktor netuším. Jenom doufám, že pobyt tady neskončí něčím hodně, hodně špatným. A upřímně nevím, co pro to udělat.

Odkazy na předchozí díly

1. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 1. díl: Příjem
2. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 2. díl: 1. týden
3. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 3. díl: 2. týden
4. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 4. díl: 3. týden
5. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 5. díl: 4. týden
6. díl: Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 6. díl: 5. týden