Můj život po odchodu z psychiatrie

Milí čtenáři, všechny vás zdravím. Před jistou dobou jsem zde na blogu publikovala dva, volně na sebe navazující články. (Proč jsem skončila na psychiatrii?, Zážitky z brněnské psychiatrie) Dnes bych se s vámi ráda podělila o článek třetí, který lze chápat jako pokračování textů předchozích.

V příspěvku Zážitky z brněnské psychiatrie jsem popsala svůj zhruba 2 měsíční pobyt na dětském psychiatrickém oddělení v brněnských Bohunicích, to, jak se mi po podání antidepresiv odstartovala smíšená epizoda bipolární poruchy, jak se moje problémy projevovaly, jakým způsobem mi byly předepisovány léky či to, jak se ke mně chovali doktoři. Nakonec mě po dohodě s rodiči z nemocnice propustili, ve stavu naprosto neslučitelném s normálním fungováním.

Ocitla jsem se doma, po neskutečně dlouhé době zase doma. Netuším, zda jsem byla ráda nebo ne. Na jednu stranu mě těšilo, že jsem se dostala pryč z oddělení, na kterém mě nikdo nebral vážně, kde se mi nesnažili pomoci… Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že mi doma taktéž nikdo nepomůže. Moji rodiče, přestože mě zcela jistě milují, neměli ani nemají k dispozici prostředky, kterými by mě zbavili mého utrpení. Navíc jsem v době po propuštění, kdy mě zcela ovládala nemoc, nedovedla cítit jejich lásku.


V domácím prostředí jsem strávila celkem 3 týdny, které se mi táhly, jako by se ve skutečnosti jednalo o několik měsíců. Hned po návratu z nemocnice jsem začala postupně vysazovat všechny léky. Nepomáhaly mně, spíš naopak. Navíc mne velmi trápily všemožné nežádoucí účinky. Vše probíhalo víceméně bez problémů, pouze při snižování dávek jednoho z léků jsem pociťovala určité abstinenční příznaky. Ty se však daly hravě překonat.

Vzpomínky na dobu strávenou doma, zvláště pak na první týden, jsou v mé hlavě jaksi rozmazané, jako otisk snu z minulé noci ve vaší paměti. Vše si vybavuju jako v mlze, jako bych ten člověk, který prožíval všechny ty věci, ani nebyla já. Vím, co jsem dělala, jak mi bylo, o čem jsem byla přesvědčena i co se událo kolem mě, ale připadá mi, jako bych se jakýmsi zvláštním způsobem oddělila od svého minulého já a teď ho jen sledovala ve svých vzpomínkách jako úplně cizí osobu.

Připisuji to faktu, že jsem se v té době výrazněji vzdálila realitě, světu, ve kterém žijeme, a vstoupila…jinam. Nedovedla jsem rozlišit, co je skutečné a co ne. Kupříkladu jsem, ani přesně nevím kdy, nabyla přesvědčení o tom, že mám vzadu jakýmsi zvláštním způsobem otevřenou hlavu a lidé z ní mohou číst moje myšlenky. Také jsem věřila, že mně rodiče nenávidí, chystají se mi ublížit a domlouvají se na plánu, jak to udělat. Cokoli, jak se zachovali, co řekli, mi připadalo jako schválnost proti mé osobě. Zpětně se za to velmi stydím, mrzí mě všechny ošklivé věci, které jsem jim říkala i samotný fakt, že jsem si mohla myslet něco takového. Vím, že jsem v té době nepřemýšlela ani zdaleka racionálně. I přesto se však nemohu zbavit pocitu viny.

Z Brna jsem odešla během akutní smíšené epizody, tedy stavu, kdy jsem prožívala příznaky mánie (nadměrně pozvedlé nálady) a deprese zároveň. Onen první týden po propuštění pak tato epizoda nejspíš dospěla ke svému vrcholu. Měla jsem 5 auto-agresivních záchvatů denně. Během nich, někdy i mimo ně, jsem zažívala nejrůznější halucinace. Většinou jsem viděla bytosti plné zla, které na mě mluvily, tvrdily, že jsem bezcenná, zbytečná nebo že se mám raději zabít. Při pohledu na ně jsem trnula strachy a prožívala velké utrpení. Přitom jsem nepochybovala o tom, že by nebyly skutečné, ačkoli mě všichni okolo přesvědčovali o opaku. Když pak zmizely, uvědomila jsem si, že se jednalo o pouhé přeludy. Něco ve mně však stále věřilo, že jsou reálné a že mě nikdy nenechají na pokoji.

Halucinacemi jsem trpěla již v brněnské nemocnici, první týden doma se však zintenzivnily, stejně jako všechny ostatní příznaky. Měla jsem v sobě nepřeberné množství energie a doslova jsem se nedovedla zastavit. Stále jsem mluvila, chodila, cvičila, psala na blog… Zkrátka a dobře jsem nevydržela bez aktivity. Navíc jsem se chovala velmi podrážděně, rozčílit mě dovedlo prakticky cokoli, třeba zaštěkání psa… Nejspíš právě kvůli konstantnímu vzteku jsem někdy pociťovala chuť ublížit jiné osobě, doprovázenou poměrně nehezkými představami. Neustále se za to stydím, nechápu, kde se některé věci v mojí hlavě vzaly a ráda bych vše vzala zpět, ačkoli se jednalo o pouhé obrazy v mojí mysli. V noci jsem spala velmi krátce. Budila jsem se brzy ráno a nikdy znovu neusnula. Zároveň jsem byla sama sobě velmi odporná, nenáviděla jsem se, třebaže jsem si ve stejnou chvíli připadala jako někdo velice důležitý, neustále jsem se obviňovala za zcela banální věci a chtěla jsem se vším skončit.

V hlavě jsem měla obrovské množství plánů na sebevraždu, včetně mnoha naprosto absurdních. Nebyla jsem si jistá, zda se zabiju nebo ne, zda se v příštích dnech, hodinách a minutách ovládnu, nebo zda nade mnou nemoc zvítězí.

Moji rodiče zůstávali pořád doma se mnou, věděli totiž, že mě musí hlídat, abych si neublížila. Vzpomínám si na jeden moment, kdy mě nechali na malou chvíli samotnou. Máma s tátou přede mnou po celou dobu schovávali kuchyňské nože, abych se nepořezala, tenkrát však jeden nůž schovat zapomněli. Přišla jsem k němu, chytila ho do ruky a polil mě zvláštní, těžko popsatelný pocit. Jako bych skoro spala. V onom podivném stavu jsem cítila silné nutkání přeříznout si krční žílu a navždy odejít. Vše trvalo jen pár sekund, pak jsem jaksi procitla, uvědomila jsem si, co se to vlastně chystám udělat a skoro jsem se lekla. Nůž jsem nechala ležet na lince.

Taktéž jsem zažívala obrovské nutkání k sebepoškozování. V nestřežených chvílích jsem se řezala vším, čím to alespoň trochu šlo. Pár dnů po mém návratu domů přijela pro mého dědečka, který bydlí v domě vedle nás a s nímž mám velmi blízký vztah, záchranka. Důvodem byla srdeční arytmie. Ten den neměl daleko od smrti. Ani nevím, zda jsem o něj měla strach, jen si vybavuju, jak jsem se pořezala na ruce, víc si nevzpomínám. Párkrát jsme za ním přišli do nemocnice, abychom věděli, jak se mu daří.

Následně dědy převezli do Bohunic, kde mu měli voperovat kardiostimulátor. Shodou okolností zde skončila i moje kamarádka ze školy.

Pár dnů po příjezdu z nemocnice jsem dostala novou kočičku, kterou jsem si předtím sama vybrala. Pojmenovala jsem ji Thea. Je se mnou pořád, pomáhá mi vyrovnat se s mými problémy a starostmi. Navíc alespoň částečně zmírňuje pocit osamělosti, jež mě stále provází.

Během druhého týdne mého pobytu doma se můj stav začal měnit. Na první pohled by se zdálo, že se postupně zlepšoval, subjektivně jsem se však lépe necítila. V mojí náladě pomalu ubývalo manické složky a přibývalo depresivní. Ani mé záchvaty už nebyly tak časté. Taky se mi pomalu prodlužovala doba spánku. Na druhou stranu jsem vnitřně více trpěla, cítila jsem se ještě zbytečnější, bezcennější a horší než předtím. Svůj život jsem v podstatě odepsala, neviděla jsem žádnou naději.

Druhý týden po opuštění Bohunic jsem se do nemocnice vrátila zpátky, navštívit svou kamarádku a dědečka. Taky jsem chtěla znovu vidět svoje přátele z psychiatrie, rozhodla jsem se tedy podívat i za nimi. Při příchodu na oddělení mi sestra oznámila, že bývalí pacienti na návštěvy chodit nesmějí. Tehdy mě to rozčílilo, nechápala jsem, proč bych se nemohla vidět se svými kamarády. I oni mě chtěli znovu potkat, věděli, že přijdu a těšili se tak jako já… V ten den jsem se s Bohunicemi definitivně rozloučila.

O týden později jsem šla poprvé po propuštění za ambulantní psychiatričkou. V té době jsme měli domluvené dva psychiatry, toho druhého jen o den později. S onou doktorkou jsem se již jednou viděla. Teď, při našem druhém setkání, jsem s ní o čemsi mluvila, ani už přesně nevím, o co se jednalo. Závěr celého sezení si však pamatuji. V té době jsem již staré léky z psychiatrie kompletně vysadila a doufala jsem, že mi předepíše lék nový, tak, aby mi pomohl. Namísto toho mi řekla, že teď, bez léků, vypadám lépe než minule a že mě chce vidět dále bez nich. Samozřejmě jsem jí vysvětlila, že se o nic lépe necítím, na to však nebrala zřetel. Nezapomněla dodat, že jsem velice inteligentní a že nemám vůbec zapotřebí být psychiatrickým pacientem, že si s tím vším poradím sama.

V ten moment jsem byla naprosto přesvědčena o tom, že mi nikdo nerozumí, nevěří ani neuvěří, že jsem zůstala sama. Paní doktorka jako taková není zlá, nabídla nám termín po své pracovní době a celkově se chovala přívětivě, ono naprosté nepochopení mě však pouze utvrdilo v tom, že mi nikdo nepomůže.

Ještě téhož dne zavolali rodiče do pražské fakultní nemocnice Motol, kde mně bohuničtí doktoři předdomluvili hospitalizaci, zda by se pro mě našlo místo. Řekli nám, že můžu nastoupit hned další týden v pondělí. Ačkoli jsem předtím dlouho váhala, v ten okamžik jsem byla téměř definitivně rozhodnuta, že do Motola pojedu. Neměla jsem co ztratit.

Následující den jsme se vydali k druhému psychiatrovi. Nemohu říct, že by se jednalo o nějak špatné sezení, celou dobu se však řešil jenom můj problém s OCD a úzkostí. Ani tento doktor mi pak nepředepsal nové léky. Neměla jsem proč pokračovat. Zbývala mi jen pražská psychiatrie, jako poslední naděje.

V pondělí  dalšího týdne jsme se tedy rozjeli do hlavního města. Měla jsem velký strach, ale nic jiného než zkusit tuto nemocnici, mi v podstatě nezbývalo. Právě v Motole se pak odehrál zbytek mého příběhu.

Chcete se dozvědět více o mém pobytu v motolském psychiatrickém oddělení? V tom případě se těšte na další článek! Napadají vás doplňující otázky? Chtěli byste sdílet svůj příběh? Pokud ano, nezapomeňte napsat do komentářů. Každému se dostane odpovědi. Jsme tu pro vás!




Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za hezký komentář. Většina lidí, bohužel i dost doktorů, má tendenci deprese nebo jakékoli jiné duševní problémy spíše zlehčovat a lidi, kteří jimi trpí, považovat za slabé. Jsem ráda, že to bereš přesně opačně. Potěšilo mě to. Moc lidí mi neříká, že jsem silná. :)
      Jinak, domnívám se, že úzkost musí člověku taktéž způsobovat obrovské problémy, i když jiného rázu, než třeba deprese. Přeji ti hodně štěstí a co nejvíc zdraví. Na blog se určitě kouknu. ;)

      Vymazat
  2. Tedy, co říct jiného, než že máš můj obdiv. Nechápu, že jsi tak dlouho vydržela. Sama jsem měla asi tři roky hodně zlé deprese. Podobně těžké jako ty, co popisuješ, halucinace, sebevražedné myšlenky, prázdno, nemožnost mluvit, spát, jíst... Mrzí mě, že mi tenkrát nikdo nepomohl k dobré hospitalizaci, myslím, že by mi to pomohlo asi daleko rychleji, než se s tím rvát sama.
    Jsem také ráda, že upřímně píšeš o tom, jaké to bylo v Bohunicích. Zní to fakt příšerně, bohužel takových léčeben je víc. A když člověk hospitalizaci zvažuje, je super, když si může přečíst i nějaké recenze.
    Drž se. Určitě budu zvědavá na pokračování.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za komentář. Deprese je těžká nemoc, zvlášť když se přidají halucinace nebo bludy, v ten moment se už situace opravdu těžko zvládá. Osobně si neumím představit, že bych se z nejhoršího dostala pouze za pomoci ambulantního psychiatra, mimo nemocnici.
      Doufám, že se již cítíš lépe a že ti bude nadále jenom líp. Také doufám, že máš, nebo do budoucna budeš mít, štěstí na doktory. Přeji hodně zdraví a síly. :)

      Vymazat
  3. Tiež som si prežila svoje. Momentálne po vyše dvoch týždňoch depresie som tiež v akomsi zmiešanom období Kedy ppreskakujem z minúty na minútu z absolútnej depresie do takého až hyperaktivneho alebo hypomanickeho stavu. Napríklad jednu chvíľu behám po dome s mega náladou, energiou píšem tvárim kreslím rozprávam a potom preskočím do stavu Kedy chcem so všetkým skončiť, plánujem samovraždu a nenávidím každého kto sa na mňa pozrie spolu so mnou. Je to hrozné, pretože tak od seba akurát všetkých oodháňam a cítim sa neskutočne osamelo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu naprosto rozumím. Přesně takto jsem to měla ještě před pár dny. Nálada mi přeskakovala úplně stejně jako tobě. Nejhorší mi na tom přijde právě ten pocit osamělosti a to, že nemám sebemenší kontrolu nad tím, jak se budu cítit v další minutě. Přeju hodně sil, drž se. ;)

      Vymazat
  4. Moc děkuji za tvé články a těším se na pokračování. Mám dvě dcer - jednu s AS a úzkostně depresivní poruchou, druhou s HPO a možná schizofrenií. Zajímá mě, co cítí, jak co prožívají...a tobě děkuji za možnost nahlédnout...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář. Jsem ráda, že se články líbí. :) Snad Vám alespoň trochu pomohou porozumět vašim dcerám.

      Vymazat
  5. Dobrý den, je dobře, když dokážete psát to, co cítíte...povzbudí to ostatní, i když je to smutné. Stále hodně lidí se stydí za své pocity,, ať je to po lécích nebo prostě stav mysli. Přeji Vám, aby s Vámi zacházeli lékaři jako s lidskou bytostí a abyste našla ty pravé!!! S pomocí rodičů to jistě dokážete!!!Možná přidáte k textu obrázek plný naděje!? Hodně síly!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím, děkuji za komentář a za podporu :) Přeji si přesně to, co jste napsala, pomoci dalším lidem, kteří třeba prožívají něco podobného a povzbudit je, ukázat jim, že nejsou sami. Také se snažím šířit osvětu a bojovat proti diskriminaci. Zpětné vazby, jako je ta vaše, mi dávají pocit, že dělám něco smysluplného. :)

      Vymazat

Okomentovat