Den na psychiatrii - Moje přijetí na oddělení

Existují dvě strany jedné mince. A tenhle případ není žádnou výjimkou. Rozhodně tu nechci tvrdit, že to co Monča napsala není pravda, protože to pravda je (i já jsem toho byla svědkem) a dost jsem se zhrozila, když jsem viděla jak s Mončou zacházejí.

Ovšem já osobně mám (překvapivě) mnohem pozitivnější zážitky. Čím to je? To rozebereme na konci téhle celé "série". Teď už ale, bez delších prodlev se dám do vyprávění.

Byl pátek. Den, kdy jsem plánovala spáchat sebevraždu. Celý týden jsem byla mimo, a jen jsem čekala na ten pátek. A teď přišel. A s ním přišla i moje poslední naděje na záchranu. Ten den jsem byla objednaná k psychiatričce. Brala jsem to jako poslední šanci... Poslední příležitost, kterou jsem byla ochotná ostatním dát na moji záchranu.

Přišla jsem tam, byla jsem děsně nervózní. Situaci moc nepomáhalo, že tam se mnou byla moje máma, která celou dobu se mnou mluvila o tom, jak je ta návštěva zbytečná. Že stejně paní doktorka nazná, že o nic nejde a pošle mě domů. Nejspíš tím chtěla zlehčit situaci. Naneštěstí udělala přesný opak, a já se potom cítila ještě hůř. Připadala jsem si, jako bych schválně přeháněla, abych k sobě upoutala pozornost, a ve skutečnosti věděla, že mi nic není. Mimochodem, o tom přesně mě přesvědčovala celou dobu má část, která chtěla, abych nikomu nic neříkala a nechala si to všechno pro sebe... No každopádně, pak si nás paní psychiatrička zavolala do ordinace. Všimla jsem si, že tam má spoustu krásných obrázků od dětí. Trochu mi to dodalo odvahu. Jakmile jsme se usadily, začala se nás ptát na všechny možné podrobnosti - můj zdravotní stav, zdravotní stav rodiny, moji minulost a samozřejmě i důvod, proč jsme tam přišly (plus dalších milion věcí - nebudu je zde všechny vypisovat - různé podrobnosti, kdo v rodině trpí psychickými poruchami, atd.). Nechala jsem mámu ať odpovídá, protože jsem neměla nervy, ani náladu na to cokoliv říkat. Potom, co všechno tohle zaznělo, paní doktorka požádala mamku, aby počkala venku, aby si se mnou mohla promluvit o samotě.

A v té době přišla moje chvíle. Bojovala jsem sama se sebou, jestli jí mám říct o mém plánu, či nikoliv. Tak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli. Tak dlouho jsem o ní snila, že jsem nemohla uvěřit, že je konečně tady. Ale přesto jsem se necítila šťastně. Cítila jsem se hrozně. Všechno v mém těle mi říkalo, ať se na to vykašlu. Že mi stejně nikdo nepomůže. Ať prostě teď všechno odkývám, vrátím se domů a skončím to jednou provždy. Ale pak se uvnitř mě ozvala ta část, která tak dlouho bojovala proti mé "negativní" části. A udělala poslední pokus o moji záchranu. Sama jsi řekla, že dáš světu ještě jednu šanci ti pomoct. Tak dodrž své slovo a všechno vysyp - uvidíš, jestli ti někdo pomůže. Jestli ne, nic tím neztratíš. Nemáš už co ztratit. Dala jsem tomu zapravdu a i když se část mě pořád ještě bránila, utlumila jsem ji tím, že mi je to vlastně fuk a pověděla jsem paní doktorce, o mém plánu. Ihned poznala jak je to vážné, a zajistila mi okamžité přijetí na oddělení.

Nejdřív jsem z toho byla nadšená. Nevěřila jsem, že mi opravdu někdo hodlá pomoct. Po takové době! Byla jsem štěstím bez sebe (jak jen jsem toho byla, v těch mých nejhorších momentech, schopná)... A pak mě odvedli na oddělení. A moje radost záhy vystřídaly ty nejsilnější emoce co jsem kdy zažila. Nenechte se zmýlit, nijak to nesouviselo s tím, jak to oddělení vypadalo - bylo opravdu hezky udělané, na rozdíl od celé budovy zářilo novotou - ne, nebyla jsem zklamaná. Tohle bylo o něčem úplně jiném. Přihlásila se o pozornost má nejtemnější stránka a teď, když jsem konečně vztáhla ruku pro pomoc, mi to dala všechno hezky sežrat.

Jsem neschopná. Neumím si poradit s takovou triviální věcí, jako jsou moje emoce. Jsem slaboch. Ublížila jsem mým rodičům (dost je to sebralo, když se dozvěděli, že budu hospitalizovaná). Dělám z komára velblouda - vlastně mi nic není, ani bych tu neměla být! Nenávidím se! Začala tím, že se mi vysmívala, jaký jsem slaboch, jak všem přidělávám trápení a jaký jsem strašný člověk.

Cože, to tu budu muset zůstat? Možná až dva měsíce?!? Jakmile jsem slyšela podrobnosti, byla jsem v šoku - tak dlouho? Ihned se mi začalo stýskat po našich domácích mazlíčcích, po mém pokoji, mé posteli... A přidal se hlas, který mi vyčítal jak jsem hloupá, že jsem se do něčeho takového mohla nechat dobrovolně zatáhnout. Emoce ve mně doslova vřely.

Musím odevzdat mobil?!? Další rána přišla, když jsem zjistila, že nebudu moct mít u sebe mobil. Jenom k večeru nám ho dají. Zoufala jsem si - měla jsem na něm všechny mé písničky, které mě utěšovaly, všechny mé fotky, přístup k videím, které mi dávaly odvahu a sílu pokračovat... Nechtěla jsem od toho všeho být odloučená!

Ne! Já tu vlastně nechci být! Nenávidím to tu! Nevydržím to tu! Proč jsem jen byla tak pitomá a vůbec jsem něco říkala?! Touhle dobou už jsem to mohla dávno skončit! Bylo by po všem! Tady to půjde dost těžko... Ano, litovala jsem, že to nemůžu skončit a proklínala jsem všechno okolo. Byla jsem zděšená nad tím, jak moc jsem si v tu chvíli přála umřít!

Společné pokoje?!? To se budu muset s někým bavit?! Argh!!! Doopravdy jsem doufala, že budu mít alespoň pokoj pro sebe... Ale mé přání se nesplnilo. Jsem povahou introvert a setkání s novými lidmi mě vysiluje. A když jsem byla ve stavu v jakém jsem byla teď, bylo pro mě setkání s někým novým to poslední co jsem teď potřebovala! Měla jsem chuť začít mlátit hlavou do zdi. Tak moc jsem byla na nervy.

Tak jsem tak seděla na pohovce na chodbě a nechala se zaplavit emocemi.

Předtím mi prohledali batoh, a všechno, co bylo ostré mi zabavili. Kružítko, nůžky, pravítko,... (Jelikož jsem byla předtím ve škole, měla jsem u sebe školní pomůcky.) Změřili mě tlak, zvážili, a všechno možné. V tu chvíli mi to bylo jedno, jediné co mě zajímalo bylo, o kolik mých věcí přijdu. I když nemám nijak zvlášť v lásce zrovna to konkretní pravítko, v té chvíli mi připadalo, že se loučím s mým nejlepším přítelem...

Všechny věci co mi zabavili, dali mamce, aby je odvezla domů.

Potom si mě jiná paní doktorka/psychiatrička vzala na pohovor. Ptala se mě ve zkratce na důvody proč tu jsem atd. Taky mi položila pár zajímavých otázek, jako Kdybys byla zvíře, co za zvíře bys byla... A pár dalších na které si bohužel teď už nevzpomínám. Pár těch otázek bylo mířeno na to, jestli mám nějaké halucinace a tak. Naštěstí jsem nikdy žádné neměla a doufám, že nikdy žádné mít nebudu...

Jakmile jsme skončily, musela jsem počkat v pokoji dokud rodiče nepřijedou s mými věcmi na spaní. Čekala jsem celou věčnost. A hrozně jsem se nudila. V pokoji zatím nikdo nebyl - byl pátek večer, většina děcek odjela domů na víkend. Tak jsem se porozhlídla po pokoji.

Bylo tam pět postelí. Dřevěný nábytek - stůl, šest židlí, dvě skříně a u každé postele něco jako malý dřevěný šuplíček, který sloužil místo nočního stolku (dalo se něco vkládat do něho i na něj). Také tam bylo umyvadlo a věšáky na ručníky. Co tam chybělo bylo zrcadlo. Tomu jsem se ze začátku hrozně divila. Až později mi došlo, že to je kvůli ostrým střepům.

Jakmile jsem s tím byla hotová, tak jsem si sedla na parapet a dívala jsem se z okna. No řekněme, že jsem měla hrozně dlouho na to, abych se nad vším zamyslela - domyslela všechny důsledky, které to bude mít. Nebudu chodit do školy. Neuvidím se s kamarádkami. Budu bydlet s lidmi, co jsou na tom podobně špatně jako já... Moc se mi ta představa nelíbila.

A v duchu jsem se ujišťovala, že to nějak přežiji, a pak, při první příležitosti to vše skončím... Jop, to byla má největší útěcha v tu chvíli.

Rodiče mi dovezli věci, chvíli tam se mnou pobyli a pak museli jet. Bylo čas na večeři. Děcek tam na víkend bylo asi 5 včetně mě. Nijak jsem si nestěžovala - čím méně, tím líp.

Večeři jsem dostala na velkém plastovém tácu s víkem. Byla jsem z toho dost vyjukaná. Musím říct, že jedna z věcí, které jsem si na tom oddělení nemohla vynachválit bylo jídlo. Vím, že se říká, že nemocniční strava stojí za houby, ale tady to rozhodně neplatilo. O jídle si ovšem povíme později.

Dojedla jsem, vzala si svou úplně první várku prášků a šla jsem spát. Mezitím už jsem se trochu začala bavit s holkou, která byla na mém pokoji. Ustlala jsem si postel (ano, každý den se tam stele! ze začátku jsem to brala za další děs, kterým si budu muset projít, později mi to ale přestalo vadit...) a zalehla jsem. Usnula jsem vcelku rychle.

Co se ale stalo je to, že jsem se probudila ve tři ráno, a pak už jsem nemohla usnout. Byla to hrůza. Kdybych byla u sebe v pokoji, pustila bych si mobil, dívala bych se na něco a počkala až se mi znovu bude chtít spát. Tady to ale nešlo. Mobil mi sebrali na noc, a ani jsem si nemohla rozsvítit, protože v pokoji se mnou někdo spal. Byl to děs být tolik hodin vzhůru a nudit se k smrti. Převalovala jsem se v posteli a čekala na to, až bude čas vstávat.

No, tak tady je můj první den na oddělení 21. Myslím, že už jsem někde psala, že se to nejdřív musí zhoršit, aby se to muselo zlepšit, že? No tohle rozhodně zhoršení bylo. A mělo být ještě mnohem hůř, o tom však již později. Přeji krásný den!