Zážitky z brněnské psychiatrie

Milí čtenáři, všechny vás vítám na našem blogu. Dnešní článek berte jako volné pokračování článku předchozího (Proč jsem skončila na psychiatrii?), v němž jsem popsala postupný vývoj mého duševního stavu, až do bodu, kdy mě museli hospitalizovat na dětském psychiatrickém oddělení v brněnské fakultní nemocnici Bohunice. Dnes bych se s vámi ráda podělila o průběh mé hospitalizace, o to, co se dělo za dveřmi psychiatrie, o to, zda jsem byla spokojena…

Do nemocnice jsem se dostala 9. 1. 2017, ve stavu deprese doprovázené sebevražednými tendencemi. Živě si vybavuji, jak mě rodiče odvedli na oddělení. Tehdy mě zcela pohlcovala úzkost. Všechno se událo tak rychle. Ještě ten den, dopoledne, jsem šla do školy jako vždycky. Odtud mě vyzvedly rodiče, neboť jsem jim den předtím řekla, že už nevím, jak dál. Pak jsem se ocitla na krizovém centu a pak, najednou, na lůžkovém oddělení psychiatrie.

Jako autista velmi špatně toleruju změny, zvlášť ty nečekané. Tohle byla přeci jen trochu moc velká změna, příliš rychlá a nenadálá změna, pro kohokoli, autisty či neautisty. Není tedy divu, že jsem měla mozek zcela zatemněný úzkostí.

Záhy mi byl přidělen 5-ti lůžkový pokoj, kde jsem si vybalila věci. Rodiče odešli, já zůstala sama v nemocnici a sestra mě představila mým novým spolubydlícím. Ti mě nejprve znervózňovali, ale velmi brzy jsem si je neskutečně zamilovala. Nikde jinde jsem nepotkala tak skvělé lidi jako byly místní pacienti.  Jen při vzpomínce na ně se musím usmívat. Po celou dobu mého pobytu mě neskutečně podporovali, dávali mně sílu, přijímali mě takovou, jaká jsem…

Hned večer téhož dne jsem okamžitě začala brát prášky, antidepresiva. V té době jsem si ani neuvědomila, že mi byly nasazeny léky, aniž by předtím kdokoli odebral mou anamnézu, což se později ukázalo jako fatální. V ten čas jsem chtěla pouze pomoct, chtěla jsem antidepresiva, protože jsem zažívala depresi a bylo mi zle.

Na dětské psychiatrii se chodí každý den do provizorní školy, kde se děti učí. Bohunice nebyly výjimkou. Druhý den, tedy prakticky okamžitě po svém nástupu, jsem šla do školy i já. Už od probuzení jsem byla v neskutečném stresu. Netušila jsem, co se bude dít v dalších chvílích, nikdo mě pořádně neseznámil s vnitřním řádem oddělení, nedal mi nic, čeho bych se mohla chytit. Nevěděla jsem, co budu ve škole dělat, chyběla mně většina sešitů. Neměla jsem nic, z čeho bych se učila…

Ten den jsem došla spolu s ostatními pacienty před naši budoucí třídu. Následně jsme bezděky vstoupili dovnitř. Živě si vybavuju, jak se kdesi za námi objevila učitelka, která na nás znenadání zařvala něco jako: „Co děláte v té třídě! Vždyť víte, že tam nemáte chodit!“ Tím takříkajíc pohár přetekl a já dostala záchvat. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého či divného, záchvaty způsobené celkovým přetížením, stresem či náhlými změnami mě provázejí po celý život a patří k mému autismu. Tento záchvat byl však co do intenzity i projevů horší než jakýkoli před tím, alespoň co si vzpomínám. Během afektu obvykle křičím, brečím nebo se třesu. Tentokrát jsem však, potom, co jsem na učitelku trochu hystericky zařvala, že nemůžu vědět, že do třídy nesmím, protože jsem tu první den, začala zcela mimoděk mlátit hlavou do dveří a do zdi. Učitelky naprosto nepochopily, co se děje a mé chování nejspíše vyhodnotily jako projev nevychovaného fracka. Celou dobu na mě pouze křičely. Pak mě nechaly na chodbě se slovy, že mám přijít do třídy, až se uklidním…

Záchvat přešel. Tehdy jsem si myslela, že za oním děsivým průběhem stojí zkrátka obrovský stres. Stejné záchvaty se však s železnou pravidelností opakovaly každý den. Nejprve jednou denně, potom dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát…  Bila jsem se, tloukla hlavou do stěny, házela věcmi, křičela, někdy brečela nebo se třásla.

Druhý den jsem se také poprvé potkala se svou doktorkou, která mě měla ošetřovat po celou dobu mého pobytu. Velmi brzy po nástupu jsem též poznala svou psycholožku. Ta se během mé hospitalizace vystřídala s jiným psychologem, který se mně později věnoval. Nutno podotknout, že jsem nebyla ani za mák spokojena s jediným z nich.

Velmi brzy jsem přestala chodit do školy, protože mně učení přinášelo obrovský stres a učitelky, absolutně neznalé problematiky duševních nemocí, situaci pouze zhoršovaly. Zařídit, abych do ní nemusela, se však ukázalo jako nesmírný problém. Rodiče si museli tento požadavek tvrdě vynutit. To je samo o sobě zarážející. Proč by dítě, jehož psychický stav není dobrý a které se léčí v nemocnici, mělo být nuceno docházet do školy? Nikdy jsem to nepochopila.

Díky stále častějším afektům jsem byla taktéž prakticky vyloučena ze všech aktivit probíhajících na oddělení, z dílen, terapií, družiny…

Záchvaty byly velmi podivné. Po dvou týdnech užívání antidepresiv se však počalo dít něco mnohem podivnějšího. Začala jsem rychle mluvit i myslet. Na své poměry jsem se velice hbitě hýbala. Zároveň jsem cítila potřebu neustále setrvávat v pohybu. Každý den jsem se budila s větším a větším množstvím energie. Moje doba spánku se postupně snižovala. Probouzela jsem se několik hodin před dobou budíčku, nakonec jsem nespala téměř vůbec. Cítila jsem obrovskou potřebu mluvit, neustále jsem s někým navazovala kontakty, aktivně jsem si hledala přátele mezi spolupacienty, navštěvovala jsem je na pokojích. Normálně bych něčeho takového nebyla nikdy schopna. Navíc jsem s vervou rebelovala proti léčebným postupům i celkovému přístupu doktorů a popadla mě obrovská touha měnit a vylepšovat svět. Moje nálada zůstala příšerná a sebevražedné tendence, s kterými jsem přišla, se mnohonásobně zhoršily. Hlavou mi proudily myšlenky tak rychle, že jsem je sama nestačila sledovat. Vesměs byly odporné a depresivní, v horším případě sebevražedné. Po celou dobu jsem pak projevovala extrémní podrážděnost, agresivitu a vzteklost. S postupem času pak moje symptomy nabývaly na intenzitě. Afekty jsem začala připisovat přebytku energie, která se ve mně každý den hromadila do neúnosné míry.

Pak, z ničeho nic, mě během záchvatů počaly navštěvovat děsivé postavy. Přitom jsem věděla, že se mi chystají ublížit. Zíraly na mě, jako ztělesnění zla a temnoty. Pak záchvat odezněl a bytosti zmizely, jakoby se po nich zem slehla. Neustále mě svírala hrůza, že se vrátí a skutečně mi ublíží. Jindy, když jsem ležela, jsem zase cítila, jak se mé tělo odlepuje od země a vznáší se vzhůru. Šílela jsem přitom strachy. Pak se vše vrátilo do normálu a já, jako bych procitla ze sna, zjistila, že vlastně ležím na posteli. Jednou, když jsem si myla ruce, jsem uviděla v umyvadle potůčky krve. Prohlížela jsem si svou ruku, abych zjistila, odkud krvácí, krev z ní ovšem netekla…

O svých přeludech jsem se pokusila několikrát mluvit s doktory. Můj problém smetli ze stolu s tím, že se jedná a pseudohalucinace, které jsou vlastně naprosto normální, které jsou, cituju jednu nejmenovanou doktorku poměrně běžné.

Co se mé nálady týče, velmi rychle jsem nabyla přesvědčení, že zažívám tzv. smíšenou epizodu, tedy stav, kdy daný jedinec vykazuje příznaky deprese a mánie dohromady. Mánie je potom nadměrně povznesená nálada doprovázená obrovským množství energie, sníženou potřebou spánku, zvýšeným sebevědomím, zrychleným myšlenkovým tokem, celkovou urychleností, potřebou mluvit nebo například vyhledáváním příjemných riskantních aktivit jako je promiskuitní chování nebo utrácení peněz.

Vybavily se mě stavy z minulosti, kdy jsem se cítila podrážděná, zrychlená a plná energie. Na základě toho všeho jsem došla k závěru, že trpím bipolární poruchou, tedy nemocí charakterizovanou cyklováním nálad mezi depresí, mánií a právě tzv. smíšenými epizodami. Abych byla přesnější, vlastně mě tato nemoc přišla na mysl již dříve, před nástupem do nemocnice. Nepřikládala jsem však svým úvahám větší důležitost. Vše také nasvědčovalo tomu, že mi současnou těžkou epizodu spustila antidepresiva, která mohou na bipolární lidi zapůsobit právě takto.

Doktoři můj názor bohužel nesdíleli. Řekli mi, že se jim manická nejevím, že nevypadám ani jako člověk v depresi, jinými slovy, vlastně mi pořádně nic není… V podstatě mi nevěřili jediné slovo, nebrali vážně nic, co jsem vyslovila. Cítila jsem se zoufalá a neskutečně naštvaná. Taková ignorace, takový výsměch.

Denně jsem zažívala autoagresivní záchvaty a chtěla se zabít. Přesto mě doktoři bez sebemenších problémů pouštěli každý víkend na propustku domů, snad také proto, že mi nevěřili ani sebevražedné tendence. Jak řekli mámě, prý bych to neudělala, nezabila bych se. Rodiče, zpočátku velmi vyděšení z příznaků mé nemoci, mi sami řekli, že vypadám, jako bych měla mánii. Tento názor se taky několikrát pokusili podsunout lékařům. Samozřejmě bez úspěchu. Manická se jim nejevím…

Léky, které jsem brala, mi absolutně nezabíraly. Reagovala jsem na ně pouze děsivými nežádoucími účinky, například jsem téměř přestala cítit bolest, nemohla jsem jíst a polykat, neustále jsem si připadala, jako bych měla rýmu, cítila jsem nepřetržitý tlak v končetinách… Seznam by byl dlouhý. Lékaři bohužel ignorovali všechno, vedlejší účinky prášků a jejich naprostou neúčinnost nevyjímaje.

Po dvou měsících strávených v nemocnici mě i rodičům konečně došlo, že mi nepomůžou. Vlastně nechápu, proč nám trvalo tak dlouho dospět k tomuto závěru. Nejspíš jsem měla prostě strach opustit psychiatrii. Připadalo mi, že nemůžu svět tam venku zvládnout, že nejsem ani trochu v pořádku a do blázince prostě patřím. Rodiče možná do poslední chvíle věřili, že se mi přeci jen pomoci dostane. Každopádně, v Brně žádná nepřišla.

S doktory jsme se domluvili, že z nemocnice odejdu. Souhlasili. Nechtěli ani podepsat reverz, tedy zprávu o tom, že jsem opustila psychiatrii proti jejich vůli. Prostě mě propustili, jako bych byla zdravá…

Po dlouhé době jsem se ocitla zpátky doma, v příšerném stavu, neschopná jakéhokoli fungování, plná vzteku vůči nemocnici, v které mi de fakto ublížili, žasnouc nad arogancí a profesní neschopností, kterou projevili lékaři z Bohunic. Našla by se pouze jedna dobrá věc, kterou mi nakonec přeci jen vypomohli, předdomluvili mi totiž hospitalizaci v pražském Motole, na místě, kde můj příběh pokračoval.

Zajímá vás, co se dělo po mém propuštění z nemocnice? Počkejte si na další článek! Pokud vám v hlavě vyvstávají připomínky či otázky, nezapomeňte nám napsat do komentářů. Odpovím každému. Jsme tu přece pro vás!

Fakultní nemocnice Bohunice

Komentáře

  1. Ahoj Moniko, čtu všechny tvoje články. Ale vlastně netuším, jak vypadáš. Pokud to není záměr, mohla bys nějak ukázat tvář? Díky
    Igor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Děkuji za komentář. :) Těší mě, že někdo pravidelně čte moje články. Dává mi to velkou motivaci pokračovat v psaní. To, že vlastně nikde nemám fotku, asi není vyloženě záměr. Spíš jen nemám potřebu nikam ji dávat a vlastně ani moc fotek sama sebe nemám. Pokud však čtenáře zajímá, jak vypadám, časem sem nějakou tu fotku klidně hodím. :)

      Vymazat
  2. Velice zajímavý článek, ačkoliv mě při jeho čtení mrazilo, nechápu aroganci a neprofesionálnost zmíněných doktorů a moc mě mrzí, že se tím někdo musel projít... Rozhodně si přečtu další článek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář. Jsem ráda, že se článek líbil. Sama jsem chování doktorů z Bohunic také naprosto nepochopila. Tímto příspěvkem jsem se pak pokusila upozornit na špatný stav dětského psychiatrického oddělení bohunické nemocnice a poskytnout tak určitý podnět k zamyšlení, jak pro širokou veřejnost, tak pro ty, kteří pobyt v této nemocnici sami zvažují. Další článek se pokusím vydat brzy. :)

      Vymazat
  3. Monicko,Tvuj clanek je poutave napsany,pri jeho cteni ctenar proziva dodatecne vse s Tebou a obdivuje Te za Tvoji statecnost a silu,kterou jsi musela do pobytu b
    Ozit.PremiTi,abys uz nikdy nic takoveho nemusela prozivat.Myslim,ze je dobre se zazitky podelit s druhymi a tim se trochu uvolnit.Pokud mas z dvoumesicniho pobytu jeste vice zazitku,podel se o ne s nami.Preji Ti vse dobre.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář. :) Jsem ráda, že se článek líbil. Pokusím se publikovat víc podobných příspěvků. Doufám, že taktéž zaujmou.

      Vymazat
  4. Článek jsem přečetla jedním dechem a nestačím se divit, co se ti v nemocnici dělo.. jsem zvědavá na pokračování! Váš blog jsem objevila až teď.. :)
    Jinak s tím vyučováním v nemocnici.. jednou jsem byla na plastickém oddělení a hned jak mě přivezli ze sálu, učitelka byla v našem pokoji a hned mi tam zadávala nějaký úkoly - sice jsem nebyla v celkové anestezii a byla jsem v podstatě v pohodě - ale proboha, vážně jsem ihned po zákroku neměla sebemenší chuť na nějaký učení! Měli by se nad tím zamyslet.. :D :/
    Držím ti palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Co se týče školi v nemocnici, mnohdy je to opravdu úplně zcestné. Zvláště pak u středoškoláků. Základní vzdělání mám ukončené, přesto mě nutili se učit. Na našem oddělení se mnoho dětí nemohlo kvůli nežádoucím účinkům léků vůbec soustředit. Přesto byli zkoušeni a známkováni. Je to skutečně, mírně řečeno, hloupé.
      Pokračování přijde brzy. :) Jsem ráda, že se článek líbil.

      Vymazat
    2. ja se vůbec nedivím, a se synem máme naprosto stejné zkušenosti. jen s tím rozdílem, že hned ve dveřích dáváme personálu jasně najevo že budem navštěvovat syna kdykoli a podrobime system veškeré možné kontrole. o individualitě se jen mluví ale je to jen fráze, opak je pravdou.

      Vymazat
    3. Děláte dobře, že se za svého syna vždy zasadíte a snažíte se mu vydobít ty nejlepší podmínky. Individuální přístup by měl být samozřejmostí, bohužel je spíše výjimkou. Každopádně, pokud bude více lidí usilovat o změnu, snad se alespoň některé věci brzy spraví.

      Vymazat
  5. Před lety se do Bohunic na psychiatrii dostal i můj syn na krizovku. Druhý den zněla diagnoza schizofrenie, za 14 dní šel domů, že mu nic není..... Po čase se tamtéž dostal tehdejší manžel také na krizovku. Nikdo jako s manželkou se se mnou nechtěl bavit, paní doktorka se se mnou bavila jak s posledním póvlem a pohrdavě, že mi nemá co říct. Hlavně že jsem předtím obdržela A4 papír o tom, jak má rodina komunikovat, pomáhat a zajímat se. Výsledek? Našel si tam ženu a pak jsme se konečně rozvedli ........ Zjistila jsem, že zvláště psychiatři /bohužel i psychologové/ ve velkém procentu jsou lidé, kteří se neumí srovnat se svým životem, neumí nebo nechtějí řešit svoje problémy, jsou bez empatie. Zaměstnanci jsou prostě zaměstnanci, které ani pacient ve skutečnosti nezajímá, odkroutí si svoje hodiny a tváří se jak bozi ....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za komentář. To, co popisujete, mě v případě Bohunic vůbec nepřekvapuje. Také jsem, podobně jako Váš syn, odcházela naprosto bez diagnózy, s tím, že mi vlastně nic není... S mými rodiči se taktéž nikdo pořádně nebavil ani je neposlouchal, pouze jim bylo vyčteno, že mě špatně vychovali a že se chovám jako rozmazlené děcko... V případě této nemocnice, a zajisté i mnoha dlaších, jsou zaměstnanci opravdu pouze zaměstnanci slepě vykonávající to nejnutnější. Pacienti je nezajímají ani v nejmenším. Doufám, že se v brzké budoucnosti podaří situaci na psychiatrii, stejně tak jako ve zdravotnictví celkově, zlepšit.

      Vymazat
  6. Milá Moniko, i mně hrozila ve dvanácti letech psychiatrická léčebna, kdy to na mě působilo jako trest a fungoval jsem pak polepšeně a byl jsem ve velikém stresu. Něco málo si můžete přečíst na mém blogu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím. Mrzí mě, že jste musel ve svých 12 letech něco takového zažívat. Na blog se určitě podívám. :)

      Vymazat
  7. Článek jsem si přečetla jedním dechem a je mi líto jak se kvám chovali. mám dceru která má AS a koncem roku nás čeká týdenní pobyt na psychiatrijí v motole aby se nastavila správná léčba plus k tomu se jí budou dělat všeliaké vyšetření jinak jí budem u ní 24 hodin denně jaká je vaše skušenost?Děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář. O Motolské nemocnici brzy vydám celý článek, předběžně však můžu říct, že mám zkušenost vesměs dobrou. Na týdenním pobytu jsem nebyla, hospitalizovali mě klasicky, bez rodičů. Každopádně, doktoři se chovali velmi profesionálně, udělali opravdu všechna potřebná vyšetření a testy, poslouchali mě, komunikovali s rodiči, byly velmi opatrní s nasazováním léčby. Zkrátka naprosto opačný přístup než v Brně. Pečlivost byla v určitých momentech možná až přehnaná. Problém jsem měla se sestrami, které se chovaly, jak to říct...zkrátka poměrně hnusně. V případě, kdy budete s dcerou v nemocnici i vy, však může být situace odlišná. Celkově mi v Motole velmi pomohli, nasadili mi správné léky a určili diagnózu. Prostředí nemocnice mi bylo hodně nepříjemné, ale proti doktorům nemám vůbec nic. V nemocnici je přesně daný řád dne, víte do předu, co se bude dít, téměř žádné nečekané změny... To by vaší dceři mohlo vyhovovat.

      Vymazat
  8. Z toho az mrazi! Ja jsem doktory obecne hodne zklamana. Zila jsem v bludu, ze jsou to moudri empaticti lide, kteri si vzdy vi rady. A stale jsem rozcarovana z toho, ze kdykoli bez varovani mohu narazit na arogantniho nafuku. Jinak s tim preziranim deti mel zkusenost bracha (autismus, tezka mentalni retardace). Po operaci byl na dospele JIP a pak z kapacitnich duvodu na detskem oddeleni. A ten rozdil v pristupu sester byl obrovsky. Ty na detskem mu neverily ani nos mezi ocima. A mne, vlastne taky ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář. Bohužel je pravdou, že mnoho doktorů postráda odborné znalosti i zájem o pacienty. Pokud pak zdravotnický personál pacintům nevěří, nemůže se v pacient v nemocnici cítit příjemně. Stejně tak mu nemůžou pořádně pomoct. Snažím se na problémy v psychiatrii, stejně tak jako ve zdravotnictví obecně, upozorňovat. Snad to k něčemu povede.

      Vymazat
  9. Ahoj, Moniko, chci se zeptat, jelikož jen ty doopravdy víš, co se v tobě odehrává, co , podle tebe, by ti pomohlo?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj. Díky za komentář. V současnoti jsem už v relativně dobrém stavu. Pomohli mi v pražském Motole, kde mi nastavili správnou léčbu. Léky jsou, dle mého názoru, velmi důležité, neboť bych bez nich nedokázala fungovat. Také mi hodně pomáhá moje nová kočička. Taktéž by mi hodně pomohlo, kdyby lidé kolem mě mým poruchám rozuměli a příjimali mě s nimi. V rodině naštěstí nemám výraznější problém, ve třídě také ne. Na ignoraci jsem narazila hlavně u doktorů a zdravotnického personálu, což je velmi smutné. Moc si přeju, aby se to změnilo.

      Vymazat
  10. Milá Moniko, díky za článek. Mělo by si ho především přečíst vedení nemocnice a veškerý pedagogický personál. Jenom tak je možnost, že se nad ním zamýšlí někdo, kdo kompetentní situaci změnit. Jak na to všechno reagovali vaši rodiče?
    Ať se daří
    Jakub

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím. Máte pravdu, k vedení nemocnice by se tyto informace měly dostat. Už delší dobu přemýšlím, že na vedení pošlu stížnost a máte pravdu, měla bych to udělat. Pro rodiče byla celá situace obtížná. Dlouhou dobu nejspíš věřili, že mi v nemocnici přece jen pomůžou. Nebo spíše takto, vždy uvěřili na chvilku, po rozhovoru s doktorkou a psychologem, záhy je ona víra přešla. Rozhodnutí nechat si mě doma nebylo vůbec jednoduché, protože jsem nebyla v dobrém stavu a vlastně jsem ani sama zpátky domů pořádně nechtěla. Za nějakou dobu vyjde na tomto blogu článek mojí mamky, v kterém popíše celou situaci z pohledu rodiče. Snad vás zaujme.

      Vymazat
  11. Dobrý den, se zájmem jsem si přečetla Váš článek. Mám autistického syna s těžkou mentální retardací a dětskou mozkovou obrnou.
    Hospitalizován na psychiatrii v Opavě byl 2x. Jednou jako dítě, podruhé jako dospělý. Vzhledem ke svým diagnozám a k tomu, že moc nemluví, se od něj nic moc nedozvím. Vím jen, že chtěl hodně domů a že mu taky až tak moc nepomohli. Navíc vehementně popírali diagnozu autismu. Neměla jsem pocit, že by se mu po hospitalizaci nějak ulevilo. Vy alespoň umíte vyjádřit své pocity a jinde Vám tak mohli pomoci.
    Držím palce, ať už je Váš stav stabilizovaný a můžete normálně žít ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář. Popírání autismus, ať už v psychiatrickým nemocnicích nebo ambulantními psychology/psychiatri je v naší republice bohužel poměrně běžné. Proto je zde taktéž mnohem méně diagnostikovaných autistů než v například v USA. Každopádně, osobně si myslím, že v případě, kdy je Váš syn "pouze" autista s MR a nemá žádné další přidružené psychické problémy (OCD, deprese, úzkostná porucha atd.), na psychiatrii mu ani pomoci nemohou. Autismus ani mentální retardace nejsou nemoci, nedají se léčit. Doktoři mohou maximálně tlumit záchvaty medikací, což ani není příliš účinné. Synovi by v běžném životě mohly pomoci spíše různé kompenzační strategie, s nimiž vám (alespoň podle mého názoru) nejlépe poradí autisté, kteří dovedou komunikovat. Například to, že má syn problém s řečí, pro něj musí být velmi frustrující, i když se to možná nezdá. Každý se chce a potřebuje vyjádřit. Existují různé alternativní metody komunikace (znaková řeč, komunikace pomocí obrázků, psaní na PC...). Nevím, jestli jste některé z těchto metod zkoušeli nebo zda je znáte, každopádně, pokud ne, bylo by možná dobré zamyslet se nad nimi a třeba něco vyzkoušet.

      Vymazat
    2. Osobně si myslím, že je agresívní proto, že nějaké poruchy má. proč by to jinak dělal? Vzhledem k tomu, že je nevyšetřitelný, protože nespolupracuje - nemluví, TMR atd., můžeme jen zkoušet, co zabere.
      Řeč: je to tak nemožnost vyjádřit se je určitě jeho černá můra, podobné to bude se sexualitou, neví si s tím rady :-(
      Zkoušeli jsme znak do řeči (nikoliv znakovou řeč), VOKS, piktogramy, Handle (pouze okrajově), hodně nám poradili z pražské APLY, nyní Nautis, Synergetické masáže,... atd. Myslím, že jsme toho zkoušeli celkem dost, i když určitě ne vše. Úplně o všem rozhodně nevím a taky se všechno prostě nedá. A hlavně diagnozu dětského autismu dostal až v dospělém věku. Jinak je po mozkové obrně a má další přidružené diagnozy. Ale to sem nepatří ;-)

      Vymazat
    3. Omlouvám se, že odpovídám pozdě. Co se agresivity týče, u autistů bývá většinou způsobena celkovým přetížení. To je stav, kdy je toho na vás prostě moc. Člověk může být přehlcený senzorickými vjemy (jasná světla, hlasité zvuky apod.) nebo emocemi (stres z nemožnosti komunikace, ze zněm...) V určitý moment, kdy už je toho na vás opravdu moc, jaksi ztratíte kontrolu nad svým chováním. Ta část mozku, která kontroluje naše impulzy, dočasně vypne a vy se zkrátka přestanete ovládat. Pak můžete být například agresivní. Zhruba takto může vznikat agresivní chování vašeho syna, jenom pro vysvětlení. Stejný mechanismus funguje taktéž u neautistů, autisté však mají oproti nim mnohem nižší práh tolerance (vůči stresu, smyslovým vjemům...). Každopádně, váš syn klidně může mít nějaký přidružený psychický problém.
      Přeju vám oběma jen to nejlepší. Je určitě skvělé, že jste se již pro syna pokoušela najít metodu komunikace. Její hledání je často náročné, zvláště u dospělých autistů, a nemusí se vždycky zadařit. Důležité je, že to s ním nevzdáváte. :-)

      Vymazat
  12. Ach jo. Typický přístup doktorů :/. Je mi líto, že jsi jejich další obětní beránek. Ten stav co jsi prožívala, kdy jsi se vznášel a nad postelí, to nebyla jen halucinace. To bylo astrální cestování. Člověka to nejdříve vyděsí, ale když se to naučíš ovládat, je to naprosto úžasné :). Budu se těšit na další články, kdyžtak mi pak klidně napiš komentář ke mně na blog, že už je další díl :).

    fellienm.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento možná výstup z těla se mi stal už jednou předtím, když jsem byla na týdenním pobytu ve tmě. To jsem se ale nevznášela, stála jsem v rohu místnosti a nebyla jsem ani tak vyděšená. Na psychiatrii se mi to dělo docela často. Teď už se to dlouho nestalo. Určitě se kouknu na tvůj blog a komentář kdyžtak taky napíšu. :)

      Vymazat
  13. Dobrý den!Doufám, že Váš příspěvek nezapadne, možná kdyby vás bylo víc a podali vše jako stížnost vedení nemocnice, něco by se začlo dít.Dostala jsem se do podobné situace jako matka již dospělé dcery. Byla hospitalizována na psychiatrii, 10 dní se mnou nekomunikovali lékaři. Pak si primářka vzpomněla, že se mnou udělá pohovor. Neřekla mi předem,že tam bude i psycholožka. Vysvětlily mi, že moje dcera(která je odmalička po DMO a do 20 fungovala s ohledem na nemoc výborně-s podporou rodiny) je na tom špatně a do konce života bude odkázaná na pomoc institucí.Nemám ráda, když někdo vynáší taková rozhodnutí...definitivní.Už je dobře, má dobré léky a skvělého terapeuta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za komentář! Mrzí mě, že jste s dcerou zažívaly něco podobného. Ona "definitivní" tvrzení, která zmiňujete, jsou opravdu hloupá, co víc, škodlivá, protože berou lidem naději. Nad nikým se nemají vynášet soudy. Spousta lidí vůbec nepřemýšlí nad tím, co říká. Slovy je možno hodně ublížit. Jsem ráda, že je Vaší dceři líp. Snad bude vše jen a jen lepší. :)

      Vymazat
  14. Mám stejnou zkušenost s krizovým centrem v Bohunicích. Pomohli mě až v PL Černovice na 5 oddělení. Tam byla velká spokojenost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář. :) Jsem ráda, že Vám pomohli alespoň v Černovicích. Viděla jsem pár lidí, kterým pomohli i v Bohunicích, každopádně mi spíš přijde, že se jednalo o šťastnou náhodu. Přeji jen to nejlepší. :)

      Vymazat
  15. Mame take velmi spatnou zkusenost s timto detskym oddelenim. Rozhodne bych ho nikomu nedoporucila, vubec nedokazou rozpoznat diagnozu. Odesli jsme na revers, pobyt by byl zbytecny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za kometář. :) Souhlasím, diagnózu rozpoznat nedokážou a myslím, že ani nechtějí. Domnívám se, že jste udělali dobře, co se reverzu týče. Nechci být proti Bohunicím nijak zaujatá, ale ze všech, kteří byli hospitalizováni zároveň se mnou, nepomohli téměř nikomu...

      Vymazat

Okomentovat