Stigma nebo nemoc – Co je vlastně horší?

Necítíš se dobře. Prostě nejsi ve své kůži. Všechno je jiné, horší. Připadá ti, že jsi vlastně pořád smutný, stěží se dokážeš smát a směješ-li se, pak víš, že ten smích není upřímný. V noci nemůžeš spát a skoro jsi ztratil chuť jíst. Ani nevíš, jak se to stalo, ale všiml sis, že tě pomalu opouští zájem tak nějak o všechno. Přestaly tě bavit oblíbené knížky, nudí tě filmy, nemáš skoro náladu na přátele… Vlastně tě ani nebaví chodit ven a možná, možná by ses i přinutil, kdybys v tom viděl alespoň nějaký smysl, jenže nevidíš. Přistihl ses, že myslíš na smrt.

Když jdeš po městě nebo nakupuješ v obchodě, nemůžeš ze sebe setřás pocit, že na tebe lidé neustále zírají. Vybereš si svůj nákup a pak musíš zaplatit. Na paní u pokladny se usmíváš, pouhé dobrý den a děkuji tě však stojí nesmírné úsilí. Máš strach z každé věty a bojíš se, že si ostatní tvého strachu všimnou, že jsi řekla něco hloupého nebo nevhodného… Vlastně se bojíš lidí natolik, že se jim úmyslně vyhýbáš. Zazvoní-li ti na dveře návštěva, žaludek se ti svírá již při pouhém pomyšlení, že bys měla jít otevřít. Nakonec trávíš většinu času doma, stěží vycházíš ven.

Začala jsi hubnout, protože jsi měla mírnou nadváhu…, prostě jsi chtěla být hubená. A hubneš dál. Už nemůžeš přestat. Většinu času myslíš na jídlo, kontroluješ svůj denní kalorický příjem a pravidelně cvičíš, 3-krát týdně, pak každý den, během čištění zubů děláš dřepy. Máš pocit, že kontrolou nad svou vahou získáváš kontrolu nad svým životem, nesourodými pocity a zmatkem. Jsi stále hubenější, ale nikdy nebudeš mít pocit, že už to stačí.

- A pak tě občas napadne, že bys sis třeba mohl požádat o pomoc, někomu se svěřit, zajít si za doktorem nebo si sehnat terapeuta… To by ale znamenalo, že jsi blázen? Co kdyby se někdo dozvěděl, že chodíš k psychologovi? Brát psychiatrické léky je slabost, nebo ne? Navíc by mohly změnit tvoji osobnost? Deprese přece není opravdová nemoc, jenom se moc poddáváš problémům a příliš se lituješ… Jestli lidé zjistí, že jsi duševně nemocný, už to nikdy nebude takové, jako dřív, prostě se na tebe budou dívat jinak… Nikdy bys o tom nemohl povědět svým kolegům, přátelům a ani rodině. A ty přece vůbec nechceš být blázen. Nemůžeš být, asi si to jen namlouváš…

Pokud vám kdy podobné myšlenky běžely hlavou, nejspíš je někde chyba, ve vás však rozhodně ne. Jestliže podobné myšlenky běží hlavou naprosté většině duševně nemocných, pak je to doslova alarm pro tuto společnost. Obrovský rudý vykřičník, který bychom neměli ignorovat. Věřte mi, takto by se neměl cítit jediný člověk, natožpak miliony lidí.

Některé nemoci jsou v našem světě stigmatizovány, ty psychické pak především. Stigma je neviditelné znamení, cejch, který jsme si nevybrali, ale kterému se stěží vyhneme. Vytváří pocit náš a těch druhých. Stigmatizovaní jsou vnímáni jako jiní v negativním slova smyslu, jako společnost se k nim stavíme s nedůvěrou a odmítavě, abychom je následně vylučovali ze svých kruhů.

Stigmatizovaný člověk se pak mnohdy stáhne do izolace, ztrácí mezilidské kontakty a přátele, což dále zhoršuje jeho duševní stav. Díky předsudkům, které k psychiatrickým pacientům chováme, následně často dochází k diskriminaci.

Vnější stigma, tedy stigma panujícím ve společnosti, může být často následováno stigmatem vnitřním. To mnohdy nazýváme sebe-stigmatizací. Nastává ve chvíli, kdy společenské mínění vztahující se k naší nemoci převezmeme za své. Kvůli svému onemocnění si pak často připadáme horší, zažíváme pocity studu a viny, neustále přemýšlíme nad příznaky a nad tím, jak je co nejlépe schovat. Často se také uchylujeme k popírání, hledáme sebemenší důvody, proč nemocní vlastně nejsme, spíše než abychom se realitu pokusili objektivně posoudit.

O obzvláště závažný fenomén se však začíná jednat ve chvíli, kdy nemocný kvůli strachu ze stigmatu nevyhledá lékařskou pomoc.

Mnohé duševní poruchy jsou fatální. Zhruba 6 – 19% lidí s bipolární poruchou, 2,5 - 15% lidí s velkou depresivní poruchou a 5 – 6% schizofreniků spáchá sebevraždu. Četnost úmrtí plynoucí z těchto nemocí je enormní. Zhruba 1 z 6 může v důsledku poruchy nálady zemřít. To je číslo srovnatelné s úmrtností v horizontu 10 let u některých typů rakoviny.

Nesmíme také zapomínat, že psychicky nemocní pacienti nemají na stigma monopol. Stigmatizovaných onemocnění, poruch, hendikepů či přirozených neurodiverzit se rozohodně najde více. Jedná se například (zdaleka ne však výlučně) o různá mentální i fyzická postižení, některé geneticky podmíněné nemoci, jako je Dawnův syndrom; autismus, HIV/AIDS a další pohlavní choroby, všemožné typy demence... Kolik lidí již zemřelo, protože kvůli stigmatu nechodilo k doktorovi…?

Pokud je pro mnohé stigma v jistém slova smyslu horší, než samotná nemoc, pak je zde něco nesmírně špatně. Mnozí lidé by mohli poměrně kvalitně žít, pokud měli přístup k lékařské péči, ať už jde o diagnostiku, léky, terapii či hospitalizace a pokud jim v tomto cokoli brání, pak se musíme zamyslet.

Nejde přitom o pouhé předcházení úmrtím. Nemoc sama o sobě způsobuje množství utrpení, které je moderní medicína schopna zmírňovat. Nic by nám nemělo zamezovat v přístupu k ní. V našem státu je zdravotnictví bezplatné a peníze tedy nejsou v léčbě překážkou. Pokud však lidi k doktorovi raději vůbec nepřijdou, protože by následovala sociální smrt, musíme změnit naše hodnoty.

Proč bychom se na některé nemocné měli dívat se strachem, odporem či nedůvěrou a s jinými soucítit nebo je litovat? Není to nespravedlivé, snad až kruté? Utrpení z nemoci je přeci samo o sobě dost, proč by měl nemocný navíc trpět stigmatem a zavržením, proč by měl snášet divné pohledy, hloupé narážky, nepříjemné mlčení…

Každý nemocný si zaslouží podporu, nezáleže na tom, jakou nemoc má. Onemocní-li, stává se potřebným a dobrá společnosti by se takovému člověku měla pokoušet pomoci. Bezplatná lékařská péče není zdaleka všechno.

Nezáleží na tom, zda máme schizofrenii, Alzheimerovu chorobu, bulímii, cukrovku, atopický ekzém, vrozenou srdeční vadu nebo rakovinu. Všechny nemoci jsou si na rovni. Všechny přináší utrpení a mohou zabíjet. Nad žádnou z nich nevládneme plnou kontrolou a žádná nemoc si nevybírá. V nemoci jsme si naprosto rovni.  

Nikdy jsem nepocítila strach ze stigmatu, ani jedinkrát. Snad je to proto, že dobře nerozumím lidem a signály jimi vysílané nechápu nebo nevnímám. Nikdy jsem neměla potřebu skrývat svoje duševní problémy, nestyděla jsem se za to, že mě 3-krát hospitalizovali na psychiatrii a ani mě nenapadlo se stydět. Duševní zdraví je pro mě téma naprosto normální a nemám sebemenší problém o svých diagnózách mluvit. Vidím však, že jsem jedna z mála. Přála bych si, aby se všichni cítili jako já. Moc si přeju, aby pro ně byla jejich duševní porucha prostě nemoc, mnohdy vážná a většinou chronická, jinak však stejně legitimní jako astma nebo cukrovka.

Nechci, aby na tomto světě umírali a trpěli tisíce, statisíce, možná miliony lidí kvůli věci tak zbytečné, jako je stigma. Proto se pokusím o svůj cíl zasadit.

Jmenuji se Monika Malachová, mám Aspergerův syndrom, bipolární poruchu a OCD. Za nic z toho se nemám důvod stydět a stigma mě nezajímá.

Je tu někdo, kdo se ke mně přidá?