Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 4. díl: 3. týden

Milí čtenáři, máme tu 7. březen 2018. Od doby, co mě přijali do psychiatrické nemocnice a výzkumného centra zvaného NUDZ, uběhly přesně 3 týdny. Sedím tu na posteli ve svém krásném dvojlůžkovém pokoji, koukám do počítače a přemýšlím, s čím vším se s vámi podělit. Nakonec docházím k závěru, že bych vám přece mohla ve stručnosti představit, jak to u nás na oddělení vlastně chodí. Pak si, doufejme, uděláte jistý obrázek.

Každý den se řídí podle pevně daného řádu. V sedm ráno vstáváme, steleme postele, občas jdeme vynést koš nebo si rychle skočíme do koupelny, která tvoří součást každého z pokojů. V 7:15 sestřičky vyhlásí rozcvičku. Nejedná se o nic organizovaného, prostě si jen zacvičíme, každý podle vlastních schopností a možností, tak, jak se mu jen zlíbí. O půl osmé přichází na řadu snídaně, obvykle rohlík s máslem či flórou a něčím na způsob sýru. Uplyne další hodina a máme tu ranní komunitu. O co se jedná? V relativně velké místnosti zvané klubovna si všichni sedneme do kruhu, potom jeden z nás vytáhne malý zápisníček, od teď to budu shodou okolností já, přečte, co je za den, co všechno se bude dít, jaké je počasí… Přijdou-li noví pacienti, dostanou prostor, aby se mohli představit. Ti z nás, kteří z NUDZ odcházejí, se na komunitě naopak loučí. Hned nato začíná vizita na pokojích. Jednoduše nás přijde navštívit ošetřující lékař, který je každému přidělen na začátku pobytu, zeptá se, jak se máme, zda něco nepotřebujeme… Pak odejde pryč.

A co dál? V 9:30, 10:30 a 13:30 obvykle přichází řada na takzvané aktivity, činnosti, které by nás měli zabavit a rozptýlit zároveň. Může se jednat o cvičení, kreslení, vyrábění všeho možného i nemožného, terapeutické skupiny, kdy si sedneme do kruhu a řešíme problém, s nímž přijde některý z pacientů, trénink paměti… Možností je mnoho. Aktivity zpravidla zaberou 45 až 90 minut. Někdy bývají náročné až únavné, jindy mě však těší, že mě alespoň na chvilku vytrhnou z nečinnosti.

Kromě snídaně máme samozřejmě oběd a večeři, přičemž večeře bývá každý druhý den teplá. Vzhledem k tomu, že se řadím mezi vegetariány, požádala jsem si na začátku pobytu o upravenou stravu. Musím však konstatovat, že mi velice chutná. Ačkoli se díky nepatrné chuti k jídlu do pokrmů spíše nutím, nelze než říci, že kuchaři odvádějí svoji práci znamenitě.

Od 14:30 od 17:30 nastává volno. V tuto dobu za námi mohou přicházet návštěvy nebo se nám naskýtá možnost vydat se ven na procházku. Vzhledem k tomu, že bydlím daleko od Klecan, tedy dědinky, kde se NUDZ nachází, návštěvy mívám jenom zřídka. Ven sama taky téměř nechodím. Většinu volného času proto trávím na pokoji.  Zpravidla nedělám nic. Maximálně si hraju s mobilem, počítačem nebo volám domů.

Po večeři, která se dostává na řadu v 17:30, následuje další volno. Potom, když se den chýlí ke konci, přichází druhá, večerní vizita. Vždy se jí chopí doktor ve službě. Obvykle se jenom krátce zeptá, zda něco nepotřebujeme nebo vyzví, jak nám je.

Léky se podávají před snídaní nebo po snídani, po obědě, po večeři, v 21:00 a v 22:00. Sama beru jednu tabletku stabilizátoru nálady hned ráno, druhou pak spolu s novým lékem, atypickým antipsychotikem zvaným quetiapin, v devět hodin večer.

Světlo na chodbě se zhasíná po podání poslední várky medikamentů. Pak se již všichni schovávají ve svých pokojích, chystají se spát spát.

Co na denní rytmus říkám? Inu, nedá se říci, že bych byla nespokojena. Jsem ráda, že se nás v Národním ústavu duševního zdraví snaží zabavit, že vymýšlejí pestré aktivity, že něco děláme, přestože mě ne vždycky všechno zaujme a mnohdy se musím do činnosti nutit. Nejraději mám tělocvik.  Většinou velmi těžce nesu, když mi něco nejde, u cvičení jsem však dospěla do stádia, kdy mi je moje nešikovnost úplně ukradená. Naopak, připadá mi vtipná, často se musím sama sobě smát. Během tělocviku se dovedu uvolnit, na nic nemyslet, prostě jen tak s větší či menší mírou úspěšnosti opakovat, co předvádí předcvičující sestra.

Víte, vlastně si ani nepřipadám jako v nemocnici. Spíše mi přijde, že jsem se ocitla v jakémsi hotelu s neskutečně milým personálem, kde se navíc zajímají o mé zdraví. Kdybych každou sekundou nepociťovala svoji nemoc, která se, zvláště v posledním týdnu, ozývá stále silněji, ani by mi nedocházelo, kde že to vlastně jsem.

Poslední dny jsou pro mě těžké. Nacházím se v jakémsi slepém okně, co se působení léků týče. Staré již neberu, nové zatím nezačaly účinkovat. Přecházím z naprosté deprese, útlumu a letargie doprovázené stále se vracejícími myšlenkami na smrt do podrážděnosti až vzteku, který se občas mísí s nadšením. Výkyvy jsou prudké, prudší, než byly dříve, nemohu je ovládat, nikdy netuším, kdy udeří. V noci mě navíc pronásledují děsivé, sytě barevné, živé sny, nežádoucí účinek léků, jak se zdá. Jednou mám během svých nočních poutí nevyléčitelnou nemoc, jindy se topím, utíkám z bořícího se domu… Pokaždé, když mě noční můra probudí, mám strach znovu usnout, aby se podobný sen nevrátil. Ten strach je oprávněný. Sen se vždycky vrátí, mnohdy v jiné podobě, v podstatě však vždycky.

Přesto přese všechno jsem ráda, že můžu zde, v NUDZ pobývat. Třebaže se ukazuje jako obrovský problém udržet si víru, snažím se stále doufat, že mi pomohou. Na lepším místě bych už, konec konců, ani být nemohla. Ústav, v kterém se nacházím, je, alespoň dle mého názoru, v naší zemi nejlepší. Kde jinde tedy hledat pomoc, pokud ne zde?


Odkazy na předchozí díly

Komentáře

  1. Monousku,dekuji za krasne vyliceni denniho rezimu v NUDZ.Jsem rada,ze se Ti tam libi a ze je personal vstricny a mily.Je dobre,ze i prostredi je uklidnujici a pripominajici vse jine,jen ne nemocnicni prostredi.Myslim,ze by Tvoje clanky urcite potesily cely personal.Monulko,preji Ti,aby uz brzy zacaly zabiratnove leky,aby Tvuj tezce snesitelny stav brzy ustoupil a byl nahrazen prijemnou a stabilnejsi naladou.Moc Ti drzim palce,aby uz Ti bylo jen a jen dobre.Diky za to ,ze jsi a zejsi tak statecna.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Babi, jsem opravdu ráda, že mi vždycky napíšeš komentář. Těší mě to. Léky snad do dvou týdnů zaberou. Pokud ne, bude se nejspíš muset zkusit něco jiného.

      Vymazat
  2. Ahoj velmi pekne napisany clanok. Dakujem, ze som mohla byt sucastou zivota niekoho, kto prave preziva tazke obdobie. Ja pracujem uz 2,5 roka s ludmi ktori maju aj psychiatricke ochorenie v domove socialnych sluzieb. Neraz som uz bola aj na navsteve na psychiatrickom oddeleni. Ale nevedela som nikdy, ako to tam presne funguje. Tento blog ma zaujal, budem ho sledovat pravidelne. Dakujem zan a prajem mnoho sil na dalsej ceste :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vám velice děkuji za komentář.Jsem ráda, že vás blog zaujal.Jinak, máte velice pěknou práci. Vážím si lidí s profesemi, jako je ta vaše.

      Vymazat
  3. Ahoj Moniko, teď jsem dočetla tvé články a do očí se mi derou slzy. Doufám, že ti bude brzy dobře, že ti pomůžou. Soucítím s tebou a v některých odstavcích se sama nacházím, ačkoliv mě to děsí. Jsi silná, když o tom dokážeš takhle psát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuju. Pokud máš sama nějaké problémy, bojuj. Bude to lepší, uvidíš. Všichni musíme doufat. :)

      Vymazat

Okomentovat