Psychiatrická nemocnice tak trochu jinak - 5.díl: 4. týden

Milí čtenáři, kalendář ukazuje 14. 3. 2018. Od okamžiku, kdy mě přijali do psychiatrické nemocnice a výzkumného centra NUDZ, uplynul přesně 1 měsíc. Jsem stále zde, na stejném oddělení, na stejném pokoji. Stále beru léky, ačkoli trochu jiné, než byly ty, které jsem brala na začátku. Stále doufám, že mi pomohou.

Poslední týden se nesl ve znamení deprese. Během předešlých dnů mi bylo velmi špatně, nejhůř za celou dobu hospitalizace. Cítila jsem se na dně, sotva jsem mluvila, každé slovo se v mých ústech těžklo, měnilo se v obrovský kámen. Tak jako tomu bývá pokaždé, když se mi udělá hůř, pociťovala jsem i tentokrát podivnou bolest na hrudi, jakoby mě chtěl hrudník někdo rozervat, jakoby ve mně vznikala díra, která se stále rozšiřuje a rozšiřuje, zpřetrhává vazby mezi mými buňkami, vnitřními orgány… Tu bolest ostatně vnímám do teď. Občas se mi chtělo brečet, cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, reálně jsem však plakala pouze párkrát, jen trochu a krátce. Víte, pořádně to nedokážu. Nikdy jsem to nedokázala, možná jen kdysi v raném dětství.

Prakticky nic mě nebaví. Nevím, co mám dělat, neboť je pro mě každá činnost nijaká a fádní. Koukám na videa na internetu nebo sleduji seriál, nic z toho mě však pořádně nezajímá ani neuspokojuje. Nejraději bych jen ležela v posteli nebo bezcílně bloumala po pokoji. Zdá se, že všechno ztratilo smysl, svět mi připadá jako jakási podivná šedivá hra stínů, přehlídka marnosti.

Špatně se soustředím. Netuším, kam se moje pozornost ztrácí, ale dělá mi problém udržet ji i při naprosto elementárních, jednoduchých aktivitách. Například psaní, jež pro mě obvykle bývá naprosto jednoduché, banální a přirozené, mi dnes činí velké obtíže. Sestavit dohromady smysluplnou, dobře znějící vetu, se místy jeví jako nadlidský výkon.

Vzhledem ke svému současnému stavu usuzuji, že mi nový lék, jejž jsem zde dostala, stále nezabírá. Před pár dny mi brali krev, aby zjistili, jestli ho již beru dostatečné množství. Výsledky zatím nepřišli. Musím proto počkat. Doktor mi ho v mezičase zkusí navýšit naslepo, předpokládá totiž, že ho ještě nemám dost.

Nabízí mi, že bychom mohli zkusit vyměnit i můj základní lék, valproát, za jiný medikament z řad stabilizátorů nálady, lamotrigin. Nevím, zda souhlasit nebo ne. Mám strach. Bojím se, co se stane, až mi valproát vysadí, jak moc se propadne moje nálada, zda nedostanu mánii nebo těžkou smíšenou epizodu. Na druhou stranu si říkám, že by mi úplně nová medikace třeba pomohla.

Nejspíš se rozhodnu později, pokud vůbec. Zatím budu dál čekat, zda mi zabere prášek, který mi za celou tu dobu, co jsem tady, již stihli nasadit, budu chodit na místní terapie a volný čas trávit na pokoji v posteli. Přitom budu doufat, že se mi co nejdřív udělá líp.


Odkazy na předchozí díly

Komentáře

  1. Monulko,moc dekujeme za dalsi clanek,ktery nam dovoluje vniknout do Tveho nemocneho nitra.Stejne jako Ty,verime,ze Ti lek uz brzy zabere.Moc Ti prejeme,aby Ti uz bylo jen ajen lip.Diky za to,ze jsi takova statecna bojovnice.Stale na Tebe myslime a prejeme Ti uspesny lecebny pobyt.Mame Te moc radi a tesime se na setkani s Tebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju babi. Mimo jiné i za to, že si přečteš každý článek, který napíšu a vždycky mi zde zanecháš komentář. :)

      Vymazat
    2. Ahojky, také čtu každý článek,je mi moc líto,že jste na tom stále stejně.Myslim na vás často.mam ten samý problém, já jsem si pořídila kozičku a beránka ke dvěma pejskum.porad něco dělám, zvířátka, vás donutí vstát a věnovat se jim.pak letím do práce,za vnoučaty, koupila jsem si les, když potřebuji úplný klid.no bylo by to na román.tim,chci jen říct,co pomáhá mně,skuste vyhnat myšlenky z hlavičky,je to těžké,ale dá se to pomalu učit.

      Vymazat
    3. Ahoj. Moc ráda vás poznávám. :) Já mám doma kočičku, která mi taky hodně pomáhá, asi tak jako vaše zvířátka vám. Chová se trochu jako pejsek, aportuje balónek, všude za mnou chodí... Myslím, že zvířata dokáží člověku hodně pomoci.

      Vymazat
  2. Držím palce a dúfam, že liek zaberie :)

    OdpovědětVymazat
  3. Drž se, já to taky znám, ten pocit kdy chci jenom ležet v posteli a koukat na seriál a vlastně ani kolikrát nevím co se v něm děje. Už několik let se koukám na stejné seriály, pořád dokola....mám ráda to že ej to předvídatelné.....
    Je fajn že se tam nemusíš přetvařovat, to já doma musím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám to jako ty. Koukám tady na filmy/seriály, pořád dokola, pořádně je ani nevnímám. To je vrchol mé činnosti. Jinak, je smutné, když člověk nemůže být v domácím prostředí sám sebou. Snad tě chápou alespoň jinde.

      Vymazat
  4. Ahoj Mončo,

    Jsem moc rád za tvoje články, baví mě je číst, i přesto že se nenesou úplně v pozitivním duchu. Potýkám se s podobnými problémy, které zde popisuješ - sice ne v takové míře, ale malé náznaky tu přeci jen jsou. Většinu času zabíjím v práci, která mi svým způsobem zaměstnává mozek, doma většinou proležím a odpovědnosti všedního života odkládám, protože kolikrát v nich nenacházím význam. Také častokrát bloudívám v minulosti a představuji si lepší budoucnost. Jsem introvert a dlouhé věty či diskuse mi nahánějí hrůzu. Raději píšu a jak koukám, tak ty taky. Určitě nepřestávej psát, máš velký talent. Přeji mnoho úspěchů s léčbou. Pa

    Tomáš, 22

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ráda tě poznávám. :) Jsem ráda, že se ti můj blog líbí. Vím, že nepíšu zrovna pozitivně. Důvod je docela prostý, snažím se předat své pocity a ty momentálně moc pozitivní nejsou. Do budoucna bych však chtěla přispívat také s články, které v sobě obsahují jakousi naději, optimistickou zprávu. Dřív jsem také neustále bloudila v minulosti, představovala jsem si, co všechno jsem mohla udělat jinak, vyčítala jsem si kdejakou hloupost. K tomu jsem si navíc vymýšlela ideální světy, s mým zidealizovaným já. V těch světech jsem se schovávala a celou tu dobu jsem se snažila věřit, že na nich bude něco pravdy. Momentálně už nic z toho nedělám. Částečně to souvisí s tím, že mi moje nemoc bere potřebnou koncentraci na to, abych se nějak systematicky zabývala věcmi ve své hlavě. Navíc jsem si však minulost přestala vyčítat. Ani nevím, jak se to stalo, prostě to přišlo tak nějak samo. Na závěr, ano, máš pravdu, taky raději píši, v psaní nacházím uvolnění, radost i jakýsi ventil.
      Přeju hodně štěsí. :)

      Vymazat

Okomentovat