Prázdniny, škola, učení a blog

Milý čtenáři,

po dlouhé prodlevě vás opět vítám na našem blogu. Od začátku letních prázdnin, tedy po dobu asi 3 měsíců, jsem nepřispěla jediným článkem, za což se velice omlouvám. Svou neaktivitu bych měla nejspíš zdůvodnit, problém však spočívá v tom, že sama přesně nevím, proč jsem přestala psát. Zkrátka jsem… nemohla. Nedokázala jsem se přinutit k vytvoření jediného příspěvku, přestože jsem si mnohokrát řekla, že přece musím vydávat další články, že musím tento blog udržet v provozu…

Psaní jsem však nakonec vždy odložila na později, na zítřek, pak opět na zítřek, na příští týden… Nakonec byla doba od vydání mého posledního příspěvku tak dlouhá, že jsem již neviděla žádný smysl v udržování blogu, stal se již stejně de facto neaktivním, mrtvým.

Mezitím ubíhaly letní prázdniny. Čas jsem trávila doma, převážně před obrazovkou počítače nebo skrčená u mobilu. Místy jsem se taktéž učila na testy, které mě čekaly v září. Chodím totiž na gymnázium, loni jsem studovala třetí ročník. Vzhledem ke svému onemocnění jsem ovšem celý půlrok strávila v nemocnicích nebo v domácím léčení a školu jsem navštěvovat nemohla. Tím pádem se přede mnou otevřely dvě možnosti, zopakovat si celý třeťák, nebo se pokusit dokončit druhé pololetí. Zvolila jsem si možnost číslo dva.


Škola mi ve spoluprácí se speciálně-pedagogickým centrem vypracovala individuální vzdělávací plán, na základě něhož jsem měla ročník úspěšně uzavřít. Některé předměty, například konverzace z angličtiny nebo tělocvik, mi byly úplně odpuštěny. V ostatních předmětech jsem si pak postupně dopisovala testy, které po mě učitelé požadovaly, a to již během května a června letošního roku. Většina písemek mi však zbyla na poslední týden v srpnu, tedy týden, kdy již všichni pedagogové nastupují do práce, ale žáci si stále užívají příjemných prázdninových dnů, a následně na září.

Během již zmíněného zářijového období jsem se každý den téměř non-stop učila. V časovém intervalu jednoho týdne na mě čekaly zhruba 4 testy, na které jsem se vzhledem ke svému krajně vyhrocenému perfekcionismu nedokázala nepřipravit.

Učení jsem se věnovala opravdu hodně, přespříliš. K velkému překvapení na mě však téměř nedolehla nervozita ze všech těch zkoušek, ba co víc, moje nálada se s přibývajícím vypětím vůbec nezhoršovala, chovala se přesně naopak. Během prázdnin jsem měla v náladě poměrně velké výkyvy. V rámci několika málo dnů nebo dokonce jediného dne jsem přecházela z hypermánie, kdy jsem se cítila plná energie, myšlenek a radosti, do deprese, jež se manifestovala mimo jiné pohlcujícím pocitem prázdnoty a ztrátou zájmů o vše, čím jsem se kdy zaobírala. Po upravení dávkování léku, který pravidelně užívám, se moje výkyvy nálad sice zmenšily, přesto jsem si však připadala nespokojená a nenaplněná. Můj život se v podstatě vlekl ode dne ke dni, chvilky radosti střídaly momenty prázdna.

Až během září nabralo vše jiný směr. Má nálada se stabilizovala, ne však v pásmu normy, nýbrž v oblasti nadprůměru. Už delší dobu se nacházím ve stavu hypermánie, mám spousty energie, mnoho myšlenek a nápadů, některé dny jsem plná euforie, jindy jsem naštvaná či podrážděná, někdy zažívám směsici obojího… Moje zájmy se vrátily v plné síle, což je pro mě tak neuvěřitelné a skvělé, že ani přesně nevím, jak bych měla svou radost vyjádřit. Odjakživa jsem disponovala nějakým specifickým hlubokým zájmem, jenž vždy tak nějak utvářel velkou část mého já, a pak, s příchodem deprese, prostě zmizel… Připadalo mi, že jsem se ztratila, že podstatná část mě prostě zemřela, najednou jsem nevěděla, kdo jsem. A teď, po tak dlouhé době, je můj zájem zpátky! Opět mě zcela fascinují duševní poruchy, chci se o nich učit, chci o nich číst, chci se jimi zabývat… A jsem to zase já, cítím se znovu jako já!

Asi před týdnem, v noci, když jsem nemohla usnout, jsem si jen tak ze zvědavosti, pro zábavu, pročítala vnitřní řád dospělého uzavřeného oddělení pro léčbu závislostí jedné české psychiatrické nemocnice uveřejněný na jejích internetových stránkách. To, co jsem se dočetla, mě rozčílilo. Celý ten slavný řád oddělení mi připadal naprosto nedůstojný vůči pacientům, jakoby je stavěl do role nesvéprávných osob, popřípadě nevychovaných malých děcek, které je za špatné chování potřeba potrestat…

Už jen při čtení toho seznamu pravidel, povolení a zákazů se ve mě všechno obracelo vzhůru nohama a pocítila jsem zřetelnou potřebu nějak se zasadit proti tomu do očí bijícímu bezpráví, které evidentně zůstává zcela mimo zorné pole většiny lidí. Hned se mi vybavil náš blog a okamžitě jsem se rozhodla, že do něj jednoduše musím začít opět přispívat. Každopádně, v průběhu září jsem neměla mezi všemi těmi písemkami ani chviličku volného času, s návratem k blogování jsem si tedy počkala až na dnešní den. Mezitím se mi úspěšně podařilo uzavřít druhé pololetí třetího ročníku a zítra, 2. 10. 2017, nastupuju po 9 měsících znovu do školy.

Chci bojovat proti stigmatizaci a bezpráví páchaném na psychiatrických pacientech, tak jako jsem chtěla, když jsem blog zakládala. Představuje pro mě zatím jedinou možnost, jak tuhle činnost vykonávat. Toužím po tom, aby se  svět, v němž žijeme, změnil v alespoň trochu lepší místo, než jakým v současnosti je a nejspíš věřím, že k tomu svými články alespoň trochu dopomůžu. V neposlední řadě bych ráda potěšila všechny pravidelné čtenáře, kteří stále nezapomněli na Barvu uvnitř a třeba doufají, že se znovu zprovozní. Proto se vracím zpátky!

Máte zájem o články na konkrétní témata? Chcete se s námi podělit o vaše názory a zajímavé postřehy? Napište nám do komentářů. Jsme tu opět pro vás!





Komentáře

  1. To mě mrzí, že jsi měla minulý školní rok tak složitý :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí se mi ročník podařilo dokončit (bylo to na knop, ale stihla jsem to), takže to všechno vlastně dopadlo dobře. :)

      Vymazat
  2. Odpovědi
    1. Strašně moc ti děkuju. Ani nevíš, kolik to pro mě znamená. :)

      Vymazat

Okomentovat