Barva uvnitř

Existují dvě strany jedné mince. A tenhle případ není žádnou výjimkou. Rozhodně tu nechci tvrdit, že to co Monča napsala není pravda, protože to pravda je (i já jsem toho byla svědkem) a dost jsem se zhrozila, když jsem viděla jak s Mončou zacházejí. Ovšem já osobně mám (překvapivě) mnohem pozitivnější zážitky. Čím to je? To rozebereme na konci téhle celé "série". Teď už ale, bez delších prodlev se dám do vyprávění. Byl pátek. Den, kdy jsem plánovala spáchat sebevraždu. Celý týden jsem byla mimo, a jen jsem čekala na ten pátek. A teď přišel. A s ním přišla i moje poslední naděje na záchranu. Ten den jsem byla objednaná k psychiatričce. Brala jsem to jako poslední šanci... Poslední příležitost, kterou jsem byla ochotná ostatním dát na moji záchranu. Přišla jsem tam, byla jsem děsně nervózní. Situaci moc nepomáhalo, že tam se mnou byla moje máma, která celou dobu se mnou mluvila o tom, jak je ta návštěva zbytečná. Že stejně paní doktorka nazná, že o nic nejde a poš...

Zdravím všechny! O tomhle zážitku jsem měla v plánu napsat již od chvíle kdy jsme s Mončou začaly tenhle blog. A jsem ráda, že konečně nastal čas, kdy jsem připravená se o celý tento příběh podělit. Mám v plánu psát na tohle téma (-můj celý pobyt na psychiatrii v Brně Bohunicích) hroznou spoustu věcí, zážitků, postřehů, atd. A přemýšlela jsem, jak se o to všechno s vámi podělit. Nakonec jsem dospěla k závěru, že to budu muset rozkouskovat na různá témata. (Nechci všechno mačkat do jednoho příspěvku.) A tak udělám jednak takovou sérii, kterou nazvu: Den na psychiatrii. V té vám popíšu postupně od začátku až do konce, jak můj pobyt probíhal, co se všechno událo, jak jsem se přitom cítila... To budou mé zážitky, a nejzajímavější momenty z mé hospitalizace. Potom zvlášť mám v plánu popsat, jak to tam vlastně funguje - jaký je režim, pravidla, co se tam dělá a děje... A pak ještě zvlášť, jestli narazím na nějaké téma, které by bylo zajímavé probrat do větší hloubky, tak to udělám. Do...

Zdravím... Po dlouhé době jsem se zase vrátila ke psaní... Mrzí mě, že jsem tak dlouho nepsala, v poslední době to se mnou bylo tak nějak všelijaké a neměla jsem moc náladu na psaní, a abych pravdu řekla, bála jsem se psát. Proč? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Ve zkratce jsem měla takový blok. Jak uběhl delší čas od vydání mého posledního článku, tak jsem to začala čím dál více odkládat, začala jsem si říkat, že stejně moje články stojí za nic, atd. No prostě můj "vnitřní kritik" zasáhl, a já se z toho jaksi nemohla vymotat. Tak jak se mi to nakonec podařilo? Včera jsem byla na návštěvě u Monči a musím říct, že to bylo to co jsem potřebovala, abych se ke psaní vrátila. Nevím jak to Monča dělá, ale vrací mi moji ztracenou chuť psát. No, to bylo jen tak na začátek... Abych objasnila mou nepřítomnost. Teď už se s klidným svědomím můžu vrhnout na dané téma. Takže nejdříve se podíváme na to konkrétní slovo. Pochází ze starořečtiny, ze slov [pais]= dítě a...

Milí čtenáři, všechny vás zdravím. Před jistou dobou jsem zde na blogu publikovala dva, volně na sebe navazující články. ( Proč jsem skončila na psychiatrii? , Zážitky z brněnské psychiatrie ) Dnes bych se s vámi ráda podělila o článek třetí, který lze chápat jako pokračování textů předchozích. V příspěvku Zážitky z brněnské psychiatrie jsem popsala svůj zhruba 2 měsíční pobyt na dětském psychiatrickém oddělení v brněnských Bohunicích, to, jak se mi po podání antidepresiv odstartovala smíšená epizoda bipolární poruchy, jak se moje problémy projevovaly, jakým způsobem mi byly předepisovány léky či to, jak se ke mně chovali doktoři. Nakonec mě po dohodě s rodiči z nemocnice propustili, ve stavu naprosto neslučitelném s normálním fungováním. Ocitla jsem se doma, po neskutečně dlouhé době zase doma. Netuším, zda jsem byla ráda nebo ne. Na jednu stranu mě těšilo, že jsem se dostala pryč z oddělení, na kterém mě nikdo nebral vážně, kde se mi nesnaž...