Jak jsem se svěřila rodičům s mou depresí

Jelikož jste neprojevily žádnou preferenci k daným tématům, půjdu prostě v pořadí, v kterém jsem to napsala. :)

Takže, v mém článku, kde jsem psala o mé sebevraždě (Já sebevrah) jsem vám popsala docela do podrobností, jak to k tomu pomalu dospělo. No a teď bych vám ráda něco povyprávěla o tom, jak jsem si řekla o pomoc. Bylo to asi měsíc před tím, než jsem si naplánovala sebevraždu. Bylo mně absolutně mizerně, a v podstatě jsem už nedělala nic jiného, než že jsem se dívala na videa na Youtube, které hovořili o depresi, sebevraždě a vůbec o všech možných psychických nemocí.

Jak jsem teď řekla, byly na všechny možné témata, ale v jednom se schodovaly. Všechny do jednoho neustále opakovaly, že pokud máme pocit, že trpíme nějakými podobnými symptomy, ať vyhledáme pomoc. Ať to někomu řekneme. Kamarádce, rodičům, někomu ve škole, tetě, strýcovi, sourozenci... Komukoli. Nejdřív jsem to ignorovala. Říkala jsem si, jak bych to mohla někomu říct? Vždyť ani nemám jistotu, že se mnou něco doopravdy je... Abyste rozuměli, po celou dobu, jsem nikdy pořádně nevěřila, že je se mnou něco špatně. Pořád mi v hlavě zněl ten hlas, který říkal 'prosimtě, beztak jen simuluješ. Jsi akorát líná a snažíš se svést vinu na nějakou nemoc, ubožačko!'

Ale jak jsem to pořád slýchala dokola, říkala jsem si, že přeci jenom, bych to měla někomu říct. Ale jak, že? To je asi to nejhorší na tom. Nehledě na to, jaké máte rodiče, stejně je to hrozně těžké. A jelikož jsem nevěděla jak, nechala jsem to být. Potom, po nějaké době, když jsem se zase cítila mizerně, jsem dostala nápad. Co kdybych svoje pocity zapsala do deníku? (Poznámka: Tohle nebylo poprvé, co mě to napadlo, zkoušela jsem to už předtím, ale nikdy se mi nepodařilo své emoce vměstnat do slov. Tak jsem s tím nakonec vždycky přestala.) Tak jsem psala a psala a psala. Když si to dnes pročítám, nevidím nějaké nesmysly, které psala šílená holka. Vidím pravdu. Tady máte příklad mých zápisků:

...Nechci a nenávidím hru - "Kdopak dřív zemře?" Ale je všude kolem mě. Bude to babička, nebo děda, kterým táhne na 80?Nebo naše kočička? Pejsek? Hm? Nějaké sázky?...


Je to příšera. Obrovská příšera, která mi neustále sedí na rameni a šeptá mi nenávistná slova. Někdy se mi ji dočasně povede setřást. Někdy se ohlédnu, a vidím, že není tak velká, jak se mi zdá. Ale po většinu času ne. Dřív jsem si ani nevšimla, že tam je a byla jsem si jistá, že to jsou mé vlastní myšlenky a pocity...



To byly jen krátké výtažky z mého deníku. Doopravdy jsem popsala 27 oboustranných A5.


Když jsem byla uprostřed psaní, napadlo mě, nejdřív jen tak mimochodem, co by na to řekli rodiče, kdyby to četli. Nejdřív jsem na to pohlížela jako na něco, co se nikdy nestane. Jenže po chvilce jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec není špatný nápad... Sama jsem byla v koncích, a potřebovala jsem se někomu svěřit... Ale slovně bych to nedokázala formulovat. Ale když jim to jen dám přečíst... To nebude tak těžké. A jak jsem si to jednou usmyslela, tak jsem udělala. Snažila jsem se ze všech sil nepřemýšlet nad tím, co asi řeknou na tu nebo onu věc v tom deníku. Když jsem jim to dala číst, odešla jsem z místnosti, protože jsem nechtěla vidět, jaký výraz budou mít. A těch pár desítek minut, zatímco si to četli, byly moje nejhorší minuty v životě. Pořád jsem si v hlavě přehrávala, jakými různými způsoby by na to mohli zareagovat.

Konečně jsem se dočkala. Promluvili jsme si o tom, a domluvili jsme se, že mi seženou pomoc. Ale nedělejte si iluze. Tím moje trápení neskončilo. Toto byl jen první krok, který jsem udělala pro to, abych si pomohla. A jak se říká, nejdřív se to musí zhoršit, aby se to mohlo zlepšit.

Nevím, jaký je správný způsob, jak se s tím někomu svěřit. Hodně záleží, jaké lidi máte kolem sebe. V ideálním případě máte rodiče, kteří vás milují, spoustu přátel a máte z koho vybírat. Bohužel málokdo to tak má. Já osobně mám skvělé rodiče. Samozřejmě nejsou dokonalí, ale dá se s nimi dobře vyjít. Vím, ale že spousta lidí se svým rodičům nemůže svěřit... Co s tím? Co mě zní docela lákavě, jsou tety. Pokud máte hodnou tetu, se kterou se dá normálně vyjít, myslím, že jsou moc dobří spojenci. Pak pokud máte kamarády, kterým věříte, tak jim. Školní psycholog/psycholožka je taky dobrá volba. Je zdarma, a většinou si na vás rychle udělá čas. Navíc nemusíte nikam chodit, můžete ji navštívit po škole. Pokud vše z výše uvedeného nepřipadá v úvahu, nezoufejte! Je tu Linka bezpečí a další telefonní spojení, kam můžete volat bezplatně. Nebo jim můžete napsat na online chat, či emailem. Taky existují online psychologické poradny. Můžete tam anonymně napsat a zkušený psycholog vám odpoví.
Pokud jste ale v koncích, máte naplánovanou sebevraždu, nebo vám jinak hrozí nebezpečí, je tu 112-ka. Je to krajní řešení, pouze pokud už vážně chcete v tu chvíli spáchat sebevraždu, můžete tam zavolat. Berte to třeba jako poslední rozloučení se světem. Hlavně jim řekněte, co máte v plánu a já pevně doufám, že pokud se někdy ocitnete v takové situaci, že se jim podaří vás z toho vytáhnout.

Mám do budoucna v plánu s vámi ještě probrat další možnosti, více do detailů. Pro dnešek to ale musí stačit. Pokud uvažujete o sebevraždě, a nechcete vyzkoušet žádnou z výše uvedených možností (což je naprosto v pořádku! Já jsem taky nechtěla za nikým chodit, rozhodně jsem nechtěla se s nikým vybavovat, nakonec jsem rodičům předala deník, ale ústně bych to taky nedala...), pokud byste měli zájem, můžete nám kdykoliv napsat - třeba se jen poradit, co máte dělat. Nebo pokud potřebujete, aby vás někdo vyslechl, máte naši největší podporu. Sebevražda pomalu začíná být jedno z nejčastějších úmrtí. Je to až skoro ironie. V minulosti jsme dělali všechno pro to, abychom přežili. Potom, když už zvířata nebyly našim největším nepřítelem, začali jsme se vraždit navzájem. A teď, když se snažíme zamezit i tomu, jsme začali vraždit sami sebe. Vypadá to, že příroda si vždycky najde způsob, jak náš počet omezit. Někdy si říkám, že kdybychom nalezli lék na nesmrtelnost, tak to by byl čas, kdy by celá naše populace šla do kytek. Rozrůstali bychom se, až by nás bylo tolik, že bychom si přáli, abysme ho nikdy nenalezli.

Komentáře