Náš blog

Pár slov na úvod

Zdravíme vás všechny na našem blogu. Rozhodly jsme se psát o duševních poruchách a vůbec o všem s tímto tématem spojeným. Důvodů k tomu ...

8. ledna 2018

Kde je dno?

Říká se, že když si člověk sáhne na samé dno, může se od něj odrazit a stoupat vzhůru. Ale kde je dno? Co když nikdy neklesneme až úplně dolů, protože žádné dno není? Možná lze vždy klesnout ještě hlouběji, nehledě na to, jak moc jsme hluboko.

Chtěla bych padnout na dno a vystoupat vzhůru, místo toho však stále jen padám, padám a dno nepřichází. Lidská bolest se může stupňovat do nekonečna, stejně tak jako radost může být nekonečně velká. I vztek dovede nabývat nekonečných rozměrů. Žádné nekonečno však není tak velké, aby nemohlo být jiné nekonečno ještě větší. Na to přišli matematikové už dávno. Není to vlastně tak komplikované.

Emoce jsou v tomto ohledu právě jako čísla, taktéž neznají hranic, den. Nikde nekončí, mohou se rozvíjet a táhnout do nekonečna. Vlastně je to nekonečně děsivé.

https://images.fineartamerica.com/images/artworkimages/mediumlarge/1/downward-spiral-janice-rehder.jpg





1. října 2017

Prázdniny, škola, učení a blog

Milý čtenáři,

po dlouhé prodlevě vás opět vítám na našem blogu. Od začátku letních prázdnin, tedy po dobu asi 3 měsíců, jsem nepřispěla jediným článkem, za což se velice omlouvám. Svou neaktivitu bych měla nejspíš zdůvodnit, problém však spočívá v tom, že sama přesně nevím, proč jsem přestala psát. Zkrátka jsem… nemohla. Nedokázala jsem se přinutit k vytvoření jediného příspěvku, přestože jsem si mnohokrát řekla, že přece musím vydávat další články, že musím tento blog udržet v provozu…

Psaní jsem však nakonec vždy odložila na později, na zítřek, pak opět na zítřek, na příští týden… Nakonec byla doba od vydání mého posledního příspěvku tak dlouhá, že jsem již neviděla žádný smysl v udržování blogu, stal se již stejně de facto neaktivním, mrtvým.

Mezitím ubíhaly letní prázdniny. Čas jsem trávila doma, převážně před obrazovkou počítače nebo skrčená u mobilu. Místy jsem se taktéž učila na testy, které mě čekaly v září. Chodím totiž na gymnázium, loni jsem studovala třetí ročník. Vzhledem ke svému onemocnění jsem ovšem celý půlrok strávila v nemocnicích nebo v domácím léčení a školu jsem navštěvovat nemohla. Tím pádem se přede mnou otevřely dvě možnosti, zopakovat si celý třeťák, nebo se pokusit dokončit druhé pololetí. Zvolila jsem si možnost číslo dva.

Škola mi ve spoluprácí se speciálně-pedagogickým centrem vypracovala individuální vzdělávací plán, na základě něhož jsem měla ročník úspěšně uzavřít. Některé předměty, například konverzace z angličtiny nebo tělocvik, mi byly úplně odpuštěny. V ostatních předmětech jsem si pak postupně dopisovala testy, které po mě učitelé požadovaly, a to již během května a června letošního roku. Většina písemek mi však zbyla na poslední týden v srpnu, tedy týden, kdy již všichni pedagogové nastupují do práce, ale žáci si stále užívají příjemných prázdninových dnů, a následně na září.

Během již zmíněného zářijového období jsem se každý den téměř non-stop učila. V časovém intervalu jednoho týdne na mě čekaly zhruba 4 testy, na které jsem se vzhledem ke svému krajně vyhrocenému perfekcionismu nedokázala nepřipravit.

Učení jsem se věnovala opravdu hodně, přespříliš. K velkému překvapení na mě však téměř nedolehla nervozita ze všech těch zkoušek, ba co víc, moje nálada se s přibývajícím vypětím vůbec nezhoršovala, chovala se přesně naopak. Během prázdnin jsem měla v náladě poměrně velké výkyvy. V rámci několika málo dnů nebo dokonce jediného dne jsem přecházela z hypománie, kdy jsem se cítila plná energie, myšlenek a radosti, do deprese, jež se manifestovala mimo jiné pohlcujícím pocitem prázdnoty a ztrátou zájmů o vše, čím jsem se kdy zaobírala. Po upravení dávkování léku, který pravidelně užívám, se moje výkyvy nálad sice zmenšily, přesto jsem si však připadala nespokojená a nenaplněná. Můj život se v podstatě vlekl ode dne ke dni, chvilky radosti střídaly momenty prázdna.

Až během září nabralo vše jiný směr. Má nálada se stabilizovala, ne však v pásmu normy, nýbrž v oblasti nadprůměru. Už delší dobu se nacházím ve stavu hypománie, mám spousty energie, mnoho myšlenek a nápadů, některé dny jsem plná euforie, jindy jsem naštvaná či podrážděná, někdy zažívám směsici obojího… Moje zájmy se vrátily v plné síle, což je pro mě tak neuvěřitelné a skvělé, že ani přesně nevím, jak bych měla svou radost vyjádřit. Odjakživa jsem disponovala nějakým specifickým hlubokým zájmem, jenž vždy tak nějak utvářel velkou část mého já, a pak, s příchodem deprese, prostě zmizel… Připadalo mi, že jsem se ztratila, že podstatná část mě prostě zemřela, najednou jsem nevěděla, kdo jsem. A teď, po tak dlouhé době, je můj zájem zpátky! Opět mě zcela fascinují duševní poruchy, chci se o nich učit, chci o nich číst, chci se jimi zabývat… A jsem to zase já, cítím se znovu jako já!

Asi před týdnem, v noci, když jsem nemohla usnout, jsem si jen tak ze zvědavosti, pro zábavu, pročítala vnitřní řád dospělého uzavřeného oddělení pro léčbu závislostí jedné české psychiatrické nemocnice uveřejněný na jejích internetových stránkách. To, co jsem se dočetla, mě rozčílilo. Celý ten slavný řád oddělení mi připadal naprosto nedůstojný vůči pacientům, jakoby je stavěl do role nesvéprávných osob, popřípadě nevychovaných malých děcek, které je za špatné chování potřeba potrestat…

Už jen při čtení toho seznamu pravidel, povolení a zákazů se ve mě všechno obracelo vzhůru nohama a pocítila jsem zřetelnou potřebu nějak se zasadit proti tomu do očí bijícímu bezpráví, které evidentně zůstává zcela mimo zorné pole většiny lidí. Hned se mi vybavil náš blog a okamžitě jsem se rozhodla, že do něj jednoduše musím začít opět přispívat. Každopádně, v průběhu září jsem neměla mezi všemi těmi písemkami ani chviličku volného času, s návratem k blogování jsem si tedy počkala až na dnešní den. Mezitím se mi úspěšně podařilo uzavřít druhé pololetí třetího ročníku a zítra, 2. 10. 2017, nastupuju po 9 měsících znovu do školy.

Chci bojovat proti stigmatizaci a bezpráví páchaném na psychiatrických pacientech, tak jako jsem chtěla, když jsem blog zakládala. Představuje pro mě zatím jedinou možnost, jak tuhle činnost vykonávat. Toužím po tom, aby se  svět, v němž žijeme, změnil v alespoň trochu lepší místo, než jakým v současnosti je a nejspíš věřím, že k tomu svými články alespoň trochu dopomůžu. V neposlední řadě bych ráda potěšila všechny pravidelné čtenáře, kteří stále nezapomněli na Barvu uvnitř a třeba doufají, že se znovu zprovozní. Proto se vracím zpátky!

Máte zájem o články na konkrétní témata? Chcete se s námi podělit o vaše názory a zajímavé postřehy? Napište nám do komentářů. Jsme tu opět pro vás!





22. července 2017

Den na psychiatrii - Moje přijetí na oddělení

Existují dvě strany jedné mince. A tenhle případ není žádnou výjimkou. Rozhodně tu nechci tvrdit, že to co Monča napsala není pravda, protože to pravda je (i já jsem toho byla svědkem) a dost jsem se zhrozila, když jsem viděla jak s Mončou zacházejí.

Ovšem já osobně mám (překvapivě) mnohem pozitivnější zážitky. Čím to je? To rozebereme na konci téhle celé "série". Teď už ale, bez delších prodlev se dám do vyprávění.

Byl pátek. Den, kdy jsem plánovala spáchat sebevraždu. Celý týden jsem byla mimo, a jen jsem čekala na ten pátek. A teď přišel. A s ním přišla i moje poslední naděje na záchranu. Ten den jsem byla objednaná k psychiatričce. Brala jsem to jako poslední šanci... Poslední příležitost, kterou jsem byla ochotná ostatním dát na moji záchranu.

Přišla jsem tam, byla jsem děsně nervózní. Situaci moc nepomáhalo, že tam se mnou byla moje máma, která celou dobu se mnou mluvila o tom, jak je ta návštěva zbytečná. Že stejně paní doktorka nazná, že o nic nejde a pošle mě domů. Nejspíš tím chtěla zlehčit situaci. Naneštěstí udělala přesný opak, a já se potom cítila ještě hůř. Připadala jsem si, jako bych schválně přeháněla, abych k sobě upoutala pozornost, a ve skutečnosti věděla, že mi nic není. Mimochodem, o tom přesně mě přesvědčovala celou dobu má část, která chtěla, abych nikomu nic neříkala a nechala si to všechno pro sebe... No každopádně, pak si nás paní psychiatrička zavolala do ordinace. Všimla jsem si, že tam má spoustu krásných obrázků od dětí. Trochu mi to dodalo odvahu. Jakmile jsme se usadily, začala se nás ptát na všechny možné podrobnosti - můj zdravotní stav, zdravotní stav rodiny, moji minulost a samozřejmě i důvod, proč jsme tam přišly (plus dalších milion věcí - nebudu je zde všechny vypisovat - různé podrobnosti, kdo v rodině trpí psychickými poruchami, atd.). Nechala jsem mámu ať odpovídá, protože jsem neměla nervy, ani náladu na to cokoliv říkat. Potom, co všechno tohle zaznělo, paní doktorka požádala mamku, aby počkala venku, aby si se mnou mohla promluvit o samotě.

A v té době přišla moje chvíle. Bojovala jsem sama se sebou, jestli jí mám říct o mém plánu, či nikoliv. Tak dlouho jsem čekala na tuhle chvíli. Tak dlouho jsem o ní snila, že jsem nemohla uvěřit, že je konečně tady. Ale přesto jsem se necítila šťastně. Cítila jsem se hrozně. Všechno v mém těle mi říkalo, ať se na to vykašlu. Že mi stejně nikdo nepomůže. Ať prostě teď všechno odkývám, vrátím se domů a skončím to jednou provždy. Ale pak se uvnitř mě ozvala ta část, která tak dlouho bojovala proti mé "negativní" části. A udělala poslední pokus o moji záchranu. Sama jsi řekla, že dáš světu ještě jednu šanci ti pomoct. Tak dodrž své slovo a všechno vysyp - uvidíš, jestli ti někdo pomůže. Jestli ne, nic tím neztratíš. Nemáš už co ztratit. Dala jsem tomu zapravdu a i když se část mě pořád ještě bránila, utlumila jsem ji tím, že mi je to vlastně fuk a pověděla jsem paní doktorce, o mém plánu. Ihned poznala jak je to vážné, a zajistila mi okamžité přijetí na oddělení.

Nejdřív jsem z toho byla nadšená. Nevěřila jsem, že mi opravdu někdo hodlá pomoct. Po takové době! Byla jsem štěstím bez sebe (jak jen jsem toho byla, v těch mých nejhorších momentech, schopná)... A pak mě odvedli na oddělení. A moje radost záhy vystřídaly ty nejsilnější emoce co jsem kdy zažila. Nenechte se zmýlit, nijak to nesouviselo s tím, jak to oddělení vypadalo - bylo opravdu hezky udělané, na rozdíl od celé budovy zářilo novotou - ne, nebyla jsem zklamaná. Tohle bylo o něčem úplně jiném. Přihlásila se o pozornost má nejtemnější stránka a teď, když jsem konečně vztáhla ruku pro pomoc, mi to dala všechno hezky sežrat.

Jsem neschopná. Neumím si poradit s takovou triviální věcí, jako jsou moje emoce. Jsem slaboch. Ublížila jsem mým rodičům (dost je to sebralo, když se dozvěděli, že budu hospitalizovaná). Dělám z komára velblouda - vlastně mi nic není, ani bych tu neměla být! Nenávidím se! Začala tím, že se mi vysmívala, jaký jsem slaboch, jak všem přidělávám trápení a jaký jsem strašný člověk.


Cože, to tu budu muset zůstat? Možná až dva měsíce?!? Jakmile jsem slyšela podrobnosti, byla jsem v šoku - tak dlouho? Ihned se mi začalo stýskat po našich domácích mazlíčcích, po mém pokoji, mé posteli... A přidal se hlas, který mi vyčítal jak jsem hloupá, že jsem se do něčeho takového mohla nechat dobrovolně zatáhnout. Emoce ve mně doslova vřely.



Musím odevzdat mobil?!? Další rána přišla, když jsem zjistila, že nebudu moct mít u sebe mobil. Jenom k večeru nám ho dají. Zoufala jsem si - měla jsem na něm všechny mé písničky, které mě utěšovaly, všechny mé fotky, přístup k videím, které mi dávaly odvahu a sílu pokračovat... Nechtěla jsem od toho všeho být odloučená!



Ne! Já tu vlastně nechci být! Nenávidím to tu! Nevydržím to tu! Proč jsem jen byla tak pitomá a vůbec jsem něco říkala?! Touhle dobou už jsem to mohla dávno skončit! Bylo by po všem! Tady to půjde dost těžko... Ano, litovala jsem, že to nemůžu skončit a proklínala jsem všechno okolo. Byla jsem zděšená nad tím, jak moc jsem si v tu chvíli přála umřít!



Společné pokoje?!? To se budu muset s někým bavit?! Argh!!! Doopravdy jsem doufala, že budu mít alespoň pokoj pro sebe... Ale mé přání se nesplnilo. Jsem povahou introvert a setkání s novými lidmi mě vysiluje. A když jsem byla ve stavu v jakém jsem byla teď, bylo pro mě setkání s někým novým to poslední co jsem teď potřebovala! Měla jsem chuť začít mlátit hlavou do zdi. Tak moc jsem byla na nervy.



Tak jsem tak seděla na pohovce na chodbě a nechala se zaplavit emocemi.


Předtím mi prohledali batoh, a všechno, co bylo ostré mi zabavili. Kružítko, nůžky, pravítko,... (Jelikož jsem byla předtím ve škole, měla jsem u sebe školní pomůcky.) Změřili mě tlak, zvážili, a všechno možné. V tu chvíli mi to bylo jedno, jediné co mě zajímalo bylo, o kolik mých věcí přijdu. I když nemám nijak zvlášť v lásce zrovna to konkretní pravítko, v té chvíli mi připadalo, že se loučím s mým nejlepším přítelem...

Všechny věci co mi zabavili, dali mamce, aby je odvezla domů.

Potom si mě jiná paní doktorka/psychiatrička vzala na pohovor. Ptala se mě ve zkratce na důvody proč tu jsem atd. Taky mi položila pár zajímavých otázek, jako Kdybys byla zvíře, co za zvíře bys byla... A pár dalších na které si bohužel teď už nevzpomínám. Pár těch otázek bylo mířeno na to, jestli mám nějaké halucinace a tak. Naštěstí jsem nikdy žádné neměla a doufám, že nikdy žádné mít nebudu...

Jakmile jsme skončily, musela jsem počkat v pokoji dokud rodiče nepřijedou s mými věcmi na spaní. Čekala jsem celou věčnost. A hrozně jsem se nudila. V pokoji zatím nikdo nebyl - byl pátek večer, většina děcek odjela domů na víkend. Tak jsem se porozhlídla po pokoji.

Bylo tam pět postelí. Dřevěný nábytek - stůl, šest židlí, dvě skříně a u každé postele něco jako malý dřevěný šuplíček, který sloužil místo nočního stolku (dalo se něco vkládat do něho i na něj). Také tam bylo umyvadlo a věšáky na ručníky. Co tam chybělo bylo zrcadlo. Tomu jsem se ze začátku hrozně divila. Až později mi došlo, že to je kvůli ostrým střepům.

Jakmile jsem s tím byla hotová, tak jsem si sedla na parapet a dívala jsem se z okna. No řekněme, že jsem měla hrozně dlouho na to, abych se nad vším zamyslela - domyslela všechny důsledky, které to bude mít. Nebudu chodit do školy. Neuvidím se s kamarádkami. Budu bydlet s lidmi, co jsou na tom podobně špatně jako já... Moc se mi ta představa nelíbila.

A v duchu jsem se ujišťovala, že to nějak přežiji, a pak, při první příležitosti to vše skončím... Jop, to byla má největší útěcha v tu chvíli.

Rodiče mi dovezli věci, chvíli tam se mnou pobyli a pak museli jet. Bylo čas na večeři. Děcek tam na víkend bylo asi 5 včetně mě. Nijak jsem si nestěžovala - čím méně, tím líp.

Večeři jsem dostala na velkém plastovém tácu s víkem. Byla jsem z toho dost vyjukaná. Musím říct, že jedna z věcí, které jsem si na tom oddělení nemohla vynachválit bylo jídlo. Vím, že se říká, že nemocniční strava stojí za houby, ale tady to rozhodně neplatilo. O jídle si ovšem povíme později.

Dojedla jsem, vzala si svou úplně první várku prášků a šla jsem spát. Mezitím už jsem se trochu začala bavit s holkou, která byla na mém pokoji. Ustlala jsem si postel (ano, každý den se tam stele! ze začátku jsem to brala za další děs, kterým si budu muset projít, později mi to ale přestalo vadit...) a zalehla jsem. Usnula jsem vcelku rychle.

Co se ale stalo je to, že jsem se probudila ve tři ráno, a pak už jsem nemohla usnout. Byla to hrůza. Kdybych byla u sebe v pokoji, pustila bych si mobil, dívala bych se na něco a počkala až se mi znovu bude chtít spát. Tady to ale nešlo. Mobil mi sebrali na noc, a ani jsem si nemohla rozsvítit, protože v pokoji se mnou někdo spal. Byl to děs být tolik hodin vzhůru a nudit se k smrti. Převalovala jsem se v posteli a čekala na to, až bude čas vstávat.

No, tak tady je můj první den na oddělení 21. Myslím, že už jsem někde psala, že se to nejdřív musí zhoršit, aby se to muselo zlepšit, že? No tohle rozhodně zhoršení bylo. A mělo být ještě mnohem hůř, o tom však již později. Přeji krásný den!


21. července 2017

Moje hospitalizace na psychiatrii v Bohunicích

Zdravím všechny! O tomhle zážitku jsem měla v plánu napsat již od chvíle kdy jsme s Mončou začaly tenhle blog. A jsem ráda, že konečně nastal čas, kdy jsem připravená se o celý tento příběh podělit.
Mám v plánu psát na tohle téma (-můj celý pobyt na psychiatrii v Brně Bohunicích) hroznou spoustu věcí, zážitků, postřehů, atd. A přemýšlela jsem, jak se o to všechno s vámi podělit. Nakonec jsem dospěla k závěru, že to budu muset rozkouskovat na různá témata. (Nechci všechno mačkat do jednoho příspěvku.) A tak udělám jednak takovou sérii, kterou nazvu: Den na psychiatrii. V té vám popíšu postupně od začátku až do konce, jak můj pobyt probíhal, co se všechno událo, jak jsem se přitom cítila... To budou mé zážitky, a nejzajímavější momenty z mé hospitalizace. Potom zvlášť mám v plánu popsat, jak to tam vlastně funguje - jaký je režim, pravidla, co se tam dělá a děje... A pak ještě zvlášť, jestli narazím na nějaké téma, které by bylo zajímavé probrat do větší hloubky, tak to udělám.

Doufám, že vás to zaujme a třeba pomůže si udělat představu, jak to tam chodí. Moc se na to těším, a doufám, že vy taky!

Také bych chtěla něco málo říct k tomu, co Monča popsala ve svém příspěvku Zážitky z brněnské psychiatrie. (Pokud jste ho z nějakého důvodu ještě nečetli, tak doporučuji přečíst. :) )

Myslím, že uvidíte, že naše zážitky se vcelku liší. Já to tam vcelku brala jako fajn místo. Později mám v plánu se s vámi podělit o tom, proč si myslím, že máme tak odlišné zážitky, zatím ale nechám, abyste si poslechli můj příběh a sami se zamysleli nad tím, co je důvodem našich rozdílných zkušeností.

Přeji krásný den!



20. července 2017

Pedofilie - články vs realita

Zdravím... Po dlouhé době jsem se zase vrátila ke psaní... Mrzí mě, že jsem tak dlouho nepsala, v poslední době to se mnou bylo tak nějak všelijaké a neměla jsem moc náladu na psaní, a abych pravdu řekla, bála jsem se psát. Proč? Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Ve zkratce jsem měla takový blok. Jak uběhl delší čas od vydání mého posledního článku, tak jsem to začala čím dál více odkládat, začala jsem si říkat, že stejně moje články stojí za nic, atd. No prostě můj "vnitřní kritik" zasáhl, a já se z toho jaksi nemohla vymotat.
Tak jak se mi to nakonec podařilo? Včera jsem byla na návštěvě u Monči a musím říct, že to bylo to co jsem potřebovala, abych se ke psaní vrátila. Nevím jak to Monča dělá, ale vrací mi moji ztracenou chuť psát.

No, to bylo jen tak na začátek... Abych objasnila mou nepřítomnost. Teď už se s klidným svědomím můžu vrhnout na dané téma.

Takže nejdříve se podíváme na to konkrétní slovo. Pochází ze starořečtiny, ze slov [pais]= dítě a [filia]= láska. V původním slova smyslu tedy znamená pouze lásku k dítěti. My se ale dnes tady budeme bavit o tzv. pedofilní poruše, což je porucha, kterou si většina z nás představí pod pojmem "pedofilie", čili sexuální touha po dítěti.

Před pár lety jsem narazila na velice zajímavý článek v jednom, dalo by se říct docela seriózním časopise, který mě hodně zaskočil a přinutil mě začít o této problematice (kterou s vámi chci v tomto článku probrat) přemýšlet, a možná i se na ni podívat v trochu jiném světle. Byl to článek, který hovořil o tom, jak lidé vnímají "pedofily" a co je na všech těch všeobecně známých předsudcích pravdy. Mimo jiné se tam hovořilo o tom, že by chtěli, aby se pedofílie začala počítat mezi sexuální orientace, a aby se tito lidé (skupina, která má pedofilii) mohli stát součástí "duhové komunity" (která je pro všechny možné sexuální orientace). Nutno podotknout, že jejich žádost byla opakovaně zamítnuta. 

Také tam uváděli studii, ve které se ukázalo, že většina případů kdy dochází k sexuálnímu zneužívání dětí mají na svědomí ne lidé s pedofilní poruchou, ale lidé z rodiny tohoto dítěte, čili se jedná o domácí zneužívání. Kolik z těch lidí, co doma sexuálně zneužívají své děti je potom pedofilů, to už neuváděli. Asi předpokládali, že pokud by opravdu měli pedofilní poruchu, pak by to nebyl hlavní důvod proč by zneužívali právě svoje děti. No to jsou jen mé myšlenky tady k tomuto, a nevím co je to za studii a jak moc se na ni dá spoléhat, ale jak už jsem řekla, článek pocházel ze suverénně vyhlížejícího časopisu, tak sami můžete zvážit, jak moc budete těmto informacím důvěřovat.

Bohužel ten článek jsem už nenašla, zato jsem našla trochu podobný článek, který vše co jsem v předchozím odstavci napsala tak zhruba potvrzuje. Tady je, pro ty kdo mají zájem: https://www.reflex.cz/clanek/veda/80263/pedofilove-mezi-nami-kolik-jich-vlastne-v-populaci-je.html

Poté jsem narazila na jednu stránku, ve které se tito i jiní lidé s podobnými problémy setkají v životě, můžou svěřit lidem s podobnými problémy. Nebudu ji zde uvádět, ale kdybyste měli zájem, určitě ji najdete ve vyhledávači. Je to česká stránka. Ale musím upozornit, že na tu stránku chodí dospělí lidé a jejich svěřené příběhy mohou být dost těžké (z toho důvodu tu stránku zde také neuvádím). Proč to se vůbec píšu? Abych vás seznámila s tím, že taková stránka existuje a že kdyby někdo z vás, či vašich blízkých měl problém s pedofílií tak že na tom není jediný.

No teď jsem se dostala trochu někam jinam, než jsem chtěla. Každopádně, po přečtení tohohle článku v tom časopise, jsem si uvědomila jednu velmi důležitou věc - většina pedofilů, jsou normální lidé, kteří mají trochu víc rádi děti. A to nemyslím ironicky, v tom článku tam právě dělali rozhovor s člověkem, který má pedofilii - sdělil tam světu, že on nemá "rád děti" sexuálně, ale romanticky, a že nikdy nepocítil nutkání jim něco udělat. 

Zkrátka z toho, co jsem se tak dozvěděla, ještě z dalších článků a stránek, bych řekla, že spousta, možná i většina pedofilů nejsou nebezpeční, protože nemají "kriminální tendence". Velice hezky mi to přišlo popsané na wikipedii (překvapivě), pod pojmem Pedofilie. V prvním odstavci se tam pojednává o zařazení Pedofilie do DSM a MKN (registr psychických poruch), a je tam naznačeno, že je rozdíl mezi tím jestli daný "problém" zasahuje do života dané osoby, či jiných osob a narušuje ho. Čímž naznačují, že je spousta lidí, kterým to nezasahuje. (Tady je odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedofilie)

Mě osobně tenhle článek přinesl hodně k zamyšlení. Nikdy dřív jsem o pedofilii jako takové neuvažovala, vždycky jsem si jen řekla něco jako To je hnus. a dál jsem nad tím nepřemýšlela. Podléhala jsem médiím a všeobecně známým stereotypům a nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet jakkoli jinak. Je mi smutno z představy, že kdyby se mi v té době kdokoli svěřil s tím, že je pedofil tak bych ho nejspíš, alespoň v duchu zavrhla. A proto jsem se také rozhodla napsat tento článek. Nechci nijak obhajovat ty, kteří se dopustili zneužívání (ať už jakéhokoli) dětí. To je zločin. Chci jen, aby se začalo bojovat se stigmatem. Aby lidé, kteří nikdy nic neprovedli, nebyli odsuzováni a nenáviděni společností za to, že mají stejnou odchylku od normy, jako někteří zločinci.

A dostáváme se k tomu co bych ráda řekla na konec - naše nemoc nedefinuje kdo jsme, my (naše tělo i mysl) definujeme, jaká je to nemoc/v jaké formě se vyskytuje. Proto je špatné soudit lidi podle toho co mají na sobě za nálepku, nebo co mají napsáno v papírech. Spíš bychom měli soudit podle jejich činů. (Doufám, že to tak nějak dává smysl...)

Děkuji za to, že jste se mnou vydrželi až do konce! Pokud máte nějaké dotazy, připomínky, poznámky, vlastní zkušenosti či zážitky, budeme rádi, když se o ně podělíte v komentářích. :)
Přeji krásný zbytek dne!